Sůl znamenala ve středověku bohatství a moc, protože se používala nejen k jídlu a ke konzervaci potravin, ale byla nepostradatelná i pro „výrobní živnosti a řemesla“, například ke zpracování kožešin, k výrobě skla a keramiky nebo úpravě kovů.
Zatímco se v českých zemích vyskytovaly jen minimální zdroje této suroviny, bylo střední a jižní Německo požehnáno bohatými nalezišti. Toto cenné bílé zlato ze Solné komory, například z Hallstattu, nejstaršího solného dolu na celém světě, směňovali již před 2.400 lety za své výrobky i Keltové, sídlící v Čechách. Přibližně ve stejnou dobu zahájil svou výrobu také solivar v Halle nad Sálou [starší český název Dobrosol], nacházející se asi 200 kilometrů severně od krušnohorského hřebene. Jeho sůl byla žádaná a pro slovanské kmeny, usazující se od 6. století na severu a jihu Krušných hor, i snáze dostupná, než ta rakouská.
Podíváme-li se na vzdušnou čáru z Halle do Prahy, můžeme ve Staré solné stezce, vedoucí přes Lipsko, Leisnig, Oederan, Saydu, Deutscheinsiedel/Mníšek, Horní Litvínov a Most, rozpoznat nejkratší možné spojení mezi těmito dvěma městy.
Se solí tehdy obchodovali sedláci nebo i „svobodní tovaryši“ a čeledíni, cestující na vlastní účet nebo v pověření zámožných obchodníků. Bílé zlato transportovali buď v dřevěných krosnách na vlastních zádech („krosnaři“) nebo za pomoci nákladních zvířat, malých robustních koní, podobných dnešním haflingským poníkům, kterým sůl naložili v koších, bečkách (prosticích) a pytlích na hřbet. Takový kůň pak nesl náklad vážící i tři centýře (cca přes 185 kg).
Na úzkých („soumarských“) stezkách se nejprve pohybovalo jen málo obchodníků. Se stoupajícím počtem obyvatel v jižním (a severním) Krušnohoří a jeho podhůří však potřeba soli rostla takovým způsobem, že se solnaři začali spojovat do skupin (karavan) a bílé zlato přepravovali na kárách a později i na koňských dostavnících. Stezky se rozšiřovaly a stávaly se z nich široké vozové cesty. Ty však měly nezpevněné povrchy a po dešti nebo oblevách se proměňovaly v bahnité koleje, ve kterých těžké dopravní prostředky nezřídka zůstávaly viset. V takových případech se však cestování v karavaně vyplatilo. Solnaři si tak mohli lépe navzájem pomoci, a to nejen v případě zlomené nápravy nebo rozbitého vozu, ale i při úrazu či nemoci. Vetší skupina odrazovala i různé loupežníky a lapky.
Po vyložení soli v českých zemích pak obchodníci nabrali výměnou jiné tovary, například různé druhy obilí, ale i pivo, pálenku, kůže a kožešiny, vlnu, chmel a cín a jeli zpět do Halle. Tady pak zase znovu naložili sůl nebo jiné obchodní zboží, kterým se dalo dosáhnout nějakého zisku.
Městu Sayda bylo v roce 1442 opakovaně propůjčeno „solné privilegium“, které mu udělovalo právo na „kšaftování“ se solí, pořádání solných trhů a provozování „solného šenku“ (= prodeje). Privilegium tržního města zahrnovalo rovněž zřízení městské váhy.
Zákon tehdy stanovoval, že veškeré zboží, které do města přišlo k prodeji nebo které bylo nakoupeno, se muselo zvážit na městské váze. Za tento úkon vybíralo město poplatek. Všechny vesnice a osady panství Purschenstein musely sůl kupovat v Saydě.
Sůl se na začátku pobírala přímo od projíždějících hallských solnařů. Později, přesně po osvobozeneckých válkách v letech 1812 a 1813, však Sasko, které bylo spojencem Napoleona, muselo více než polovinu svého území postoupit Prusku a o svůj zdroj soli tak přišlo. Z toho důvodu byl v Lipsku zřízen královský sklad soli, ze kterého se tato surovina mohla odebírat a místní formani ji začali vozit odsud. Dodávky soli pro panství Purschenstein byly pravděpodobně organizovány ze Saydy.
Náklady za povozníka, jeho pacholka, koně, mýtné a mostné, mzdy za nakládku apod. hradilo město. Při výpočtu ceny soli je pak přeneslo na obyvatele.
Formani převážející sůl obdrželi v Lipsku své zboží jen po předložení „solného pasu“, který jim musela vystavit místní radnice. V něm bylo uvedeno přepravované množství a také daň (gabella), zahrnutá do ceny po uskladnění v solné komoře. Tento solný pas se musel předkládat při hraničních a celních/mýtných kontrolách a po příjezdu do města Saydy.
Když pak transport s „bílým zlatem“ dorazil, uspořádal se ve městě solný trh. Zásilku zkontroloval v pověření radnice „solný šenkýř“. Převážil ji na městské váze a výsledek porovnal se záznamy v solném pasu. Prověřil také, jestli se cestou uhradily potřebné daně, poplatky a cla. Po vypočtení všech souvisejících nákladů pak městská rada stanovila cenu soli, kterou následně veřejně oznámila obyvatelstvu.
Občané si pak pravděpodobně nakoupili množství pro svou potřebu v nejbližší době. Pořízení větších zásob bylo pro většinu z nich z důvodu vysoké ceny nemožné. Sůl se vydávala podle počtu lidí, žijících v jedné domácnosti. Podíly, které si při příjezdu transportu někteří z nich nemohli kvůli ceně dovolit koupit najednou, se zadržely.
Vesnice v panství Purschenstein byly zásobovány sběrnými transporty. To probíhalo většinou tak, že pověřenec rychtáře nebo on samotný přijel na solný trh v Saydě a nakoupil zde množství potřebné pro celou obec. Příslušné podíly pak, asi v domě rychtáře či soudce, prodával podle jejich nároků jednotlivým obyvatelům. Solný šenkýř nebo pověřenci pro solné kšaftování museli dbát na to, aby se dodržovala cena stanovená radou města Saydy. Sůl se musela skladovat a také prodávat suchá. Ten, kdo obchodoval nepoctivě a v honbě za větším ziskem sůl navlhčil, byl potrestán odebráním povolení k solnému obchodu a uvržen do žaláře. Trestné byly také dodávky soli nepovolaným osobám, tedy které nepatřily k panstvu.
Malá osada Lesná [něm. Ladung ], založená kolem roku 1250, dostala svůj německý název po středověkém překladišti soli a místu pro přepřahání a odpočinek na staré obchodní stezce mezi Freibergem, Olbernhau, Brandovem [Brandau], Jirkovem [Görkau] a Mostem [Brüx]. Tyto těžké transporty připomíná každoroční běh s názvem Sherpa Cup, jehož nejnáročnější úsek má délku 2.325 m a převýšení 200 m. Každý účastník jej absolvuje se zátěží na zádech, která je odstupňovaná podle věku od 1 do 40 kg. Tato v květnu pořádaná expedice bývá vrcholným zážitkem pro rodiny z Česka i Německa.
Seiffenští povozníci v 17.-18. století
V církevních matrikách farnosti obce Neuhausen, kam do roku 1833 patřil i Seiffen, nalezneme záznamy o rodině, která se transporty soli živila několik generací. Přepravcem byl Johannes Kluge a jeho potomci. Johannes žil v Seiffenu v letech 1633 až 1712. Dá se předpokládat, že během třicetileté války sem uprchl kvůli své protestantské víře z Čech a usadil se tu.
Pracoval nejprve jako čeledín u zdejšího soudce, revírníka a štajgra v pince a také mlýnského mistra Johannese Langera, který mu pravděpodobně poskytl i ubytování. Usedlost soudce (dnes: hotel Erbgericht Buntes Haus) se v Seiffenu nacházela přímo na křižovatce nejdůležitějších cest a silnic. V červnu roku 1666 si Johannes Kluge koupil malý domek, ležící jen o několik metrů níže v údolí. Ten pak o pouhých 12 měsíců později zase prodal a usadil se v právě založené osadě Oberseiffenbach. Transportem soli se zabýval i jeho vnuk Johann Christoph (byl přepravcem soli a nájemním zemským formanem). Rodina se v Oberseiffenbachu usadila na zemědělském statku. Kromě práce na poli byla zdrojem příjmu přeprava různých nákladů, mezi jinými i soli.
Christoph Ulbricht (*1631) byl v záznamech z roku 1658 zmíněn jako čeledín soudce Caspara Dietzeho. V následujícím roce se oženil s jeho dcerou a po smrti v roce 1684 je u jeho jména uvedeno „forman a usedlík“ v Seiffenu. Steffen Rudolph (dům č. p. 2) (cca 1590 až 1686) byl formanem v Seiffenu a tchánem Valentina Langera, štajgra v pince. Johann Gottfried Fischer, forman z Oberseiffenbachu, zemřel na jedné své cestě v Röhrsdorfu během hladomoru v roce 1772. Bylo mu 36 let.
Solný trh v Lößnitz v Krušných horách
Lößnický solný trh se zákládá na solném privilegiu, uděleném městu v roce 1388. Ve městě bylo důležité překladiště zboží a díky tomu se tu usadilo i hodně živnostníků a řemeslníků. Na velkém solném trhu, který se ve starobylém hornickém městečku Lößnitz v Krušných horách pořádá každý rok většinou třetí víkend v červnu, se předvádějí různá tradiční řemesla a dovednosti. Zlatým hřebem bývá vždy „Historický solný průvod“ s mnoha alegoriemi.
Catrin Tolksdorf-Bilzová