Flikování (…) je opravdovou tvůrčí činností. Vytvarovat z velkého a mohutného kusu mědi nebo mosazi pomocí ohně, kladiva a kleští postupně takovou kulatou věc, není nic zvláštního, protože materiál tu je a když se s ním správně zachází, tak se přizpůsobí; ale dodat poškozenému, vpáčenému nebo vyboulenému a rozedřenému kotli zase takový vzhled, kdy bude vypadat jako nový, to již vyžaduje kumšt, který ovládá jen málokdo.
Tento citát z díla německého básníka Ludwiga Tiecka připomíná dávné časy, kdy opravy předmětů a náčiní byly něco obvyklého a také potřebného. Poškození všeho druhu, ať už to byly škrábance, praskliny, trhliny, boule nebo díry, si odstraňovali sami uživatelé nebo to pro ně dělali specializovaní řemeslníci. Věci denní potřeby však byly tehdy vyrobeny z takových materiálů a surovin, které se opravit ještě daly.
V současnosti se používají produkty, u kterých to často tak snadné nebývá. Například vyspravování umělých hmot není možné vůbec nebo je velmi nákladné, takže se ani nevyplatí a celý proces může být kromě toho ještě jedovatý. Současný převládající trend myšlení a hodnot navíc velkou měrou inklinuje k tomu, posuzovat opravo-vané předměty jako méněcenné, znehodnocené, již nepoužitelné a dávat je radši hned k likvidaci. Vždyť za ně na celém světě přece existují miliony náhrad! Na základě vznikajícího obrovského množství odpadu a z toho vyplývajícího zatížení životního prostředí však již několik let dochází k postupné změně myšlení. Tak zvanou „upcyklací“ výrobků se zabývá stále více především mladých lidí, kteří nejen že hlasitě protestují, ale chtějí pro věc také něco udělat. U tohoto nového trendu „udělej ze starého nový“ nejde tolik o opravu, jako spíše o změnu určení produktů. Z nevratných lahví se tak udělají sedačky, z nápojových tetrapakových kartonů se vyrobí tašky a ze starých triček vzniknou koberce. Zatím se však ještě jedná spíš o formu umění, která chce sloužit ochraně životního prostředí. Impulsem je nedostatek surovin a chudoba, alespoň zatím.
V uplynulých stoletích bylo právě opětovné zfunkčnění různých věcí a náčiní důvodem potřebnosti a úspěšnosti opravářských profesí. Materiál byl drahý a těžko dostupný, proto se s ním muselo zacházet úsporně. Výrobní řemesla sídlila především ve městech a tam byla organizována v příslušném cechu. Ten pak stanovoval nejen pravidla soužití členů a ceny výrobků, ale i zásady pro kvalitu. Řemeslnický mistr převzal někdy i opravy produktů, když ale měl dost jiné práce a objednávek na nové věci, tak je odkládal stranou.
To pak ale byla zase příležitost pro řemeslníky, kteří nebyli přijati do cechu (například, protože se narodili mimo manželství). Ti si na chleba mohli vydělávat jako vandrující tovaryši. Tímto způsobem si mohly přilepšovat ale i jiné profese, jako například havíři nebo rolníci. Hlavně tehdy, když jim jejich hlavní zaměstnání nestačilo na živobytí. Typické pro tyto potulné pracovníky bylo, že se v případě potřeby mohli na několik dní nastěhovat ke svým zákazníkům a vykonávat požadovanou práci přímo na místě u nich. Při větších pracích tak měli k ruce také pomocníky. Je známo, že se jednotlivci nebo celé skupiny najímali na pomocné práce na statcích, jako kominíci, zedníci, nosiči, dlaždiči, dřevorubci, pilníkáři, brusiči pil nebo dřevaři. Různé opravy a renovace v této době prováděli také flikovači kotlů, nádobí nebo hrnců, brusiči nožů a nůžek, ševci a příštipkáři, krejčí, košíkáři, bednáři a bečkáři, košíkáři, košináři a vypletači židlí, sklenáři nebo měchaři.
Lidé na tyto správkaře již čekali. Vesničané jim důvěřovali, především tehdy, když k nim měli dobrý vztah již po generace. Tito odborníci často pracovali na náměstích a návsích nebo přímo u objednavatele. Díky svému cestování byli také žádanými vypravěči zpráv, novinek a různých historek. Povídali rovněž o svém domově, kde na návrat hlavního živitele rodiny čekala žena a děti. A když pak zase dorazili zpátky domů, připravovali se ve své malé dílně na další cestu za výdělkem.
V desetiletích po druhé světové válce nastala postupná proměna od opra-várenské společnosti ke konzumní. Povolání opravářů tak bylo decimováno na minimum. V socia-listických zemích se zachovala mentalita zfunkčňování předmětů denního užívání, protože surovin a spotřebních výrobků tu bylo málo. Ale díky záplavě různých nabídek v rámci zavedení tržního hospodaření po roce 1990 lidé své chování podstatně změnili. Starší generace sice po nějakém nástroji občas ještě sáhnou a něco si i opraví. Mladí lidé se ale řemeslným zručnostem a dovednostem většinou již neučí. Nezbývá, než doufat, že znalosti a kumšt starých tradičních povolání nezmizí ze světa navždy a zcela. To by byla velká škoda nejen z hlediska dějin, ale také proto, že toto vědění může poskytnout odpovědi na každodenní otázky i budoucím generacím, protože neome-zené zdroje surovin neexistují ani v současnosti.
Catrin Tolksdorf-Bilz