Jelikož měla těžba cínu v Krušných horách několikasetletou tradici, pocházela většina horníků z rodin, které byly zvyklé řídit své všední dny podle pracovního rytmu hlavního živitele.
Děti vyrůstající v takovém prostředí věděly, že se jedná o práci tvrdou, špinavou, vlhkou a zdraví nebez-pečnou. Viděly mnoho svých ne o moc starších vrstevníků fárat se svými otci do dolů. A nezřídka zažily i pohřby mladých otců.
Byl-li otec dítěte samostatným horníkem, znamenalo to, že všichni rodinní příslušníci museli v malém rodinném podniku spolupracovat a to jakmile a tak dlouho toho byli schopni. To platilo obzvláště pro chlapce a muže. Když bylo hodně práce, musely ruku k dílu přiložit i ženy, které se obvykle staraly o domácnost, výchovu dětí, práci na zahradě a zaopatření domá-cích zvířat si. Tito horní podnikatelé měli často propůjčeny nevýnosné doly, které kromě toho provozovali většinou neefektivně, protože na moderní nástroje, nářadí a kvalifiko-vané pracovníky neměli peníze. Někdy pro ně sice pracovali i námezdní horníci (kopáči, hašplíři, fedrovači, huntštosaři), ti ale byli často ještě nezkušení nebo už zedření, takže nezvládli celou směnu a dostávali proto menší mzdu.
Georgius Agricola, významný učenec montanista z 16. století, o tomto podnikání napsal: „Jelikož jest však mnohem víc horníků v tomto kumštu nezkušených než zkušených, tak se stává, že dolování je výnosné jen pro několik málo z nich, mnohým však způsobuje spíše škodu. Hodně prostých havířů tedy nezřídka vynakládá veškeré své úsilí marně, protože se v žilách pořádně nevyznají. Často se totiž do kutání vrhají, protože skrze velké zadlužení, do kterého spadli, zanechali obchodu nebo kvůli změně práce opustili kosu a pluh. Narazí-li tito lidé tedy na bohaté rudní žíly, stává se to spíše šťastnou náhodou, než na základě důkladného zvážení a zkušeností.“ Většina havířů však bývá „ve své naději zklamána a z důvodu vyčerpání náklady a ztrátami nakonec vede nanejvýš trpký a nuzný život.“1
Chtěl-li nějaký havíř samostatně provozovat nový důl, vydal se nejprve na průzkum cínovcových žil. Jestliže nějakou našel, nechal si ji na horním úřadě zaregistrovat a zajistit si právo těžby. Hormistr (perkmistr) jeho žádost prověřil osobní prohlídkou v místě. Stanovil přesně míry a polohu důlního díla, ke kterému také patřil pozemek (důlní pole). Jestliže se na tuto rudní žílu nevztahovalo žádné další mutování (nároky na oprávnění k dolování), bylo novému kutišti (jámě, štole) uděleno jméno, většinou po nějakém svatém, a stanovil se horní poplatek. Zápisem do lenní knihy se propůjčka stala právoplatnou a těžba mohla začít. Takovýto těžař si ale jen zřídkakdy vystačil bez externí kapitálové účasti. A i když se k tomu účelu spojilo několik havířských tovaryšů, bylo při dolování zapotřebí hodně materiálu, za který se muselo platit. A od propůjčení důlní míry do prvních výnosů, kterými by se rodina mohla zaopatřit, uběhlo zpravidla také hodně času. Havíři, který měl štěstí a mohl předložit dobré perspektivy vysokých výnosů, se zpravidla podařilo získat jednoho nebo více finančně silných nákladníků, kteří přispívali na materiál a mzdy, potřebné k technickému vybavení a provozu dolů. A jestliže později narazil na bohatá ložiska, která mu umožnila hospodaření bez cizího kapitálu, mohl je vyplatit. Drobní horničtí podnikatelé toho ale většinou schopni nebyli a prodávali tedy podíly na dole (kuxy). Tím se však dostali mezi dva mlýnské kameny. Na jedné straně na ně tlačil gruntovní pán kvůli povinnému hornímu desátku (urbuře) a na druhé straně zase majitelé kuxů, kteří se dožadovali vyšších výnosů. Stále více havířů tedy od své samostatné činnosti upouštělo. Držitelé léna, kteří se svými rodinami provozovali malé doly, šachty, úpravny rud, hutě a hamry, tak byli postupem času stále vzácnější. A s jejich úbytkem zase úměrně stoupal podíl námezdně pracujících – tedy zaměstnanců.
Nemajetní námezdní pracovníci, kteří žili výhradně z placené činnosti, jednou hornické a jednou nehornické, a museli si v místě práce najít bydlení, nepatřili k těm mnoha strádajícím jen tehdy, když se mohli počítat mezi privilegované, dovedné horníky. Pouze v takovém případě dostali patřičně honorované zaměstnání. Doloví pacholci, kteří prováděli jen pomocné práce, žili oproti tomu na pokraji existenční nouze.
Úplně bez obživy mohl námezdní horník skončit, když se současně zavřelo několik dolů a nastal přebytek pracovních sil.
Námezdní lamači a hašplíři, kteří kvůli své těžké práci „potřebovali o nějaký ten krajíc chleba více“, na tom byli často finančně tak špatně, že museli pracovat ještě po své směně. Tyto přesčasy v dole měli placeny v úkole nebo si mohli přivydělat při hledání rud. Horní řád zde povoloval maximálně čtyři hodiny. O dodatečné směny se muselo zažádat na vedení dolu a jejich povolení bylo závislé na počtu dětí v rodině.
Denní rytmus mezi prací a volným časem určoval všem pracovníkům „důlní zvon“ patřící hornickému bratrstvu. Ranní směna bývala většinou od 4 do 12 hodin a odpolední od 12 do 20 hodin. Za práci byli námezdní horníci honorováni dvěma způsoby, buď dostávali mzdu časovou (směnovou) nebo úkolovou (akordní). V jámách, které nebyly tak výnosné, byla většinou stanovena časová mzda. Vyplácel ji v sobotu směnový mistr (šichtmistr) za přítomnosti předáka důlní směny (štajgra).
Určitou jistotu poskytoval námezdním havířům a jejich rodině vlastní domek se zahrádkou, kouskem půdy a něja-kým domácím zvířectvem.
Když ale došlo k zavření dolů v okolí a bylo třeba se za prací přestěhovat, mohl se tento majetek stát tíživými okovy. Aby jej nemusel opustit, řešil to mnohý přijetím hůř placené práce v místě.
Seiffenské doly nebyly ani v dobách svého rozkvětu nikdy tak výnosné, jako například ty ve Freibergu nebo Altenbergu. Zdejší horní úřad byl dokonce nejmenší v celém Sasku. Proto je pochopitelné, že si hornické rodiny musely na živobytí přivydělávat dodatečnými řemeslnými pracemi a provozem malého hospodářství. Přesto ale často trpěly nouzí.
Pracovní rytmus byl upraven tak, aby se kromě hornictví dala vykonávat i zemědělská činnost. Takže v době žní nebo při kácení dřeva se práce musela někdy přerušit.
Týdenní mzda horníka byla asi 24 grošů, za které si za dobrých časů mohl koupit 12 tříkilových pecnů chleba. To však stačilo sotva k uživení rodiny, která měla většinou více dětí. Ruku k dílu tak musely přiložit i ony. Chlapci již od deseti let pracovali v dolech jako horničtí učni (pacholata) a dívky zase pomáhaly v domácnosti. Příjmy se ale bohužel téměř neměnily ani při stoupající drahotě, takže kupní síla hornické týdenní mzdy klesla časem na dva tříkilové pecny. A situa-ci ještě zhoršovalo, že byl i nedostatek přivýdělků pro ženy a děti.
Po směně a přesčasech se pak vykonávaly cesty a činnosti nutné k dalšímu výkonu práce, jako na-příklad odnesení nástrojů do hornické kovárny k nabroušení. A v sobotu na-konec následovalo osobní vyzvednutí týdenní mzdy v horním úřadu.
Další čas pak vyžadovaly práce ve vlastním domě a na zahradě. K zajištění obživy pro velkou rodinu se často muselo ještě sezónně vypomáhat u sedláka (například při senoseči nebo sklizni obilí), vyřizovat různé pochůzky apod. V zimních měsících, když se kvůli chladu a mokru těžba občas zastavila, vyráběli muži věci na prodej. V seiffenském regionu hrálo nejvýznamnější roli soustružení různých užitných předmětů ze dřeva (např. vřeten, talířů, pohárů atd.). Rozšířená byla ale i výroba šindelů, hřebenů nebo mycích hub a tkaní plátna. Ženy a dívky se věnovaly předení lnu. Někteří seiffenští horníci si také přivydělávali jako muzikanti.
Volný čas v dnešním slova smyslu lidé tehdy téměř neznali. Zpestření přinesly do rodiny nedělní bohoslužby v kostele a církevní svátky. (ctb)