Saský dialekt má na svém velkém území samozřejmě různé obměny. V Lipsku (Leipzig) se hovoří trochu jinak, než v Saské Kamenici (Chemnitz), a jinak zase v Drážďanech, v severních Čechách, v Lužici nebo v Krušných horách.
Pod krušnohorskou mluvou je dnes chápán především dialekt zdejšího oblíbeného básníka a písničkáře Anto-na Güntera a mnoha básníků a spisova-telů z této oblasti, tedy západokrušnohorský, kterým se v mnoha odstínech hovoří mezi Marienbergem a Eibenstockem, od Cvikova (Zwickau) až po Oberwiesenthal (dříve až ke Klášterci n.O.).
Ve východních Krušných horách se však mluví jinak. Například zápor či odmítání se tu nevyjadřuje slovem „net“ jako v západním Krušnohoří, ale „nee“. V regionu Olbernhau – Pockau – Sayda se mluví západovýchodokrušnohorsky, kde se koncovka –er vyslovuje jako –a, např. Bruder jako Bruda. Východovýchodokrušnohorský dialekt je charakteristický potlačováním pís-mena „e“, takže se např. namísto gefunden říká gfundn. Takto se hovoří v oblasti kolem Rechenbergu, Holzhau a Frauensteinu. Díky blízkosti úředních center Drážďany a Dippoldiswalde, používajících kancelářskou řeč a díky letním hostům v 19. a 20. století se na území sahajícím od Altenbergu až k hranici Labského pískovcového pohoří hovoří míšeňským nářečím.
Zatímco v západním Krušnohoří jazyk formovali hlavně mobilní havíři, podíleli se ve východní části hor na jeho vývoji zase zemědělci a lidé se dvěma povoláními, jako soustružníci a horníci, kteří byli odkázáni na své malé hospodářství a často chovali i domácí hospodářská zvířata, což výrazně ovlivňovalo jejich volnost pohybu. Byli tedy usedlejší a jejich mluva se po celá staletí téměř neměnila. Najdeme tu mnoho stejných pojmů, jako například i v západofranckém dialektu – falčtině, používané v údolí Rýna. Východokrušnohorská nářečí jsou ze saských dialektů tedy asi nejstarší.
V seiffenské oblasti – uzavřené mezi Flájským potokem (Flöha) a Svídnicí (Schweinitz) – se hovoří samostatným nářečím. Písmeno „a“ se zde zdůrazňuje a koncovky se nevynechávají. Také se používají pojmy, které jsou zřejmě známé jen zde. Seiffen byl proto také nazýván jazykovým ostrůvkem. Asi před 10 lety navštívil autor v Čechách několik zde ještě žijících Němců a pozorně jim naslouchal.
Ukázalo se, že se v českých příhraničních obcích používá stejný způsob vyjadřování, jaký je známý i ze Seiffenska.
Jak došlo k těmto totožnostem v nářečích?
Nikde ve východním Krušnohoří nenajdeme tolik podobností mezi saskými a českými obcemi, jako na české hranici seiffenské oblasti. Na obou stranách hranice dominovalo zemědělství, lesnictví a hornictví. Hora Svaté Kateřiny (St. Katharinaberg) hrála významnou roli i pro saské obce. Seiffenské děti navštěvovaly v 16. a 17. století kateřinskou školu. Ještě na konci 17. století byla německá osada Deutschneudorf, založená z české Nové Vsi v Horách (Gebirgsneudorf), označována i v saských spisech jako „Deutschneudorf unterm Katterberg“ (volně přeloženo Německá Nová Ves pod Kateřinskou horou). Město Hora Svaté Kateřiny bylo pro zdejší usedlosti významnější, nežli ostatní vesnice v panství Purschenstein. Po třicetileté válce přišli na Seiffensko exulanti z Čech, mezi nimi i faráři a učitelé. I přes různá náboženská vyznání zde obyvatelé z obou zemí uzavírali mnoho smíšených manželství. A na obou stranách hranice byla velmi významná výroba hraček. Lidé tu tak měli hodně společného a dominující role českého města Hora Svaté Kateřiny vedla pravděpodobně i k tomu, že se severočeské nářečí, patřící rovněž k saskému dialektu, prosadilo i v obcích v regionu kolem Seiffenu. Tato oblast, nazývaná „Seiffenské zákoutí“ (Seiffner Winkel) je v současnosti největším územím, kde se používá severočeské nářečí, i když s mnoha rozdíly. Dnes tímto dialektem hovoří bohužel už jen velice málo lidí.
(Albrecht Kirsche/Ingrid Dlouhá)