Středem zájmu tohoto pojednání jsou krušnohorské nákladnické (obchodní) společnosti. Během rozhovorů a přednášek je možno shledat, že o nákladnictvích a nákladnících často panují jednostranné představy. Nákladnictví vznikala také v souvislosti s výrobní sférou. O nákladnictvích provozujících obchod s hračkami napsali pojednání Karl Ewald Fritzsch a Manfred Bachmann. Záměrem článku je najít na základě historických skutečností odpovědi m.j. na otázky: Co je nákladnictví? Proč vznikl značný počet nákladnictví právě v obcích Grün-hainichen a Seiffen, ale především v obci Olbernhau? Čemu lze přisoudit negativní smýšlení o nákladnících? Hlavním obsahem je činnost početných krušnohorských nákladníků obchodujících s hračkami.
Co je nákladnictví?
Hovoříme-li dnes o „nakladatelství“, pak většina lidí s tímto pojmem spojuje výhradně novinové nebo knižní nakladatelství. Nákladnický systém ale vznikl již v raném novověku v mnoha hospodářských odvětvích. Tento typ podniku se vyznačuje decentralizovanou výrobou, na které se podílí větší počet jednotek provozujících domácký průmysl a jeden obchodník.
V raných dobách se někteří výrobci vydávali na cestu za blízkými a vzdálenými trhy a prodávali tam své zboží a také výrobky jiných obyvatel vesnice. Získávali tak exkluzivní povědomí o tom, co trh aktuálně žádá a mohli je zprostředkovávat i dalším výrobcům. Tito lidé také museli být schopni opustit vesnici na delší dobu. V dnešní době je to samozřejmé, ale dříve to byl zvláštní charakterový znak. Tito lidé časem zcela opustili výrobní proces a věnovali se především obchodu. Vytvořili tak kapitál, který jim umožnil nejen nakupovat další výrobky od výrobců, ale také jim poskytovat suroviny a výrobní prostředky. Většina těchto obchodníků později čerpala kapitál pro začátek samozřejmě i z jiných zdrojů. Výrobci dodávali zboží obchodníkovi a očekávali okamžitou úhradu, což se také stalo. Obchodníci odebrali i zboží, pro které neměli okamžitý odbyt a uskladnili je ve svých objektech. Předfinancovávali tak zboží, často ale také výrobní prostředky a suroviny a někdy dokonce potraviny pro výrobce, kteří vykonávali práci ve svých bytech, případně ve výrobních prostorách pronajatých na krátkou dobu. Na práci se většinou podíleli všichni členové domácnosti včetně dětí a často i další osoby. Obchodník vlastnil výrobní prostředky a někdy nakupoval také polotovary, například zvířata vyrobená ze soustružených prstenců. Výrobce byl zdánlivě samostatně výdělečně činný. Nicméně díky předfinancování a poskytování materiálu a výrobních prostředků se vyvinula silná závislost na nákladníkovi, která podle povahy nákladníka mohla vést i k tíživému vydírání.
Dříve se pro předfinancování používal pojem: ukládání peněz. Z toho byly odvozeny pojmy „Verlegter“ pro výrobce, „nákladník“ pro obchodníka, „nákladnictví“ pro firmu obchodníka a „nákladnický systém“ pro formu podniku. Pokud obchodník zadával samostatné zakázky, byl také povinen výrobci okamžitě zaplatit a zboží uskladnit. Bylo tedy nutné vytvořit skladovací prostory ve vlastním objektu nebo na pozemku v sousedství. Tato investice byla předpokladem pro provozování nákladnické činnosti.
O významu nákladnické činnosti
Nákladníci již od raného novověku čím dál víc ovládali odvětví, ve kterých se vyrábělo zboží ve velkém množství. Byl to textilní průmysl, zvláště pak tkalcovství, výroba prýmků a paličkovaných krajek, ale také hrnčířství, výroba zbraní, hodinářství, sklářství a další. Samozřejmě k tomu patřila také výroba hraček. Největšího rozmachu se nákladnický systém v Německu dočkal teprve v 18. a 19. století. Tento typ podniku se rozšířil především na venkově, kde žilo mnoho zemědělců, kteří především v zimních měsících nebyli svou prací zcela vytíženi a mohli svůj čas věnovat jiným činnostem, například výrobě zboží. Nákladníci zde také lidem platili nižší mzdu, než ve městech. Dalším důvodem byly také cechy, které byly aktivní ve městech. Řemeslníci ve městech se do cechů slučovali již od středověku. Cechy svým členům určovaly nákup surovin, mzdy, počty zaměstnanců, ceny a rozsah odbytu a dokonce i vdovské zaopatření. Byl to velmi striktní systém, který ale vyhovoval také nejvyšším požadavkům na kvalitu. V 18. století se počet řemeslníků ve městech prudce zvýšil, takže najednou mohli vyrobit tolik zboží, že těsná pravidla cechů již nebyla dostačující. Zvyšující se měrou tedy pro nákladníky pracovali také řemeslníci z měst a prolomili tak řády cechů. Cechy se tedy staly nejsilnějšími protivníky nákladníků. Náklad-níkům se nakonec podařilo vůči cechům prosadit.
V den dodání, většinou to byla sobota, odnášely převážně ženy (obr. 196) zboží k nákladníkovi, který také ihned vyplatil mzdu. Výrobci očekávali, že od nich nákladník bude vykupovat zboží a uskladňovat je také v době pracovně slabých měsíců, což byla převážná část roku. Stejně jako dnes, tak i tenkrát se v obchodu s hračkami dosahovalo dobrého obratu jen v době adventu a Vánoc. Dobrý nákladník musel vědět, kdy a kde v průběhu roku ve světě byly jaké speciální svátky, aby se v době slabého obratu pokusil najít odbyt v těchto zemích. Nákladník sice ve většině případů zboží vykoupil, ale vyskytly se také případy, kdy to neudělal. Odmítnutí zboží mívalo více důvodů, v každém případě ale pro dotčeného výrobce, jeho zaměstnance a rodinu často znamenalo nouzovou situaci. Z toho vyplývá závislost výrobců na nákladnících. Nákladníci ale často byli na venkově „motorem“ ekonomiky. Pokud by z důvodu nedostatku peněz nemohli za zboží zaplatit, byla by celá ekonomika v obcích, kde lidé byli závislí téměř výhradně na tomto zboží, ochromena.
Významnou úlohu sehrál nákladnický systém také v oblasti přípravy na industrializaci. Nákladníci v 19. století významnou měrou iniciovali zlepšení dezolátního stavu systému silnic a také se podíleli na prosazení celní unie. „Hospodářství před industrializací, jehož centrem nákladnický systém byl, industrializaci rovnalo cestu. Kapitál potřebný pro rozvoj průmyslu mohli poskytnout jen mezinárodně činní obchodníci – nákladníci… První posun v tomto směru nepřišel z oblasti řemesel, ale z oblasti obchodního kapitálu.“ 138 Nelze zatajit, že právě v tomto kapitálu spočívalo také vykořisťování výrobců a členů jejich rodiny. Již v polovině 19. století se vědělo, že nákladnický systém bude jen přechodným fenoménem. 139
Nákladnictví v raných dobách
Ačkoli první formy nákladnického systému existovaly již v 9. století na území Frank v oblasti výroby potravin, první nákladnictví se vyvinula ve 14. století v Holandsku. K raným německým nákladníkům patří rodina Fuggerova se sídlem v Augsburgu. Hans Fugger byl zřejmě „nákladníkem v oboru tkalcovském“a s italskou bavlnou obchodoval již na konci 14. století. Toto nákladnictví tvořilo základ pro velmi úspěšné podnikání Fuggerovy rodiny. V roce 1455 se rodina rozdělila a vývoj pokračoval dvěma směry. Rodina „Andreas Fugger vom Reh“ o několik let později padla do insolvence, oproti tomu rodina „Jacob Fugger von der Lilie“ byla velmi úspěšná. Z nákladnictví vznikla obchodní společnost, která dále rozvíjela obchod se vzdálenými zeměmi a zároveň vlastnila doly a hutě umožňující obchod s rudou a drahými kovy, tedy také s krušnohorským kobaltem. Jacob a jeho synovec Anton vybudovali firmu světového významu. Obchodovali také s plátny, kořením a luxus-ním zbožím. Založili banku, která mohla poskytovat úvěry dokonce i knížatům a panovníkům, Fuggerovi byli také povýšeni do šlechtického stavu. V Augsburgu postavili obytnou oblast zvanou „Fuggerei“,ve které její obyvatelé ještě dnes platí jen velmi nízké nájemné. Základem tohoto mimořádného podniku bylo náklad-nictví, které obchodovalo s výrobky z bavlny. 140
Kolem roku 1514 se v Annabergu narodila Barbara von Elterlein, která se roku 1529 provdala za úspěšného podnikatele v hornictví Christopha Uthmanna, jenž roku 1550 koupil ságrovací huť (Saigerhütte) v obci Grünthal. Získal privilegium nakupovat od všech dolů měděnou rudu za cenu stanovenou panovníkem. Když Christoph Uthmann již v roce 1553 zemřel, bylo vlastně nemožné, aby žena bez mužského poručníka konala právní úkony (uzavírala obchody). Barbaře a jejím dětem se ale podařilo tuto zvyklost prolomit. Společně obhospodařovali ságrovací huť se všemi privilegii rentabilně až do roku 1567. Závist na dobré zisky vedla k intrikám ze strany jiných podnikatelů, kteří dali podnět kurfiřtovi, aby ságrovací huť v Grünthalu převzal sám. Uthmannovi tedy museli podnik ještě v tom stejném roce prodat panovníkovi za velmi nízkou cenu. Souběžně se ságrovací hutí provo-zovala Barbara také nákladnictví, které obchodovalo s prýmky. Výrobou prýmků si vydělávaly většinou ženy a dívky. V době konjunktury to bylo až 900 pletařek, kterým nákladnice Uthmannová dodávala potřebný mate-riál. Barbara paličkování krajek nevynalezla a ani tuto technologii v Krušných horách nezavedla. Svým působením ale umožnila, zajišťovat si živobytí výrobou krajek mnoha lidem v Annabergu a v jeho okolí, takže si jí lidé velmi vážili. Je samozřejmé, že také Barbara Uthmannová ze své nákladnické činnosti měla značný užitek. 141
Rozpory mezi nákladníky a výrobci, kteří pracovali ve svém domácím prostředí, vyústily v povstání slez-ských tkalců v době od 4. do 6. června 1844. Nebyly to ale první nepokoje, které mezi tkalci a jejich nákladníky panovaly. Již na konci 18. století se situace tkalců značně zhoršila, neboť byli jen zřídka odměňováni hotovými penězi a polovina hodnoty zboží byla zúčtována dodávkami surovin. V letech 1784/85 a 1794/95 došlo v Augsburgu k povstáním. Ve stejné době se tkalci bouřili také ve Slezsku. Důvodem byly politické poměry v provincii Slezsko. Roku 1742 byla přiklepnuta Prusku, k oproštění rolníků od poddanství tedy došlo až velmi pozdě a oni ještě dlouho museli panstvu odvádět veškeré feudální daně. Cenový propad se tkalci snažili nahradit prací dětí a prodloužením pracovní doby. Tím se však zhoršila kvalita a neměli ani nové stroje. Soví hory byly velmi hustě osídlené, čímž nabídka pracovních sil převyšovala poptávku a někteří nákladníci tuto situaci využívali k vykořisťování. Při stávce tkalců roku 1844 došlo k destrukci budovy bratří Zwanzigerů, neboť platili nízké mzdy. Oproti tomu nedaleko stojící budova nákladníka Fellmanna zůstala ušetřena, on totiž byl znám tím, že platil „spravedlivé“ mzdy.
Existují důkazy o rozepřích mezi nákladníky v Drážďanech a tamním cechem soustružníků od roku 1799. Drážďanští nákladníci Grundmanna Menzer obchodují s hračkami, které deklarují jako řezbované, přičemž cech soustružníků zastává názor, že se jedná o výrobky soustružené. V Drážďanech se však smělo prodávat jen soustružené zboží vyrobené členy drážďanského cechu soustružníků. Toto sporné zboží z Drážďan nepocházelo, velké dodávky sem směřovaly ze Seiffenu.
Aby se toto levné, ale velmi dobré zboží mohlo prodávat, tvrdili náklad-níci, že toto zboží řezbovaly děti v Purschensteinském panství. Roku 1810 odeslala Rada města Drážďany do Seiffenu správního úředníka, který nakonec poreferoval, že se tyto výrobky nejdříve soustruží a poté řezbují. V této složce byl poprvé uveden pojem „Reifendrehen = soustružení prstenců“. Nákladníci pak napsali, že se zbožím toho druhu obchodují už 36 let, z čehož je možné počátek soustružení prstenců datovat do období kolem roku 1775. První vyobrazení výrobku zhotoveného ze soustruženého prstence je umístěno ve vzorníku (katalogu) vydavatele Bestel-meiera z roku 1803 a první písemný doklad pochází z roku 1810. Ve stejném roce seiffenští obchodníci Samuel Gottlieb Neuber, Christian Friedrich Kempe, Gotthelf Friedrich Fichtner a Johanna Christiane Schmieder mohli poprvé oficiálně prodávat své zboží na trhu zvaném „Striezelmarkt“ (v Drážďanech). Předpokladem však bylo, že se všichni čtyři obchodníci v roce 1809 stali členy drážďanského cechu soustruž-níků. Tímto způsobem také nákladníci přispěli k popularizaci metody soustružení prstenců na významném drážďanském trhu.
(Albrecht Kirsche/Luise Zelenková)
Seiffenští noví trhovci museli k získání svého vlastního místa na trhu zaplatit poplatek 16 grošů a splnit stanovené podmínky. To pak mohli provozovat až do konce života nebo je přenechat svým potomkům:
Na trhu „Striezelmarkt“ směli přespol-ní řemeslníci své výrobky prodávat jen první den konání. Zboží si mohli den předem od 12 hodin ve stáncích a boudách vybalit a prodat „těm místním soustružnickým mistrům nebo přespolním mistrům a obchodníkům, kteří se legitimovali pečetí, udělenou cechmistrem místního dřevosoustružnického cechu“.
O barevné trumpety, vytočené píšťalky, pestré kuželky, foukačky, ruční stříkačky, nádobíčko pro panenky, kyblíky, zdobené flinty a také společenské hry jako lotynka či šachy z krušnohorského hračkářského regionu byl velký zájem, takže Seiffenští mohli všechna ujednání a podmínky dobře dodržovat. Pravidla pro obchod s krušnohorskými hračkami uvolnila Drážďanská rada až o 25 let později, ty se však mezitím na evropských a zámoř-ských trzích již pevně etablovaly.
(Catrin Tolksdorf-Bilz/Ingrid Dlouhá)