Po úpadku rudného dolování a poz-dějším zániku tkaní lněného plátna přecházelo stále více obyvatel Hory Svaté Kateřiny (St. Katharinaberg) na výrobu hraček. Avšak ještě v roce 1861 si lidé stěžovali: „… zatímco v Sasku je výroba hraček výrazně podporována vhodnými kreslířskými a řezbářskými školami, musejí se hračkáři v české části Krušných hor bez takovéto pomoci pořád ještě obejít.“ 119 Krize v hračkářském průmyslu a rostoucí ceny dřeva však zvyšovaly nároky na kvalitu. Vzhledem k tomu, že Hora Svaté Kateřiny byla v tuto dobu okresním městem, kde sídlily významné úřady a současně tu pracovala i většina místních soustružníků dřeva (drakslířů), byla zde v roce 1874 založena „C. k. odborná hračkářská škola v Hoře Svaté Kateřiny u Mostu“, jejímž vedením byl pověřen Prof. Johann Rordorf. Na „Živnostenské a průmyslové výstavě“, pořádané v roce 1879 v Teplicích, prezentovala škola „Savce provedené z papírové masy (papírmašé). Větší zvířata k názorné výuce: kůň, jednohrbý velbloud, medvěd, koza, kozel, tele, osel, ohař, (1/6 přírodní velikosti) jednohrbý velbloud naložený atrapami, zvířecí hlavy. Všechny práce jsou vlastní, ve škole vyrobené modely.“ 120 Škola se nacházela na dobré cestě ke zlepšení kvality dřevozpracujících řemesel, ale ve stejném roce pak došlo k jejímu přeložení do Horního Litvínova (Oberleutensdorf). Důvodem tohoto opatření bylo na jedné straně předpokládané navýšení počtu žáků z města a zejména jeho okolí v důsledku napojení Horního Litvínova na železniční síť, na druhé straně s ním byla spojena naděje, že díky blízkosti významné hračkářské firmy C. A. Müllera se zlepší zavádění inovací ve výuce. Prof. Rordorf byl na začátku řídícím i této školy.
V roce 1882 pak došlo k jejímu znárodnění a nyní spadala pod Ministerstvo kultury a vyučování. Byla přejmenována na „Odbornou hračkář-skou a modelářskou školu v Horním Litvínově“. Kromě výroby hraček se zde učilo i modelování, kreslení a další předměty, sloužící k samostatné tvorbě. Výuku doplňovaly také specializované kurzy, zaměřené na zprostředkování obchodních a ekonomických znalostí a vědomostí.
Přesun školy do Horního Litvínova byl pro mladé výrobce hraček z Hory Svaté Kateřiny a jejího okolí ale velmi nevýhodný. Obě města jsou od sebe vzdálena asi 20 km a tuto cestu museli žáci absolvovat. To v té době však nebylo až tak neobvyklé. Větší překážku představovala skutečnost, že aby v této drsné krajině vůbec přežili, museli vykonávat dvě povolání a kromě soustružení je doma ještě čekala práce v polním hospodářství. Jejich rukou bylo zapotřebí při jarním setí a také v létě při sklizni. Na podzim zase do města přicházeli nákladníci hraček se svými objednávkami, které pak musely být hotové do Vánoc. K návštěvě odborné školy v Horním Litvínově tak hračkářskému dorostu chyběly nejen peníze, ale i potřebný čas. Takže ke zlepšování kvality v této oblasti téměř nedocházelo.
Aby svou výukou mohla působit i na výrobu hraček a předmětů ze dřeva v oblasti Hory Svaté Kateřiny, začala litvínovská odborná škola využívat putující učitele. Ti měli za úkol výrobce navštěvovat, zdarma jim pomáhat s novými návrhy a stát jim po boku radou při technických otázkách. Nezřídka se však stávalo, že jim nedůvěřiví řemeslníci přístup do svého bytu nebo dílny odepřeli a nešli při tom daleko ani pro drsné slovo. Kvůli otázkám k používaným barvám, materiálům, lakům, pojivům apod. podezřívali drakslíři učitele často ze špionáže a obávali se krádeže svých návrhů a nápadů. Odborný kočující učitel Karl Braun, pocházející také z Hory Svaté Kateřiny, se však odradit nenechal. V roce 1907 poslal tehdejšímu řediteli školy Mickschovi pohlednici, na které ho infor-moval, že pro některá města konečně našel výrobce. Byl to také Braun, kdo předložil vedení školy následující návrhy na zlepšení docházky a výuky:
- Ti, kteří se zúčastní vyučování, budou za svůj pracovní výpadek odškodněni prémiemi.
- Řemeslníkům a výrobcům bude na nákup malých strojů, pil, soustruhů, atd. poskytnut úvěr, který mohou v malých částkách splácet 2 až 3 roky.
- Odborní učitelé by za účelem poznání nových technologií a procesů v dřevozpracujícím průmyslu měli mít možnost navštívit Lipský veletrh.
Z dochovaných písemných záznamů sice nevyplývá, jestli byly tyto návrhy také uskutečněny, ale poukazují na největší problémy, se kterými se výrobci hraček v této době potýkali.
Žádost města Hora Svaté Kateřiny o zřízení trvalého vzdělávacího kurzu Ministerstvo kultury odmítlo ve pro-spěch tzv. kočovného vyučování. Hora Svaté Kateřiny/St. Katharinaberg, Boleboř/Göttersdorf a Kalek/Kallich pořádaly přesto alespoň „Specializované kurzy pro soustružníky a výrobce dřevěných hraček, určené chudšímu obyvatelstvu k racionálnímu zasvěcení do výroby vkusných hraček, soustružení a zdobení dřeva vypalováním.“ 121
Vídeňský obchodník Franz Frankl, intenzivně se zabývající výrobou hraček v oblasti Hory Svaté Kateřiny, v roce 1905 122 napsal, že k překročení hraničního toku Svídnice (Schweinitz) ze Saska do Čech stačí pouhých 10 kroků, ale rozvoj českého hračkářského průmyslu je proti tomu saskému pozadu o 100 let. Je pravda, že z toho viní hlavně většinu českých obchodníků a stávající špatnou dopravní situaci. Pro děti tuzemských domáckých výrobců předmětů ze dřeva však také požaduje tříletý odborný kurz, ve kterém by mohly získat praktické znalosti a dovednosti v kreslení, modelování, vyřezávání, soustružení, truhlářství a obchodu. Podle jeho názoru je Odborná škola v Horním Litvínově k tomuto účelu dobře vybavená a velké naděje vkládá také do železniční tratě z Olbernhau – Grünthalu do Horního Litvínova, protože už teď se znepokojením sleduje stále klesající počet zdejších žáků.
V Hoře Svaté Kateřiny a jejím okolí se odborná výuka naopak stává stále potřebnější. Město proto zhruba od roku 1910 zadává u litvínovské školy každý rok kurzy, které trvají až šest měsíců. Ale o vzdělání v Horním Litvínově se téměř nikdo z mladých lidí už nezajímá. Chodí raději pracovat do textilních továren nebo do dolů, kde si vydělají více peněz. V roce 1916 tak musela být Odborná hračkářská škola v Horním Litvínově pro nedostatek žáků uzavřena.
V Hoře Svaté Kateřiny začalo do dřevozpracujícího průmyslu přecházet stále více lidí, ale vzdělávání v rámci odborné pokračovací školy, nacházející se v budově, kde až do roku 1879 působila odborná hračkářská a soustružnická škola, bylo zahájeno až v roce 1920. Roku 1922 povolila „Státní odborná škola pro dřevozpracující řemesla“ vyučování jen díky tomu, že všechny vedlejší náklady, jako je elektřina, úklid, topení atd., hradilo město Hora Svaté Kateřiny. Ve stejném rozhodnutí ale také nabídla možnost, že pokud toto zařízení obstojí, bude s příslušnými správními orgány vyjednávat o jeho další budoucnosti. Pravděpodobně ve stejnou dobu zahájila činnost učební dílna, podléhající dohledu „Nákupního a prodejního družstva spojeného hračkářského průmyslu v Hoře Svaté Kateřiny – EROS“ (Vereinigte Holz- und Spielwarenfabriken GmbH). V roce 1924 dospělo ministerstvo k názoru, že se učební dílna osvědčila a měla by být vybudována na stálé vzdělávací zařízení, zahrnující také prostory, umožňující přespání žáků. V této dílně pro praktickou přípravu se učilo rovněž soustružení dřevěných profilovaných prstenců.
Velmi důležitým krokem na cestě ke zvýšení kvality však byla výstavba nového „Domu krušnohorského hračkářského průmyslu“ v Hoře Svaté Kateřiny, který byl za podpory „Ministerstva školství a národní osvěty a Živnostenské komory v Chebu“ dokončen v roce 1930.
Kvůli změnám ve vzdělávacím systému však škola ve svém názvu již nemohla mít označení odborná a byla nyní pojmenována „Všeobecná živnostenská škola pokračovací“. Jejím ředitelem a zároveň učitelem kreslení byl Prof. Robert Roßmeißl. V budově se nacházela rovněž „Státní výuková dílna hračkářského průmyslu“, vedená také Prof. Robertem Roßmeißlem. Tato dílna praktického výcviku byla rozdělena na obory galanterie, truhlářství, řezbářství a papírmašé, jakož i soustružení dřeva. Pod střechou nové budovy se nacházely i prostory družstva „EROS“.
Zlepšení kvality české dřevěné hračky bylo nyní jasně patrné.
Po odsunu v roce 1945 všechny tradice českých odborných a živnostenských hračkářských škol v české části Krušných hor zanikly. Krásná budova brzy dostala nové úkoly.
(Albrecht Kirsche/ Ingrid Dlouhá)