Skláři a horníci v Seiffenu společně žili a pracovali od 14. až do 19. století. Obě povolání potřebovala hodně dřeva. Těžba tedy musela být se-lektivní a z toho důvodu zde již brzy vznikla sklářská huť Heidelbach. Ta dřevo nezískávala již jen ze svého bezprostředního okolí, jak tomu bylo u lesních sklářských hutí, ale i z odlehlejších hvozdů. Spory o dřevo mezi horníky a skláři nejsou známy. Sklář Friedrich Kaspar Markert dokonce investoval do rýžoviště cínu u obce Oberlochmühle, kde dal práci několika rýžovníkům a měl z toho určitě ještě i zisk.
Na začátku se k výrobě skla používaly výhradně místní suroviny. Železo v nich obsažené způsobilo jeho zelenavé zbarvení – proto se mu říkalo lesní sklo. Od poloviny 17. století se pak sklo začalo obarvovat nebo odbarvovat minerály získanými při těžbě.
První soustružníci vyráběli dřevěná vřetena a sklářská huť je opatřovala přesleny. Tak vznikal společný prospěšný produkt. Jeden seiffenský soustružník vytvořil pro sklářskou huť dřevěné formy, které používala pro výrobu foukaného skla. Kolem roku 1780, když byla velká poptávka po hračkách, vyvinul tento výrobce forem tomu velmi podobné a pro Seiffen tak významné obručové soustružení (Reifendrehen). Jestli byly zdobné prvky, jako například malování figu-rek, ovlivněny sklárnou, nelze prokázat. Nepřímý vliv měla sklárna Heidelbach i v tom smyslu, že soustružníci vyráběli dřevěné repliky skleněných lustrů seiffenského kostela, které částečně pocházely i ze sklářské hutě Heidelbach.
Zda první soustružníci zahájili svou činnost v náhradě za práci v dole, není známo. Později k tomu ale docházelo poměrně často. Když těžba v dole poklesla, stoupl počet těch, kteří si na živobytí vydělávali u soustruhu. A obráceně, když těžba znovu stoupla, počet soustružníků zase poklesl, protože se vrátili zpět ke své původní profesi. Tato závislost skončila až po roce 1760, když nákladník Hiemann získal pro Seiffen velké zakázky.
Soustružníci, kteří tuto činnost vykonávali namísto práce v dole, nebyli schopni samostatně navrhovat výrobky. I soustružení se museli nejdřív naučit. Soustružené postavičky horníků jsou sice známy nejpozději z 30. let 19. století, široká paleta hornických motivů k připomenutí dlouhých tradic těžby v Krušných horách však vznikla až v 70. letech 20. století.
V Seiffenu neměly jednotlivé profesní skupiny svou čtvrť. Řemeslníci prostě bydleli bezprostředně vedle sebe, ať už vykonávali jakoukoliv práci. Tak mezi nimi vznikaly těsné sociální kontakty. O tom svědčí i matriční knihy, dokládající blízké rodinné vazby mezi skláři, horníky a soustružníky a to jak při volbě životního partnera, tak i při výběru kmotra.
(Albrecht Kirsche/Ingrid Dlouhá)