Umění soustružení profilovaných dřevěných prstenců, ze kterých se dá velmi racionálně naštípat až 60 zvířátek, se ovládá jen v Seiffenu a blízkém okolí. Tady vznikla i metoda vyřezávání mimořádně estetických stromků z hoblin. Proč se tyto techniky vyvinuly právě jen tady?
Vykružování prstenců
U Seiffenu se v letech 1488 až 1826 nacházela sklářská huť Heidelbach, která vyráběla nejen jednoduché spotřební sklo, ale i sklenice pro dvůr v Drážďanech. Aby se i v sériích vyhovělo vysokým nárokům, používaly se k foukání skla např. dřevěné formy. Výrobci je soustružili z dřevěných špalků, do kterých vykroužili negativní podobu konečného produktu.
Zvláštností na tomto postupu bylo, že dřevo muselo být neustále vlhké, a to jak při soustružení formy, tak i poté, když do ní sklář foukal roztavenou skelnou hmotu. V opačném případě by popraskalo a trhliny by na hotových výrobcích zanechaly nežádoucí stopy. Ve sklárně Heidelbach se podařilo prokázat dřevěné formy pocházející z roku 1722. Výrobcem forem se i v Seiffenu stával ten nejlepší soustružník.
V roce 1760 přivezl nákladník Christian Friedrich Hiemann z Norimberku do Heidelbergu tolik zakázek na výrobu hraček, že na ně nestačily ani zásoby dřeva a ani nebylo dost soustružníků. Výrobce forem pro sklárnu v Heidelbachu, jenž byl asi motivován nákladníkem Hiemannem, využil za této situace svých mimořádných dovedností a začal vykružovat různě formované dřevěné prstence, ze kterých po naštípání vznikaly prvky hraček, jako paže postaviček, ocasy, paroží a uši zvířat apod. Později soustružník do kruhu profiloval i celá zvířata a dokonce domy. Řemeslníci, vyrábějící na soustruhu sklářské formy a dřevěné obruče, museli být skvělými odborníky s vynikající představivostí a hmatovou vnímavostí. V obou procesech se používalo vlhké dřevo bez suků, velmi podobné nástroje a stabilní stroje. Díky mnoha podobnostem u výroby sklářských forem a prstenců lze vyvodit, že se vykružování prstenců vyvinulo z výroby dřevěných forem. Výroba profilovaných obručí byla racionalizací, díky které se Seiffen vyšvihl na přední místo mezi regiony evropských, ba dokonce světových výrobců hraček. Během krize v hračkářském průmyslu kolem roku 1900, způsobené velkou měrou také zdražením dřeva, sice došlo k pochybnostem, jestli by se mělo podporovat používání soustruhu nebo spíše kotoučové pily. Ale vláda v Drážďanech se nakonec rozhodla pro vykružování prstenců na soustruhu. Tuto techniku ovládají v současnosti pouze řemeslníci v obcích Seiffen, Deutsch-einsiedel a Neuhausen. Ještě dnes je výroba soustružením profilovaných prstenců rychlejší, než s použitím laserové techniky.
Obecně se dá předpokládat, že současný dobrý soustružník, ovládající podélné a příčné obrábění dřeva, by měl zvládnout i vykroužení profilované obruče. To je určitě pravda! Protože ví, jaké dovednosti, podmínky a speciální vybavení jsou k tomu potřebné. Ale domněnka, že první dřevěný prstenec mohl před zhruba 250 lety vyrobit i „normální“ soustružník, se zdá spíš nepravděpodobná. Už jen, když si představíme obrovský s touto náročnou odbornou prací související duševní výkon. Soustružník potřeboval také o hodně silnější a stabilnější soustruh a k tomu patřičně dimenzované nástroje, často se speciální geometrií břitu. Musel mít velmi bohaté zkušenosti a vědět, že se tvarované kruhy dají vyrábět jen z vlhkého dřeva. A všechny tyto podmínky, které se podstatnou měrou odlišují od ostatních soustružnických postupů, by vyžadovaly dlouhodobé testy a zkoušky, které se za krátký čas, v jakém to potřeboval trh s hračkami, nedaly prostě stihnout. Již Hellmut Bilz upozorňoval na skutečnost, že vykružování dřevěných obručí vzniklo v rámci „postupného vývojového procesu“ 1. Ten však začal určitě dlouho předtím, než soustružené prstence našly uplatnění v hračkářském odvětví.Inovaci nastartovala o několik staletí předtím už určitě výroba dřevěných forem určených k foukání dutého skla. Když pak byly v soustružení profilovaných prstenců rozpoznány potenciály pro racionálnější produkci hraček, nacházel se výrobce forem pro sklárnu Heidelbach díky svým zkušenostem a vybavení tedy ve správný čas na správném místě. Tak lze s velkou pravděpodobností předpokládat, že se vykružování obručí vyvinulo z výroby dřevěných sklářských forem na soustruhu.
Výroba stromků z hoblin
Aby si horníci trochu ulehčili práci, používali techniku žárového dobývání. V pátek založili v šachtě oheň a v pondělí tak mohli zkrušenou horu snáze odlamovat. Na sázení ohně pou-žívali tak zvané čepýře (Bärte), což bylo v hobliny dokola sestrouhané, jako vějíř načechrané suché dříví, které se dalo lépe zapálit.
Tuto starou těžební techniku tvorby čepýřů využil kolem roku 1920 tehdejší ředitel Odborné školy Seiffen, Prof. Alwin Seifert, a vyvinul z ní originální Seiffenské stromky z hoblin. Na jejich výrobu se používá hrubý polotovar z lipového dřeva, který se na soustruhu opracuje do kuželovitého vřetene. To se pak k dosažení poža-dované vlhkosti nechá 4 až 5 měsíců zrát ve sklepě. K vytvoření loken (větví stromku) se vřeteno upne do svěráku a dlátem se vyřeže hoblina, vřeteno se o něco pootočí a udělá se další. Umění spočívá v tom, aby se hobliny spirálovitě stočily a byly stejně dlouhé jako ty sousední. V jedné řadě se jich v závislosti na velikosti stromku sestrouhá mezi čtyřmi až jedenácti. Vzniklé lokny se nakonec srovnají tenkým kovovým kolíčkem. Jestliže se nějaká hoblina ulomí, přišla celá práce vniveč, protože takový stromek je neprodejný. Nejmenší hoblinové stromečky jsou velké 3 cm. Ten největší má 2,5 m a vyrobil ho Werner Glöß v obci Einsiedel u Saské Kamenice (Chemnitz). Většina stromků dostane podstavec, některé se jako středové vřeteno dodávají výrobcům pyramid.
Autor se o této technice informoval u Falka Beyera (*1953) ze Seiffenu, který se tak zvanému „strouhání stromků“ („Beemelstachen“) naučil ve 14 letech od svého otce Helmuta Beyera (1927-1990). Ten byl do roku 1968 horníkem ve Freibergu a do tohoto umění jej pak zasvětil jeho soused Horst Glöß. V dílně Falka Beyera se nachází velký upínák na stromky velikosti 25 až 150 cm. U toho pracuje vestoje. Malé kousky do 25 cm se dají vyřezávat vsedě u stolního svěráku. Jeho stromky mají většinou formu šišky. Ve výkladních vitrínách ale můžeme vidět i břichaté tvary, které jsou nejširší ve svém středu. 15
Umění vyřezávání stromků z hoblin se dnes většinou předává v rodině z generace na generaci a setkáme se s ním tedy pouze v Krušných horách v oblasti kolem Seiffenu.
(A. K./I. D.)