Smola neboli smůla, převážně viskózní, černá hmota, je vlastně nejstarším plastem na světě, protože se vyráběla již před 80 000 lety. K impregnaci a utěsnění své archy jí použil již Noe. Smolou byl také vymazán košíček, ve kterém byl Mojžíš krátce po svém narození poslán po vodách Nilu a smolou se slepovaly cihly při stavbě Babylonské věže.
Preindustriální výroba smoly probíhala ve smolných jámách nebo pecích s varným kotlem, přičemž výchozí surovinu tvořila vždy pryskyřice ze stromů. K získání této základní látky se 90 až 120 let staré borovice, smrky, jedle a modříny, ale také břízy a buky šikmo nařízly a na spodním konci této drážkové „liziny“ se umístila sběrná nádobka. S odstraňováním kůry a umisťováním záchytných nádobek začínal smolař od února. Počátkem března do kmene udělal zářez a pryskyřice začala kanout do nádobky, která se musela každých sedm dní vyprázdnit. Ve smolárně se surovina pak za nízké teploty tavila a přes slaměné filtry zbavovala zbytků, kousků kůry a dalších pevných nečistot. Vedlejšími produkty byly saze, terpentýn a kalafuna, používané hlavně v papírenském, lakýrnickém, mýdlařském průmyslu a ve výrobě krémů na boty. Zanesené filtry (neboli škvarky) se ještě dále zpracovávaly v píckách (milířích) na tzv. smolných kamenech s vytesanou mísovitou prohlubní (kalotou) a odtokovým otvorem uprostřed či směrnými drážkami, nebo později v kovových kotlech. V kalotě se postavil kužel ze škvarků a dřeva, který se utěsnil hlínou. Během doutnavého pálení vytékala smola či dehet do dole umístěné nádoby.
Smola měla široké použití. Například se s ní utěsňovaly (požahovaly) sudy a vědra a promazávaly náboje kol na vozech. Smícháním bukového dehtu a lněného oleje vznikla mast, kterou se ošetřovala koňská kopyta a paznehty dobytka. Na čihadlech se smolou pomazávaly větve, na které se lapali ptáci. Při obraně hradů se vroucí smola lila na útočníky obrannými arkýřky s otvorem, kterým se říkalo smolné nosy, piknosky nebo piknůsky (z něm. Pechnasen). Ti, které zasáhla horká, černá kapalina, „měli smůlu“.
Jeden z nejstarších odkazů na dřívější výrobu smoly v Krušných horách poskytuje možná potok „Becherbach“, ústící u Rehefeldu do Freiberské Muldy (Freiberger Mulde). Ale spíše to vypadá, že se smolaření či dehtaření ve východním Krušnohoří příliš neprovozovalo, protože chybějí jak odpovídající místní názvy pozemků, tak i archivní údaje. Jiné je to však v západní části Krušných hor. K privilegiím sklárny v Marienbergu z roku 1486 patřilo mimo jiné smolné právo a provoz smolné hutě. Výroba smoly byla tak lukrativní, že sklářský mistr Preußler kolem roku 1650 výrobu skla zcela ukončil. Ke smolaření měl k dispozici obrovské lesní plochy, rozprostírající se mezi potoky Wagenbach a Hilmersbach. Preußler ale oprávnění k těžbě pryskyřice využíval nadměrně, takže kurfiřtští komisaři, kteří v roce 1659 zdejší lesy kontrolovali, zjistili, že nadměrné poškozování znehodnotilo kmeny natolik, že se nedaly použít ani jako výdřeva a ani k výrobě uhlí. V důsledku toho byly stanoveny zvláštní revíry, jejichž stromy byly určeny výhradně pro doly, výrobu dřevěného uhlí nebo k prodeji na trhu se dřevem. Určité lesní plochy dostal přidělen také každý smolař. Preußler však přesto těžil pryskyřici i na nepovolených místech, za což byl následně potrestán a musel zaplatit pokutu ve výši 300 tolarů, které posloužily Hornické-mu bratrstvu z Annabergu při stavbě kaple. Zavedené regulační předpisy na ochranu lesů však překračovalo mnoho smolařů, což vedlo ke zřízení kurfiřtské smolné kontrolní faktorie, ve které působil jeden smolný správce a několik smolných dozorců. V roce 1716 přešlo Preußlerovo smolné právo definitivně na město Marienberg, jež z 600 hektarové lesní plochy každý rok vyrobilo asi 12 centů smoly, za které obdrželo asi 63 tolarů. Městská smolná huť se nacházela před Annaberskou bránou. V roce 1827 prodala Rada města Marienberg své privilegium na výrobu smoly Královskému smolnému podniku ve Schwarzenbergu. Ročně pak od něj dostávala 7,5 centů smoly, kterou přenechávala hlavně pivovarům. V roce 1853 byly tyto naturální platby nahrazeny částkou 1003 tolarů.
V západním Krušnohoří a zejména ve Fojtsku (Vogtland) byly sběr pryskyřice a smolaření velice rozší-řené. Proto tu jména a názvy Smolárna (Pechhütte) nejsou žádnou vzácností. Občas se ještě dají najít i smolné kamenné plotny (Griebenherde). Od roku 1850 začala smolaření v lesích stále více nahrazovat průmyslová výroba smoly a dehtu. Georg Christoph Piering vytvořil v roce 1795 v malé vogtlandské vsi Eich smolným milířem základy pozdější firmy, která smolu vyrábí dodnes.
(Albrecht Kirsche/Ingrid Dlouhá)