K historii a rodině
V následující části se budeme věnovat kovárně s mimořádnou minulostí. Tento dům v ulici Freiberger Straße s číslem popisným 48 pochází z roku 1760 a je nyní památkově chráněný. Po ukončení provozu kovárny bylo navrženo jeho přemístění do Krušnohorského skanzenu v Seiffenu. V letech 1997-99 následovalo jeho podrobné zdokumentování, rozebrání, přesun a uložení. Do opětovného postavení však uplynulo několik let. To se nakonec podařilo uskutečnit díky německo-českému projektu obce Seiffen a Horského klubu Lesná v Krušných horách, z.s. „Aktivní prožití společných dějin a tradic v Krušných horách“, realizovaném v letech 2016 až 2020 v rámci programu Evropské unie na podporu přeshraniční spolupráce, a stará kovárna má nyní své nové místo v Muzeu v přírodě. Dílna zařízená podle originálu bude od podzimu 2020 zpřístupněna návštěvní-kům
V muzejním průvodci si můžeme přečíst: „V roce 1888 převzal usedlost kovář Karl Traugott Ullmann a v roce 1920 po něm následoval podkovář Max Otto Ullmann.
Před kovárnou se nacházelo rovné místo, kde se vykonávaly práce, které byly možné jen venku. Přes vnější boční schody byl odsud přístup do podkroví. V něm se skladovaly drobnější materiál a zásoby. Velká dvoukřídlá vrata umožňovala velkory-sý přístupu do dílny. Uvnitř objektu se nacházela jen jedna místnost, která byla od kovářské výhně oddělena zdí s komínem. Topeniště bylo vybaveno odtahem a měchem k pumpování vzduchu a sloužilo k rozžhavení zpracováva-ných dílů. Jako topivo se kromě dřevěného uhlí používaly i koks nebo černé uhlí. Nad topeništěm se nacházel dymník, odvádějící kouř a jiskry. Kromě výhně, lidově nazývané také pec, musel být rychle dosažitelný i nejdůležitější nástroj sloužící při tvarování kovů jako podklad a to je kovadlina.“
Stavební posouzení objektu v původní lokalitě
Podle přiloženého situačního plánu z roku 1881 a také fotografie na předchozí straně se dá rozpoznat, že pozdější „Ullmannova kovárna“ přiléhala svým zadním štítem na obytný dům. Bývalý majitel Karl Friedrich Kaden si touto přístavbou chtěl v domě vytvořit místo pro ukládání nářadí a náčiní. Stávající prostory pro podnikání mu pravděpodobně již nestačily. Když člověk dnes stojí v této tehdy nově postavené kovárně, dají se jeho úmysly dobře pochopit. Je to tu velice stísněné a umístění větších strojů a zařízení, které mu lidé přinesli do opravy, bylo opravdu problematické. Místnost k uskladnění surovin (kovy a uhlí) byla také příliš malá. Kovový odpad se později dával do dvou beden venku pod schody, kde si je obchodník se šrotem mohl kdykoliv sám vyzved-nout. To se dnes ví.
Původní objekt kovárny Karla Friedricha Kadena byl postaven kolem roku 1760 jako dílna a ve stejnou dobu asi vznikl i obytný dům. První kovář Gottlieb Friedrich Oehme tu působil od roku 1851. Od něj Kaden nemovitosti v roce 1880 zakoupil. Plány na přístavbu dozrály o osm let později. Ještě ve stejném roce přešel majetek na Karla Traugotta Ullmanna (viz obr. na straně 49). Jestli to bylo předtím, než se stavba uskutečnila, nebo až potom, již není známo. V každém případě měl první kovář Ullmann pro výkon své činnosti k dispozici dodatečné prostory. Malou firmu převzal v roce 1920 jeho syn, podkovářský mistr Max Otto Ullmann. Jak jsme již uvedli, byl „kovář-Max“ v obci velmi oblíben. Jeho syn Herbert, který byl rovněž uznávaným podkovářem, pracoval nejdřív v kovozpracující firmě v Olbernhau a otci vypomáhal podle možností odpoledne. V letech 1960-83 už Herbert Ullmann vedl malý rodinný podnik sám.
V roce 1984 vše přešlo do rukou rodiny Einhornů, která nechala starý, mezitím již zchátralý obytný dům strhnout a na jeho místě postavila nový. V roce 1997 prohlédli kovárnu pracovníci Skanzenu Seiffen. Stav stavební substance této bývalé kovárny v Pfaffrodě byl z důvodu stáří a devastace vlhkem vyhodnocen jako velice špatný, avšak při inspekci se objevily specifické konstrukční zvlášt-nosti, které vzbudily zájem muzeo-logů. Hlavními důvody, proč tento klenot z doby baroka obdržel status chráněné památky, byly obzvláště provedení krovu, zcela zachovalé zdi z přírodního kamene a typické podhledy a ostění oken a dveří. Po důkladném zdokumentování a zaevidování byla kovárna rozebrána a převezena do 22 kilometrů vzdáleného městečka hra-ček. Zajištěné stavební prvky se zde uskladnily v tak zvaných „dřevnících“, kde byly chráněny před povětrnostními vlivy. V tuto dobu se však nepředpo-kládalo, že tam svůj přechodný domov naleznou na 20 let. Když se pak v roce 2016 konečně podařilo zajistit finanční prostředky pro opětovné postavení kovárny, bylo při kontrole stavu konstatováno, že některé originální prvky, jako dveře a okna, mohou posloužit již jen jako předloha pro výrobu nových. Krov naštěstí zůstal zachován v dobrém stavu. Protože však kovárna měla být v budoucnosti veřejně přístupná, nesměla se její původní dřevěná konstrukce z bezpeč-nostních důvodů použít. (ctb)