Kovář si na rozdíl od mnoha jiných řemeslníků může své nástroje vyrobit sám. Potřebuje přípravky na řezání, formování a děrování kovů za tepla a za studena. Jeho kleště a háky musejí mít dlouhé rukojeti, aby se nepopálil o oheň nebo o rozžhavený materiál a polotovar. Ve výhni má hned vedle ohniště stále po ruce pohrabáče a uhelné lopatky.
Na kovářském stole se vedle řeřavých uhlíků vždy nachází nějaký koks z černého uhlí nebo dřevěné uhlí. Kovář je tak v případě potřeby může rychle zatáhnout do ohně. Je-li tu uloženo dřevěné uhlí, pak musí být mokré, aby nedošlo k jeho samovznícení. Výheň, vytápěná kovářským černým uhlím (antracitem), by se neměla skrápět příliš velkým množstvím vody, protože by mohlo dojít k jejímu zaplavení kyselinou sírovou.
Větší zásoby uhlí se nacházejí ještě v dílně. Ke zpracování jedné tuny tepaného železa bylo zapotřebí asi šest tun dřevěného uhlí, které si kovář vyrobil buď sám, nebo je odebíral od uhlíře.
Na kovářském stole se nalézá také vanička s vodou. Voda slouží k potlačení sálavého ohně a vytvoření spečené krusty na žhavých uhlících, která žár uzavírá uvnitř. To se provádí například vodním kropáčem. Pokud v ohni leží nějaký obrobek, může se jeho teplota nárazově zvýšit. Tento proces se používá například při spojování kovových desek („svařování v ohni neboli kovářském svařování“). Tvrdost obráběného materiálu se zvyšuje kalením, tedy prudkým ochlazením ve vodě. Pro větší obrobky bývá v blízkosti ohně k dispozici vědro nebo kbelík s vodou.
Voda se používá také na kovadlině. S její pomocí se prudce ochlazuje povrch kovaného výrobku. Při tom se uvolní vrstva spáleného kovu, neboli okují, vznikajících během ohřevu materiálu. Jedná se o oxidy železa, které se tvoří, je-li obrobek umístěn hodně hluboko do ohňové mísy, tedy příliš blízko u vstupu vzduchu, a přijde tak do kontaktu s přebytkem kyslíku. Vznik okují je nežádoucí, protože zhoršuje kvalitu povrchu.
Doutnající uhlíky se neustále znovu rozdmýchávají. V minulosti byl potřebný vzduch dodáván pomocí měchů, které kovář uváděl do pohybu soustavou tyčí a pák. Dnes tuto práci za něj dělají většinou elektrická dmychadla. Starou technologii používají již jen tradiční kováři, kteří své dovednosti předvádějí například na středověkých trzích.
Lapač kouře by se měl nacházet co nejtěsněji nad ohněm. To snižuje množství přisávaného nesprávného vzduchu a do místnosti tak pronikne méně kouře. Aby komín dobře táhl, měl by mít výšku nejméně šest metrů a průměr 30 cm.
K vybavení kovárny patří kromě výhně (ohniště), měchu a kovadliny, také pracovní stůl (ponk) se svěrákem, různé druhy kladiv (pneumatické kladivo, vyklepávací kladivo, sedlík, kladivo se zaoblenou ploskou, osazovací kladivo, kovářská kladiva a perlíky), zápustky, kleště, pilníky, kužely k tvarování kruhů a kroužků, rovnací desky, klínový rozrážeč, pěchovací, probíjecí a zápustkové desky, děrovací podložky, stejně jako mnoho kovových tyčí a plechů a d., z nichž se zhotovovaly výrobky.
Vysvětlení všech technik, které kovář ovládá, by narušilo daný rámec. Proto představíme jen malý vzorek z výukového materiálu (na dolním obrázku). Za zmínku však stojí ještě jedna zvláštnost: Kovář byl díky svým zákazníkům vždy dobře informován. Lidé se proto u něj rádi scházeli, vyměňovali si novinky a, jak víme, dali si i štamprli šnapsu. (ctb)