Kolář (kterému se říkalo i koloděj nebo nápravník, později i podstávkář a vozák) byl stejně jako kovář v dřívějších dobách nepostradatelným a respektovaným řemeslníkem, protože převážně zemědělská společnost potře-bovala hodně robustních agrárních vozů a přívěsů, trakařů, koňských povozů a ručních kárek. Do jeho výrobního sortimentu patřily rovněž velké pracovní stroje k obdělávání polí a pro pěstování ovoce (pluhy, brány, žebříky) a také k práci v chlévech, stájích a dvorech (stoličky, dřevěné kozy a konstrukce, např. pod mycí škopky nebo zabíjačková koryta). Pro ostatní náčiní k práci na poli, v lese a hospodářství (kosy, srpy, pily, sekery, širočiny, motyky, vidle, hrábě a obracečky na seno a obilí,) zhotovo-val v podstatě jen násady a topůrka. Základ výroby zemědělských potřeb tvořila kovářská práce. Do kolářské dílny přicházeli lidé často spíše s požadavky na opravu, protože nástroje se používaly téměř nepřetržitě a v ka-menitých půdách Krušných hor dostá-valy hodně zabrat. Kromě toho se na cestách a nezpevněných silnicích mi-nulých staletí často lámaly oje a kola.
Dřevo se stárnutím stává křehčím a je-li vystaveno silným otřesům, bývá i náchylnější k poškození. Aby koláři mohli svým zákazníkům dodávat co nejodolnější výrobky, věnovali proto obzvláště velkou pozornost výběru dřeva. Na rozdíl od truhlářů nebo tesařů, kteří zpracovávají hlavně rovně rostlé kmeny, vyhledávali dřívější koláři často dřeva a kmeny, které byly pro požadovaný tvar výrobku již ideálně zkřivené. V takových případech vedly letokruhy celým produktem a extrémně zatížené díly byly díky tomu podstatně stabilnější. Dřeviny vyhovující těmto požadavkům rostou nejlépe ve svahových lesích. Mladé stromky tu v zimě bývají sněhem ohýbány dolů do údolí a na jaře pak rostou zase nahoru. Podobnou houževnatost získá i rovné dřevo, když se napaří a podél forem ohýbá napříč směru vláken, jako to nyní dělají moderní koláři.
Dřevo určené pro koláře se hned po těžbě přiřezávalo a ukládalo v souladu s potřebami budoucího zpracování na určité výrobky (viz obrázek).
Vůz se skládá z podvozku a svršku. Ten může mít různou podobu, například žebřinovou (jako zde na obrázku), ohrazenou z prken, nebo jinou. Žebřiňák se používal na rozvoz sena a obilí, nebo i přepravu lidí, prkenná korba byla na plodiny, jako brambory, řepa, ovoce atd. Boční stěny jsou nad nápravami podepřeny klanicemi.
Svršek vozu spočívá na nápravnících podvozku, který se skládá z přední části a zadní části, oje a dlouhé dřevěné spojující desky. Předek vozu tvoří ramena, stolička, nápravník, neboli akštuk, voplín, podjížďka, klanice, podstavky (u žebřin líšně), ardeň a oje, která má konci kovový výčnělek, zvaný formánek. Osa je s ojí spojena nápravníkem, na němž se pohybuje tzv. oplen nebo obrtel, který nese svršek vozu. Na předních kolech vozu jsou umístěny brzdy, nosič brzdy, ruka k brzdě, šandy a brzdící špalky. Zadek vozu tvoří ramena, spojená svěrákem s rozvorou, dále pak zadní nápravník, stolička, klanice, palečky a oka. Některé vozy měly brzdy i pro zadní kola a brzdicí špalky se ke kolům přitahovaly řetězem.
Podvozky vyrábí kolář z odolného dubového dřeva. Aby se toto dřevo dalo co nejlépe uskladnit, zbaví se kmeny nejprve kůry. Pak se uloží buď vcelku, nebo rozřezané na fošny a schne po dobu dvou až tří let. Na oje se například používá bříza, protože je lehčí než jiné druhy a přitom velice houževnatá. Dlouhé žebřiny na sklizně vyrábí kolář z lehčího jehličnatého dřeva anebo z topolu. Na ostatní součásti vozu se používaly v závislosti na stavu zásob dřeva a zvyklostech dané oblasti buď jasan, dub, bříza nebo buk.
Jinak je tomu však při výrobě kol vozů. Zde kolář dbá na co nejlepší kvalitu dřeva.
Otvory pro paprsky se vysekají o něco menší, než je velikost paprskových čepů, aby pozdější spojení drželo pevně i bez klížení. Ke snazšímu zaražení paprsků do otvoru se hlava nejdřív povaří ve vodě a dřevo tak na chvíli změkne. Po konečném vysušení materiálu se spoje zatáhnou a dobře drží. Na dodatečnou ochranu proti roztřepání natáhne kolář kolem hlavy dva kovové prstence (zděře).
Loukotě kol jsou nejstabilnější, když se naštípou ze zdravého dřeva bez kazů, suků a jádra. Materiál se do požadovaného tvaru vypracuje oseká-vačkou a koplicí a pak se do něj vyvrtají otvory pro čepy paprsků. Normální tloušťka loukoťového dřeva je 8, 9 a 12 cm. Podle toho byl kmen již přiřezán na odpovídající fošny. Loukotě se dají rovněž vyřezat, ale nejsou tak odolné, protože dřevo je v místech, kde řez pily zkřížil letokruhy, křehčí a může se v případě náhlého nárazu zlomit. Loukotník se skládá z jednotlivých segmentů. Ty kolář vyřízne pomocí šablon, kterých má pro různé tvary a velikosti kola několik. Loukotě se mezi sebou spojí zašpičatělým kolíkem nebo ocelovým trojúhelníkem. Na jednu loukoť připadají dva paprsky.
A teď je třeba vyrobit paprsky. Na ty se používá jasanové dřevo, protože je elastické. Kmen jasanu se rozřeže na části, ze kterých se naštípou poloto-vary. Kolář je pak podle potřeby ještě přiřízne a na strouhací stolici pořízem opracuje. Na jednom konci vytvaruje pilou a dlátem čtyřhranný čep, jímž se paprsky vsazují do náboje. Ke snadnějšímu zatlačení čepu do otvoru ještě lehce zkosí jeho hrany. Když jsou všechny paprsky připraveny, zasadí je do upnuté hlavy. Pomocí loukoťových segmentů pak zaznamená délku paprsků a délku kulatého čepu, který přijde do otvoru loukotě. Tento čep opracuje kolářským čepovníkem.
Když je dřevěné kolo hotové, odnese ho kolář ke kováři. Ten na něj natáhne vykutou železnou obruč – ráf, který ho zpevní, drží pohromadě a chrání před opotřebením.
Za tímto účelem se kolo položí na zem a postupně se po celém obvodu namočí, aby při přitahování ráfu nedošlo k zahoření dřeva. Železná obruč se rozžhaví, čímž se i roztáhne, a v tomto stavu se přinese ke kolu. Pak se na něj pomocí natahovacích pák, tzv. cyklháků, opatrně natáhne. Celé kolo se položí ráfem na kovadlinu a postupně vyklepává a vyrovnává. Nakonec se obruč ochladí studenou vodou, jinak by dřevo mohlo začít hořet. Ochlazením a s tím souvisejícím smrštěním železné obruče se spoje ještě zpevní a stabilizují. Závěrem se kolo nechá úplně vychladnout v nádrži s vodou. Když se to provede se všemi čtyřmi koly a kovář také pospojoval jednotlivé části vozu, mohou se kola nasadit na nápravy a tam zafixovat. A po zapřažení koní je čas na první vyjížďku.
Jak jsme mohli vidět na příkladu výroby žebřinového vozu, byl kolář při dokončování svých výrobků velkou měrou odkázán na spolupráci kováře. Proto se dílny těchto dvou řemeslníků často nacházely v bezprostředním sousedství. Kovář pomocí různých kování, řetězů, pružin, os atd. spojoval jednotlivé součásti a polotovary vyrobené kolářem anebo ke vzniku požadovaného celku přispěl součástka-mi ze své výroby. Tímto způsobem dostaly čepele kos a srpů, motyky, lopaty a rýče, hlavy kladiv a seker potřebné násady a topůrka, radlice a brány zase své rámy a teprve pak se z nich staly plnohodnotné a použitelné nástroje a náčiní. (ctb)