Kolem roku 1650 vypadalo Olbernhau úplně jinak, než je známe teď. I když už bylo určitým centrem svého okolí, jednalo se ještě o malou obec. Dnes důležité silnice tehdy ještě neexistovaly a obchod se zbožím tak směřoval po starých cestách. Jedna z těch významnějších vedla od Saydy, dotkla se okraje Olbernhau, pokračovala přes Poppsches Gut, křižovala Hüttengrund, pak stoupala po cestě Kirchweg v Oberneuschön-bergu, prošla kolem dolů na železnou rudu „Eisenzeche“ u Heidersdorfu do Neuhausenu, kde se napojila na Starou solnou stezku. Na těchto komunika-cích se přepravovaly nejen věci každodenní potřeby, ale i žádané rudy ze známých hornických center (Eisenzeche, Seiffen, Katharinaberg).
„Bräuerova kovárna“ nesla své jméno po rodině Bräuerů, která ji provozovala po sedm generací. Podle dochovaných zpráv v ústním podání členů rodiny Bräuerů tu první kovárna vznikla kolem roku 1680. Tato tradiční zmínka vzniku se však zatím ještě neprověřovala. Jasno do celé věci vnesou pravděpodobně Soudní knihy, uložené v Hlavním státním archivu v Drážďanech. Budova, která se zachovala do dneška, pochází přibližně z roku 1750. Byla menší než stávající objekt a zahrnovala část směřující na sever. Součástí této stavby byla dílna vlastní kovárny a přidružená kovářská výheň. Asi o 100 let později pak vznikla přístavba. Ta současný dům prodloužila asi o čtyři metry jižním směrem. Rozdělení mezi starým objektem a přístavbou je stále ještě patrné ve střešní konstrukci. Rok výstavby „výměnkářského domku“, zřízeného u přístavby asi o 2,5 m dále východním směrem, se již nedá určit.
Původní budovu můžeme popsat takto: Přízemí je podle běžné praxe této doby postavené z lámaného kamene. Zdivo je velmi čistě pospojováno a na tehdejší poměry má také přesně zachovanou pravoúhlost. Patro nad přízemím mělo původně asi hrázděnou konstrukci, vyplněnou dřevem a hlínou. Originální vyzdění však zůstalo zachováno jen zčásti a bylo nahrazeno hlavně cihelnou zdí. Podlaha se skládá z dřevěných trámů. Pouze v oblasti kovářské výhně je konstrukce z lámaného kamene vyzděná až do výšky podlahy. Nad ní se nacházející střecha s hambálkovým krovem je podle tehdejších zvyklostí vystavěna solidně a nese dva patrové stropy. Střešní nástavby v podobě segmentových vikýřů se na domě již nenacházejí. V dřívějších dobách však měly pravděpodobně podobu volského oka, které bylo pro Krušné hory tehdy typické.
Dílna s kovářskou výhní se tu nachází přímo pod obývacími místnostmi rodiny. Obvykle se kovárny kvůli nebezpečí požáru stavěly spíš trochu stranou.
Výheň je na poměry vesnické kovárny hodně velká. Kováři rodiny Bräuerů jsou v Matrikách farnosti Oberneu-schönbergu uváděni jako „podkováři a zbrojíři“. Do rozsahu jejich práce tak patřilo nejen okovávání koňů a opravy kol vozů, ale také výroba nástrojů pro místní řemeslníky a doly. V grün-thalském Hüttengrundu se usazovali lidé, kteří chodili podle potřeby pracovat buď do hamru v Rothentalu nebo do dolu na železnou rudu poblíž Heidersdorfu. Dědičná štola“Gnade-Gottes-Erbstolln“ ležela jen několik minut pěšky.
Vlevo od kovářské výhně se nachází studna, kde se hromadí srážková voda a voda z tajícího sněhu, stékající ze strmého svahu na kovářově pozemku pod kostelem. Předkové ji uměli dobře využít. Místo toho, aby ji nasměrovali do malého potoka na druhé straně cesty, vedli ji – alespoň zčásti – trubka-mi do dílny kovárny. Koneckonců je v kovárně voda potřebná a sloužila pravděpodobně také k užitkovým účelům v domácnosti.
V malé stáji se vždy choval volek. K povinnostem majitelů kovárny totiž patřilo, pomáhat přijíždějícím povozům při překonání příkrých svahů vršků Kirchberg a Preißlerberg. Nápadné také je, jak stavitel v té době umístil svůj dům do křižovatky silnic. Za účelem co nejlepšího využití svého pozemku jej postavil přímo do smyčky, kterou tu cesta Kirchweg dělá. Aby získal napravo od domu trochu více místa pro svou zahradu a před domem další plochu pro kovářské práce, smířil se s malou ztrátou prostoru v horním podlaží. Bez tohoto úkosu mezi severní štítovou stranou a zadní částí domu by těžké povozy silnicí totiž nemohly projet.
Přístavek navazuje ve svých základních rozměrech na hlavní objekt. Proto tu na první pohled není vidět žádný rozdíl. Odsazení se dá pozorovat pouze ve střešní části domu, obrácené do ulice Kirchweg. Pozdější zahájení výstavby prozrazují i ostění oken. Stavební materiál a provedení přístavby v zásadě odpovídají kon-strukci původního domu, jen kvalita prací je výrazně nižší. To je patrné zejména na později postaveném štítu. Ten je nakloněn do vnitřku domu, což bylo už i v tehdejší době podstatnou stavební vadou.
Přístavba výměnkářského domku byla provedena opět v lepší kvalitě. Nouzovou situaci naznačuje jen výběr stavebního materiálu. Ke stavbě se totiž použily struskové kameny, což byl vedlejší produkt tavicích procesů nedaleké vycezovací hutě „Saiger-hütte“. Střešní konstrukce domku může být označena také jako solidní.
Hlavním důvodem stále rychleji pokračujícího chátrání budovy je reliéf povrchu terénu kolem stavby. Dům je ze tří stran obklopen silnicemi a cestami, z nichž některé dosahují až k jeho stěnám. V posledních deseti-letích, obzvláště po roce 1990, se výška těchto pozemních komunikací ještě výrazně změnila. Zejména kvůli ulici Kirchweg, která nyní vede nad úrovní podlahy budovy, nemůže pořádně odtékat povrchová voda. To způsobuje silné vlhnutí zdiva domu a následné puchření trámoví v této oblasti. Kromě toho se budova nachází v chráněné lokalitě vycezovací hutě „Saigerhütte“. Potřebná stavební opatření se proto nedají tak snadno realizovat a podléhají souhlasu orgánu na ochranu památek. V důsledku této nejistoty se upustilo i od jiných záchranných opatření, což nepochybně přispělo k dalšímu zhoršení stavu domu.
Stavba se nyní sice nenachází v příliš dobrém stavu, to ale neznamená, že by se po náležitém odborném posouzení a s patřičnou péčí nemohla jednou znovu zaskvět ve své spartánské kráse a funkčnosti. (ctb + Gunther Baldauf, Lengefeld)