Cestování ve středověku

Průkopníky cestování byli ve středověku misionáři, poutníci, kolonisté, dobyvatelé a kupci. Někteří nositelé víry a účastníci náboženských cest byli při hledání cesty proudem dravé řeky, liduprázdnou krajinou, temnými lesy nebo těžko schůdnými horami dokonce ochotni riskovat svůj život. Obchodníci, přivážející z dalekých zemí k životu potřebnou sůl, jakož i jantar, koření, kůže a kožešiny, kadidlo, látky, víno, chmel a jiné luxusní zboží, měli oproti tomu spíš zájem, vrátit se ve zdraví zpět ke své rodině. V této době bylo obvyklé, cestovat s velkým počtem zavazadel. Lidé převáželi zboží, potraviny, krmivo, zbraně, nástroje, plachty, ošacení, peníze a dokumenty. Cestování za obchodem bylo drahé. Museli se platit nosiči, mýtné a mostné, odměny převozníkům, spropitné, ubytování, jídlo, zvěrolékaři apod. K minimalizaci nebezpečí na cestě se proto kupci spojovali do skupin (karavan nebo hanz) a nechali se chránit ozbrojenci. Větší počet lidí si také mohl snáze navzájem pomáhat při problémech všeho druhu, např. v případě útoku loupeživých band, ozbrojených konfliktů, nehod, zničených mostů, nemocí, dřívějšího propuknutí zimy atd.
 
Ve středověku se většina lidí za celý život nedostala od svého bydliště dál než 25 až 30 kilometrů. Kdo neměl vážné důvody, ten necestoval. Cesty byly těžko schůdné a liduprázdné, obzvláště když vedly většími zalesněnými oblastmi.
V blízkosti měst se po komunikacích pohybovali rolníci, řemeslníci a kupci směřující se svými naturáliemi a výrobky na trh, pasáci pohánějící své stádo na pastvu, lidé směřující k soudu nebo na nedělní bohoslužbu a děti běžící do školy. Ve městě pokoušeli své štěstí i žebráci a tuláci. Lenní pán vyrážel se svou družinou na koni nebo v kočáře na vyjížďku. Poslové přiváželi nejnovější zprávy, komedianti se starali o dobrou náladu a kočovný lid táhl za obživou. Větší karavany cestujících se tu vyskytovaly zřídka.

Lidé se nejčastěji pohybovali pěšky nebo na koni. Vozy a povozy tažené zvířaty byly v tuto dobu ještě neodpružené a delší jízda tak nebyla žádným potěšením.
 
Většina starých obchodních cest byla vedena ve vyšších polohách, aby se vyhnula těžko průchodným a povodněmi ohroženým říčním údolím. Bylo-li překročení bažinatých úseků a mokřadů ale nezbytné, zpevňovaly se cesty tak zvanými „hatěmi“ z otépek haluzí či slámy nebo rozpolcenými kmeny, tenčími stromy a hrubými trámy. Při silničních pracích na území dnešních obcí Deutscheinsiedel-Mníšek se zbytky takových fošen ještě našly.

Ale ne všude se dalo zabránit překračování strmých údolí. Řeky se tedy musely zdolávat v místech (brodech) s mělkou vodou a slabším proudem. Mostů bylo jen velmi málo. Cestující na Staré solné stezce museli tok řeky „Flöha“ překročit v Neuhausenu. V případě potřeby jim obyvatelé obce poskytli průvodce (doprovod).

Příkrý jižní svah směrem do Čech byl pro povozníky a tažné koně obzvláště náročný. Po cestě dolů do údolí se vozy musely zpomalovat brzdovými špalíky, které se na obvod kola přitlačovaly pákou nebo vřetenovým mechanizmem. Po silných deštích a při oblevách však velká kola prokluzovala a bořila se do povrchu nezpevněných cest. Když vůz uvízl v bahnitém podloží, dal se často vytáhnout jen přípřahem dalšího zvířete. Takovéto překážce pak bylo třeba se vyhnout a kočí na dalších vozech museli často pracně hledat nějakou objížďku. Z toho důvodu vznikalo vedle vlastní vozové cesty někdy i několik dalších paralelních vyšlapaných či vyjetých kolejí (úvozů). Ty se mnohdy využívaly tak často, že se hluboce zaryly do krajiny a jsou rozpoznatelné ještě dnes. Velké obtíže způsobovaly ve středověku i podstatně krutější zimy („malá doba ledová“ v 15. až 19. století). Kvůli silným sněhovým bouřím a několikametrovým závějím se stávalo, že mnoho horských průsmyků bylo několik měsíců neprůchodných.

V 18. století se po modernizaci a rozšíření nejdůležitějších horských cest situace o něco zlepšila. Industrializace v 19. století následně vyvolala výstavbu a zpevňování komunikací v údolích. Většina výše položených stezek pak upadla v zapomnění.

Díky houstnoucímu osídlení Krušných hor ležely osady, trhy a města nezřídka ve vzdálenosti 10 km a méně. Pocestní a obchodníci se v případě nouze snáze dočkali pomoci a ke svému cíli dorazili rychleji, pohodlněji a bezpečněji. Houstnoucí síť dopravních cest jim umožňovala vyhnout se povodním, zničeným mostům, konfliktním oblastem, lupičským bandám, zamořeným regionům a jiným nebezpečenstvím. 
 
Jednou z nástrah středověkého cestování bylo velké riziko onemocnění z důvodu vládnoucích špatných hygienických podmínek. V každém místě, kterým se projíždělo, mohla vypuknout nějaká epidemie a ne vždy byli lidé na cestách varováni včas. Kdo byl jednou nakažen, přenášel chorobu dál od vesnice k vesnici, od města k městu, dokud pak sám neonemocněl a nezemřel.

Na dlouhých obchodních cestách bylo často potřebné, najít si nějaký nocleh. Chudí lidé přespali případně pod širým nebem, třeba pod nějakým stromem. Při nepříznivém počasí využívali různé krčmy či útulky nebo vzali zavděk jednoduchým noclehem u nějakého sedláka, poustevníka, pasáka nebo lovce. Mohli také zaklepat na dveře klášterů, které zadarmo či za symbolický poplatek poskytovaly místo ve špitále. Výhodou této doby byla křesťanská povinnost, pomáhat chudým, nemocným a pocestným.
 
Zámožnější cestující si s sebou vozili stany, jiné potřeby a proviant. Osoby urozené a významné nacházely jídlo a přístřeší ve vlastních dvorech nebo tvrzích, a když to nebylo možné, tak v sídlech svých vazalů či sobě rovných.
 
Na dlouhých cestách, především na okrajích obtížnějších úseků, časem vznikaly stálé „přepřahací stanice“. Z tohoto pojmu, který je známý dodneška, lze odvodit, že se jednalo o místo nabízející odpočinek a přepřáhnutí koňů z povozů. Časem tu cestující mohli i přespat a ustájit svá tažná zvířata. Místnosti se slamníky a ohništěm však bývaly malé a stísněné a všichni se tu společně také myli, převlékali a stravovali. Velkým problémem těchto nocleháren se postupem času stávaly velmi špatné hygienické podmínky. Ve slamnících se často nacházely štěnice, blechy a vši. Lepší možnosti ubytování bývaly v blízkosti poštovních stanic, hlavních cest a v centrech měst. Ty kromě noclehu nabízely i další služby, jako jídlo nebo praní prádla. Jizby a komory v těchto jednoduchých odpočinkových stanicích či noclehárnách však zpravidla neměly uzamykatelné dveře, což ohrožovalo jak cestovatele, tak i jejich zavazadla a majetek. V dobové literatuře se tak dá často najít doporučení, aby si každý pocestný s sebou vozil stabilní zámek.

Vrchnost měla ve středověku povinnost, starat se o obchodní cesty a stezky na svém území a byla odpovědná za jejich zachování a bezpečnost. Poddaní příslušného panství tak museli příslušné komunikace udržovat a v zimě z nich odklízet sníh. Tyto práce se financovaly z poplatku vybíraného za používání cesty nebo brodu (mýtného), za přechod mostu (mostného) nebo za případný doprovod či ochranu. V panství Purschenstein byla od 14. století dvě taková strážní místa, kde se mýtné vybíralo. Jedno se nacházelo u zámku Purschenstein a druhé v Saydě. Z dochovaných podkladů o těchto poplatcích se dá odvodit, jaké dopravní prostředky se tehdy používaly, jaké zboží se přepravovalo a jak intenzivně se příslušná cesta využívala. Nalezneme zde záznamy o povozech s jedním nebo dvěma koňmi, o cestujících na koni, o poutnících s nůšemi nebo trakařem. V zimě se samozřejmě používaly saně, tažené buď ručně nebo zvířaty. Poskytování ochrany a doprovodu se budeme blíže věnovat na následujících stránkách.

„Kdo hodně cestuje, může hodně vyprávět.“ To platilo dřív a platí to i dnes. Podmínky cestování se však samozřejmě enormně změnily. Od roku 1830 přispěla ke zlepšení cestování a obchodu nejprve velkou měrou železnice. Na konci 19. století pak začala po lepších ale i horších silnicích jezdit různá malá i velká motorová vozidla. A zatímco Otto Lilienthal uletěl roku 1894 zcela sám jen několik set metrů, tak o pouhých 120 let později přepraví obrovská letadla za několik hodin nespočet lidí a zboží z kontinentu na kontinent. Mnoho současníků ještě pamatuje, jak se vše převáželo na vozech tažených voly, osly nebo koňmi. Tyto dopravní prostředky znali již faraóni ve starém Egyptě. Ale slýcháme už i o autonomních vozidlech, která se tak velmi přibližují původu svého jména automobil, t. zn. „samohyb“. Žijeme ve skvělé době! Ale vyšší moc, jako právě koronaviry, ji dokáže i dnes proměnit v nevypočitatelné dobrodružství.

Rychlost různých způsobů cestování

Cestovalo se od východu slunce až do jeho západu. Pokud to bylo jen trochu možné, snažil se každý být ve stejný den zase zpátky.

Rychlost cestováníkilometry za hodinukilometry za den
tažný vůl2,510 - 30
nákladní kůň, soumar3,630 - 50
pešky3,620 - 40
delší jízda na koni6,130 - 50
na koni klusem12
na koni cvalem20 - 25
"průměrní cestovatelé",
příliš nespěchající, s doprovodem a zavazadly, např. kupci
30 - 45
rychlý zdatný jezdec na koni50 - 70
poslové s výměnou koní50 - 80
papežští spěšní poslové, 14. stol., rovina100
papežští spěšní poslové, 14. stol., hornatá krajina50

K přepravě věcí na krátké vzdálenosti se ve středověku hodně používala jednoduchá vozítka, jako kárky nebo trakaře. Na delší trasy se však kvůli špatnému stavu cest moc nehodila. Jízda na koni, mule nebo oslovi cestování zrychlila, umožnila převážení nákladu a lepší přizpůsobení těžkým podmínkám na cestě. Cvalem ani klusem se většinou necestovalo.

Dopravní pravidla ve středověku:

  • Který vůz na most přijde prve, ten má prve jíti přes most.
  • Cesta má býti tak široká, aby jeden vůz mohl ustúpiti druhému.
  • Prázdný vůz má plnému ustúpiti.
  • Pakliže jsou oba vozy naložené, má ten lehčí ustúpiti těžšímu.
  • Kdo snadněji může ustúpiti, má ustúpit.
  • Jezdec na koni má ustúpiti povozu.
  • Chodec má ustúpiti jezdci na koni.

Catrin Tolksdorf-Bilz