Krušným horám se kdysi říkalo Miriquidi – neproniknutelný nebo temný les. Nejstarší cesta přes toto pohoří spojovala sídelní území kolem dnešních Drážďan s lokalitami v České kotlině. Probíhala zhruba od Pirny přes Berggießhübel, v Nollendorfu překračovala horský hřeben a vedla k soutoku Bíliny a Labe u Ústí. Tato cesta se používá v podstatě již cca 5000 let, protože stejnou trasu dnes sleduje stávající dálnice.
Čechy mají jen velmi malé zdroje soli, proto se tato surovina zpočátku dovážela ze Solné komory. S pokračujícím osídlením severních Čech Kelty před cca 2500 lety však byly z dopravního hlediska blíž solné doly kolem Halle na Sále. Podíváme-li se na trasu z Halle do Prahy vzdušnou čarou, nachází se Stará solná stezka, vedoucí přes Lipsko, Leisnig, Oederan, Saydu, Deutschensiedel, Mníšek, Horní Litvínov, Most do Prahy, k této linii nejblíže. Tak je nasnadě, že se jedná o druhou nejstarší cestu v Krušných horách. Zhruba od začátku 7. století našeho letopočtu se na severu a jihu pohoří začaly usazovat slovanské kmeny, které svá sídla zakládaly jen do výše asi 300 m n. m. Skrz lesy ve vyšších polohách vedly pouze stezky.
Překonání pohoří lze historicky odvodit na základě okolností zavraždění biskupa Arna z Würzburgu v roce 892 u Saské Kamenice [Chemnitz]. První písemný záznam o přechodu hor od severu na jih, ke kterému došlo buď v roce 965 nebo 973, pochází od židovského obchodníka Ibrahima Ibn Jacuba.
Po 2. východní expanzi ve 12./13. století, která byla také důsledkem „Velkého volání hor“ [„Berggeschrei], byly Krušné hory už zcela osídleny. Vznikaly tak další středověké cesty přes Rübenau – Načetín; Reitzenhain – Křímov; Jöhstadt – Přísečnice a Frübuss – Loket. Ty všechny navazovaly na Královskou cestu (Via Regia), vedoucí z Paříže přes Lipsko do Kyjeva a napojující se na Hedvábnou cestu. Po těchto středověkých komunikacích, nazývaných i Solné cesty, přicházeli také noví osadníci, kteří z nich zkoumali, kde by se mohli usadit. Kola povozů a kopyta tažných zvířat zanechávaly na krajině své stopy a vytvářely výrazné úvozové cesty (obr. 1), které lze na mnoha místech vidět ještě dnes. Patrné jsou např. u Saydy, Neuhausenu, Seiffenu-Heidelbergu a samozřejmě i na svazích české strany Krušných hor. Houstnoucí dopravní proudy pak vyžadovaly údržbu cest, ochranu transportovaného zboží a také určitou pomoc, například při překračování řek. Proto se na těchto místech stavěly strážní hrady a opevnění, vybírající clo a nabízející ochranu a doprovod. V panství Purschenstein se muselo platit na mostu Hasenbrücke u Neuwernsdorfu, u zámku Purschenstein a v Saydě.
V 17. století se začaly používat poštovní kočáry, které už potřebovaly lepší cesty. Poštovní komunikace měly zpevněnou širokou jízdní dráhu, lemovanou příkopy a saskými poštovními milníky. Ty kočím ukazovaly správnou cestu a fungovaly jako nejranější dopravní značky (obr. 3). Při trasování těchto starých cest a silnic se dbalo na to, aby k překračování potoků, řek nebo rašelinišť docházelo jen na nevyhnutelných místech.
V 19. století se cesty začaly vést i obcemi. Současná seiffenská ulice Hauptstraße v roce 1870 ještě neexistovala. Nejdůležitější cestou vedoucí Heidelbergem byla dnešní Alte Dorfstraße. A v lokalitě Seiffener Grund končila cesta na okraji lesa.
K financování silnice sjízdné od Deutscheinsiedelu přes Heidelberg a Seiffen až do Niederlochmühle začaly zainteresované osady vybírat mýto. V letech 1864 až 1874 se tento poplatek musel hradit za každého člověka i každé zvíře. (obr. 4). V 30. letech minulého století byla ulice Hauptstraße v Seiffenu rozšířena, potok Seifenbach se zčásti zavedl pod ní a částečně byl vyrovnán. Po politické změně pak silnice obdržela nový povrch a v rámci těchto prací se pod ni umístila i všechna pro tuto dobu potřebná média.
Dr. Albrecht Kirsche, Drážďany