Historie kolem krušnohorských sklářských hutí

Krušné hory jsou dnes spojovány hlavně s hornictvím a uměleckou výrobou ze dřeva, avšak jen zřídkakdy se sklářskými hutěmi. Mezi první zdroje obživy však kromě lesnictví, lovu, rybaření a dřevorubectví patří i výroba skla. První známá krušnohor-ská sklářská huť, ležící ve Frauenbachtalu u Neuhausenu, se datuje do roku 1200. Je tak současně nejstarší ve východním Německu a svého času nejvýchodněji situovaná v Evropě. Tuto huť, spolu se dvěma dalšími, které se nacházejí za tehdejší osadou Bad Einsiedel popř. vedle Skanzenu Seiffen, založili cisterciáčtí mniši z nedalekého kláštera v Oseku, kteří se velkou měrou podíleli i na kolonizaci oblasti kolem Seiffenu a Saydy. Jelikož toto území tehdy patřilo k českému království, jsou současně nejstaršími sklářskými hutěmi Čech. 

U těchto klášterních a sklářských hutí se v následujících 250 letech jednalo o tak zvané „stěhovavé“ lesní sklárny. Jejich pece pracovaly na jednom místě, dokud se nevytěžily stromy v bezprostřední okolí, a pak byly přesunuly o 1 až 2 km dál. V preindustriálních hutích se dřevo použí-valo k vytápění tavicích pecí a také se z něj získával popel, sloužící ke snížení tavné teploty a k výrobě potřeb-ného draslíku. Dřevo tak bylo hlavní surovinou pro výrobu skla a jeho spotřeba byla enormní. K výrobě sklářského kmene se používal buď křemen, nebo písek, podle toho, co se v okolí vyskytovalo nejvíce. Zelené zbarvení tak zvaného lesního skla bylo způsobeno obsahem kysličníku železa v jeho surovinách. Sklo se dá barvit přidáním minerálních látek do skloviny, tak například kobalt mu dodá modrou barvu, zlato nebo měď červenou až rubínovou, mangan ametystovou a kostní moučka zase mléčnou. Lesní sklářské hutě se nejprve využívaly ke zhodnocení velkého množství bezcenného dřeva, vzniklého kácením lesů při získávání ploch pro nové osadníky. Současně sloužily také k tvorbě hranic. Panství, které zadalo založení sklářské hutě, vlastnilo následně i takto vzniklou mýtinu.  V roce 1459 byla stanovena hranice mezi Čechami a Saskem, kolem které se od té doby již nikdy nevedly války a která má jen s jednou malou korekturou stejný průběh dodneška.

V „Soví huti“ u Nejdku/Neudeck v Krušných horách pracoval v roce 1540 sklenář Kryštof Schürer na zlepšení využívání kobaltu. Zdejší horníci považovali kobaltovou rudu zpočátku za stříbro, a protože je klamala a kazila jim práci jako skřítek, neboli kobold, začali jí říkat kobalt. V domnění, že je neužitečná, ji pak vyhazovali na haldu s hlušinou. V Benátkách se barvilo sklo kobaltem již v 15. století. Na začátku 16. století přišla modrá barva velmi do módy a sklář Kryštof Schürer vyvinul z kobaltové rudy substanci, které se říkalo šmolka (Schmelze). Ta umožňovala barvit na modro nejen  sklo, ale i lněné plátno, papír a další materiály. Jelikož saský dvůr o tuto technologii neprojevil žádný zájem, zasvětil do ní v Magdeburgu Holanďany. Ti pak založili mnoho továren na kobaltové barvy a dosáhli tak obrovských zisků. Kryštof Schürer se však domů vrátil bez poděkování  a i bez přislíbené odměny. 

V Crottendorfu byla sklářská huť doložena již v roce 1493. V roce 1532, kdy tu byl sklářským mistrem Peter Wander, jí byly zvýšeny úroky (daně). Museloli se do té doby dodávat tolik sklenic, kolik jich panství požadovalo a k tomu uhradit dva zlatníkové groše, bylo pak zapotřebí za každý ze 40 sudů ročně vytočeného piva zaplatit tři groše. Sklářský mistr si na to stěžoval u vévody Jiřího s odůvodněním, že by toto daňové zatížení bylo pro huť likvidační a o práci by přišlo hodně lidí. Výnos ale zrušen nebyl, takže Peter Wander sklárnu v Crottendorfu  zavřel. Převzal ji pak výše zmíněný Kryštof Schürer. Po zavedení kurfiřtského Lesního řádu však sklárna musela skončit definitivně. Ten totiž stanovoval, že se dřevo, které se do huti vory plavilo ze vzdálenějších konců lesa, musí přednostně dodávat do dolů a rozrůstajících se měst a sklárna tak byla bez základní suroviny. V celém Krušnohoří tehdy působilo asi 85 lesních hutí. V letech 1450 až 1700 pocházelo saské sklo výhradně z krušnohorských skláren.

Lesní řády se z důvodu vznikajícího nedostatku dřeva začaly vydávat od roku 1560. Sklářské hutě tak nesměly lesy již kácet pasečně, ale jen výbě-rově, což jim omezilo provoz a drasticky zredukovalo jejich počet.  Dřevo se v závislosti na kvalitě nyní používalo především na důlní vzpěry a výztuhy, vodní kola a jiné stroje či na vytápění bytů.

Jelikož v českých pohořích, jako třeba v Jizerských horách, Krkonoších a Orlických horách, nebylo hornictví tolik rozšířené, zůstaly zde lesy ještě velmi husté. České panstvo tak k sobě lákalo saské skláře, protože smysluplné a ziskové využívání lesů bylo v tuto dobu možné jen pomocí sklářských hutí. Mnoho sklářů tak ze Saska odcházelo do Čech. Sklenář Paul Schürer z Ansprungu odešel v roce 1528 do sklárny Chřibská/Kreibitz, která byla v tuto dobu jediná v celých severních Čechách. Jednalo se zde o prvního v písemných pramenech zmí-něného saského skláře. Schürer a jeho dědicové obdrželi privilegium, zakládat sklářské hutě i v dalších českých pohořích. V roce 1592 udělil český král jeho potomkovi stejného jména Pavel Schürer za zásluhy ve výrobě skla šlechtický titul „Schürer z Waldheimu“.

Po roce 1560 se v Sasku provozovalo nebo nově zakládalo jen málo hutí. Měly nyní za úkol, zpracovávat nekvalitní dřevo z lesů a tímto způsobem je udržovat v dobrém stavu. Využívaly stromy z tak odlehlých oblastí, že se odsud nedaly splavit na vorech. V tuto dobu zde bylo 19 aktivních hutí, které se nacházely m. j. v Heidelbachu, Marienbergu, Horní Blatné/Platten a Jugelu/Johanngeorgen-stadt. Vyráběly ploché a obalové sklo jak pro jednoduchou potřebu, tak i v luxusnějším provedení pro drážďanský dvůr.

Po šmalkadské válce (1545 až 1547) muselo Sasko v roce 1558 postoupit kus země kolem Horní Blatné/Platten  a Božího Daru/Gottesgab českému králi. Nový příhraniční les byl nyní tak vzdálen od nejbližších vesnic, že se pokácené dřevo nemohlo dopravovat ani po vodě plavením, ani po suchu potahy. Sebastian Preußler, který byl v tu dobu sklářským mistrem v huti Heidelbach, byl v roce 1571 pověřen úkolem, zřídit v tomto lesním revíru, nazývaném Jugel, nedaleko od hranice sklářskou huť. Na lesní ploše o veli-kosti 42 km2 měl k dispozici nekvalitní dřevo, které mu označoval lesník. Z této doby zachované sklářské produkty svědčí o vysoké kvalitě tehdejších výrobků (obr. 36). Tato sklářská huť sloužila dále k vytyčení hranice a jako evangelický kostel pro protestanty z českých měst v době protireformace. Kromě toho měli její obyvatelé dávat pozor na to, aby nikdo do Čech nepašoval kvalitní saský kobalt.

Sklářská huť v Heidelbachu u Seiffenu byla založena v roce 1488 Justusem Preußlerem. Vyráběla se tu skla všeho druhu, což dokládají různé nálezy. V roce 1714 huť vyhořela. Spáleniště a sklárnu koupil od rodiny Straußů tajný horní a komorní rada Michael Nehmitz, bývalý blízký důvěrník Augusta Silného. Po útěku alchymisty, chemika a spoluobjevitele výroby porcelánu Johanna Friedricha Böttchera do Saska měl Nehmitz za úkol na něj dohlížet a byl od roku 1710 také prvním ředitelem Manufaktury na výrobu porcelánu v Míšni. Jeho známý Johann Gottfried Meerheim, který byl vlastně lazebník, ale rád se sám tituloval jako komerční komisař („Commerzien-Commisarius“), se přes Bött-chera lstí dostal k tajemství výroby míšeňského porcelánu a experimentoval několik let na zlepšení jeho barevného dekorování, k čemuž si zřídil v Heidelbachu laboratoř. Tyto pokusy, které však nebyly korunovány úspě-chem, dokládají nálezy porcelánu z této doby. Meerheim byl později prohlášen za zrádce tajemství míšeňského porcelánu.

Nehmitz však nebyl schopný sklárnu vést a tak ji v roce 1722 prodal své ženě Dorothee Sophii Nehmitzové, rozené Lichtwerové. Ta ji vedla s velkým podnikatelským duchem podle moderních ekonomických zásad a výrobu skla soustředila na relativně úzkou oblast. Drážďanskému dvoru dodávala ročně šest až sedm nákladních vozů plných sklenic. Když v roce 1752 mělo dojít ke změně cesty do Drážďan a v Rechenbergu by se za zboží muselo platit clo, pohrozila Nehmitzová zasta-vením dodávek na saský dvůr, načež se jí podařilo ujednat roční paušál. 

Po zmenšení území Saska v roce 1815 se pak heidelbašská sklárna stala jedinou v celé zemi. Drážďanský malíř skla Samuel Mohn, který z ní odebíral surové sklo, ji i přes její špatný stav chtěl přestavět na huť vyrábějící křišťálové sklo. K tomu účelu založil akciovou společnost, k jejímž příznivcům patřil mimo jiné horní hejtman von Trebra a freiberský profesor chemie Lampadius. Podmínky v huti Heidelbach však již nevyhovovaly požadavkům moderní sklářské výroby a v roce 1826 pak její sklářská pec zhasla navždy. Výroba v ní trvala asi 330 let a byla tak nejdéle fungující sklárnou na světě. 

Sklárna v Carlsfeldu byla v roce 1889 přestavěna z přímého vytápění dřevem na regenerační plynové tavicí agregáty, což éru preindustriálních sklářských hutí v Krušných horách ukončilo. 

(Albrecht Kirsche/Ingrid Dlouhá)