Kolonisté přicházející ve 13. století byli většinou zemědělci a tak se zaopatřovali sami. Své odvody hradili panstvu většinou v naturáliích. Ve druhé polovině 15. století se v Sasku jako platidlo začaly začaly stále více prosazovat peníze. Pozemkové knihy, vedené v Seiffenu od roku 1545, dokládají, že se koupě již platily finančními prostředky, tehdy to byly tolary.
Díky stoupající diferenciaci povolání ve vesnických společenstvích se mezi obyvateli rozvíjel stále více i obchod, kde se už také platilo penězi. V urbářích, zahrnujících rejstříky příjmů (úroků) za pronajaté pozemky a výkazy služeb, vedených držiteli pozemkového panství Purschenstein od roku 1650, je hodnota práce a zboží uváděna již jen výhradně ve finančních částkách. Horníci a řemeslníci, jako soustružníci, tkalci lněného plátna a kováři, zde většinou vykonávali dvě povolání. To znamená, že kromě své hlavní práce provozovali také ještě malé hospodářství, aby v tomto drsném klimatu vyždímali z horské chudé půdy ještě něco na živobytí. Od rolníků si zajisté kupovali i další potraviny a od řemeslníků, jako např. kovářů nebo tkalců, jiné nezbytně potřebné věci. V roce 1767 však Saská vláda zakázala na venkově jakýkoliv obchod a výkon řemesel, čímž chtěla především chránit a posílit městské cechy a společenstva.
Majitel panství ze Schönbergu na Purschensteinu jí poslal protestní nótu, ve které psal, že lidé tady nahoře nemají téměř žádné možnosti obživy a obchod je spolu s řemeslnou činností důležitým základem pro jejich existenci. Zákaz vesnického obchodu a řemesla by je připravil o živobytí. Proto se obával, že by mnoho lidí tak mohlo spadnout do chudoby a z tohoto důvodu následně odejít třeba i do Českých zemí. Proti tomuto zákonu protestoval rovněž obchodník Hiemann z obce Heidelberg, protože výrobci hraček museli kupovat dřevo, nástroje, barvy a další potřebné náležitosti, bez kterých by jejich výdělečná činnost nebyla vůbec možná a byla tak odsouzena k zániku. Obchodník Hiemann tehdy provozoval prodejnu, kde se daly zakoupit nejen věci potřebné pro výrobu hraček, ale i základní potraviny. Nakonec se pro Purschensteinské panství podařilo do-sáhnout částečného zmírnění tvrdosti tohoto nového zákonného ustanovení.
Modernizaci v živnostenském podni-kání umožnil až zákon z roku 1861, jenž zrušil „cechovní přímus“, tedy pro výkon obchodu a řemesla povinné členství v příslušném profesním společenství, a živnost směl nyní provozovat každý. Většina zdejších prodejen byla hokynářství a koloniály, nabízející široký sortiment potravi-nářského, drogistického ale i dalšího průmyslového zboží každodenní potřeby. V dnešním Seiffenu patří mezi ty nejdříve zmíněné „Obchod zbožím materiálním“, zřízený v roce 1880³ Wilhelmem Straußem (N-8b, Hauptstr. 8b). V roce 1930 jej převzala jeho dcera Dora, provdaná Partzscho-vá. Jeden z autorů u ní kolem roku 1960 ještě jako dítě nakupoval. Tehdy se muselo zazvonit na chodbě domu a majitelka se z prvního patra doploužila po schodech dolů. V obchodě se opírala o prodejní pult, aby nám za 8 feniků prodala balíček peprmintových bonbonů „Pfeffi“.
Další koloniál, jen podstatně větší, otevřel v roce 1910 Otto Schneider v budově bývalého hostince „Mückels Restaurant“ (S -100, Hauptstr. 104). Po jeho smrti v roce 1937 jej pak převzala a vedla jeho žena Emma Schneiderová. Protože se jednalo o velmi rozlehlý dům, rodina mnoho místností pronajímala. V roce 1949 převzal obchod syn Rudolf (Rolf) a až do roku 1993 jej provozoval společně se svou ženou. Bylo to takové typické venkovské hokynářství, kterému se v Německu říkalo „obchod tety Emmy“ („Tante-Emma-Laden“).
A i když bylo obzvláště v 80. letech minulého století často těžké, sehnat dost zboží k zajištění alespoň trochu pestrého sortimentu, Rolfu Schnei-derovi se přesto často dařilo mít v nabídce i to nedostatkové. Vzpomí-nám si, že jsme kolem roku 1976 běhávali jako školáci o přestávce k „Rolfu Schneiderovi“ a kupovali si lahodnou malinovku od firmy bratří Oelmannů z Olbernhau, plněnou do lahví se zacvakávacím uzávěrem. Schneiderovi nás často okřikovali: „Hlavně s tou limonádou venku nestříkejte kolem sebe“.
Další koloniály a hokynářství s podobným sortimentem byly mezi jinými obchod Amalie Müllerové, založený roku 1878 (S-17, Hauptst. 51), který roku 1939 převzal Max Bräuer a vedl jej až do roku 1945. Adolf Seibt (S-102, Hauptstr. 100) otevřel svůj krámek v roce 1882 a od roku 1915 jej provozovala Anna Kempeová. Když pak Anna, která vychovala šest dětí a údajně nebyla nikdy nemocná, v 86 letech zemřela, vedla obchod s potravinami od roku 1958 její nejmladší dcera Ilse Charlotte, provdaná Hübnerová. Další prodejny provozovali od roku: 1884 Emil Stiehl (H-22, Deutschneudorfer Str. 39); 1901 Heinrich Neuber (O-36, Oberseiffenbacher Str. 36), Carl Sei-fert (O-55b, Oberlochmühle); 1923 Emma Matthes (H-83, Alte Dorfstr. 14); 1930 Alex Engelmann (S-1, Hauptstr. 94), 1937 Hellmuth Hiemann (O-44b, Oberseiffenbacher Str. 21) a ještě mnoho a mnoho dalších.
Jako obchodnice koloniálním zbožím se označovala také Theresie Kem-peová (S-88, An der Binge 16). Obchod založila v roce 1898 a od roku 1939 tu pokračoval Emil Schuffen-hauer. (obr. 3) Arno Kaden provozoval od roku 1921 hokynářství v domě Hauptstr. 124 (H-79b). Využíval svou zahradu a později i velký skleník a pěstoval zde zeleninu, květiny, bylinky a podobné užitečné rostliny, které pak s dalším pestrým sortimen-tem ve svém krámku prodával. Místní mu říkali „Máslák Kaden“ („Butter-Kaden“).
Wilhelm Ferdinand Hetze (S-23b; Hauptstr. 41) vedl od roku 1870 obchod, ve kterém prodával především potřeby pro zemědělce, jako například hrábě, násady na lopaty a kosy, proutěná košťata, motyky, železářské zboží atd. Daly se tam pořídit také hračky, protože Ferdinand Hetze v tomto odvětví působil i jako nákladník. V roce 1902 postavil naproti dům (S-18b; Hauptstr. 40), ve kterém své hračkářské nákladnictví provozoval Max Hetze. Georg Kirsche, zeť Maxe Hetzeho, si tu později zřídil stálou prodejní výstavu a obchod s textilním zbožím.
V 50. až 80. letech to v Seiffenu bylo jedno ze tří míst, kde se výrobky krušnohorského lidového umění daly koupit. Další prodejna byla ve výrob-ním družstvu PGH „Seiffener Volks-kunst“ (předváděcí dílna) a v Muzeu hraček.
V pravé postranní budově hotelu s restaurací „U dědičného soudu“ („ Erb-gericht“) (S-1; Hauptstr. 94) se dříve nacházela císařská pošta. Kvůli stou-pajícímu počtu zásilek seiffenských podniků byla v roce 1905 postavena nová poštovní budova (S-1b, Hauptstr. 92). Emil Tränkner vlastnil před rokem 1900 obchod s drogistickým sortimen-tem a chemikáliemi. (obr. 4) Jeho zboží hodně kupovali také seiffenští výrobci hraček.
V roce 1899 si Martin Poser koupil dům (S-2; Hauptstr. 90), ve kterém zřídil také drogerii. Pořídit se tu dalo rovněž tabákové zboží, barvy, chemi-kálie, čisticí prostředky, krém na boty, nebo krmivo pro psy a ptáky, obrazové dopisnice, turistické batohy a kabelky. Sortiment zahrnoval dokonce i hezké skleněné lustry. Jeho syn Herbert Poser se kromě povolání drogisty vyučil také fotografem a obchodoval kromě toho i s optickými přístroji a samozřejmě se známými pohlednicemi. Zvláštností Seiffenu jsou určitě drogerie a obchody s chemikáliemi (J. Schönfelder), které se tady etablovaly již velmi brzy, aby si výrobci hraček mohli bez dlouhého cestování kupovat barvy a lepidla potřebná pro svou činnost.
V obci samozřejmě působilo i mnoho pekařů, ze kterých tu příkladně můžeme zmínit jen některé. Z roku 1874 je znám Oswald Hermann Kunert (H-76, Nussknackerstr. 1). V dalších letech následovali tito: 1876 Alfred Börner (H-155, Anton-Günther-Str. 6); 1884 Ferdinand Wange (H-178, Stein-hübel 9); 1885 Carl-Ferdinand Beyer (H-78, Hauptstr. 134); 1887 Hermann Ulbricht (O-17, Schulstr. 9); 1895 Heinrich Trinks (S-97b, Hauptstr. 108); 1898 Emil Dietel (S-39, Hauptstr. 82); 1890 Ferdinand Lorenz (H-113d, Hauptstr. 186); 1901 Wilhelm Glöck-ner (O-47, Oberlochmühle 47); 1904 Paul Kunert, syn Oswalda Kunerta (H-78b, Alte Dorfstr 9) a 1912 B. Partzsch (S-8, Hauptstr. 81).
V adventní čas bylo v pekárnách samo-zřejmě hodně práce. Ženy z vesnice sem přinášely přísady, které si pracně obstaraly na svou vánoční štolu. Pekaři uhnětli těsto, upekli štoly a opatřili je hliníkovou jmenovkou majitelky. Všechno to pečivo samozřejmě nebylo hotové ve stejnou dobu, ale ženy se v pekárně scházely už brzy a při té příležitosti si popovídaly, byly veselé a daly si rády také nějakou tu štamprlič-ku. Ale štoly se i přesto dostaly každý rok v koši na prádlo neporušené domů. Jako malí jsme u tehdejšího pekaře Schmiedera měli za úkol, mlít ve sklepě mák. K tomu jsme používali speciální mlýnek poháněný klikou. Poté, co pekaři Partzsch a Dietel v 60. letech minulého století své podniky zavřeli, tak ve „starém“ Seiffenu už žádný nezůstal, což vedlo k velké nespokojenosti obyvatel. Nejblíže bylo Schmiederovo, později Walterovo a Lorenzovo pekařství v Heidelbergu a Ulbrichtovo v Oberseiffenbachu.
Během času v Seiffenu samozřejmě působilo ještě mnohem více malých obchůdků, hokynářství a koloniálů“, ale uvedený průřez jejich spektrem dokládá, že obyvatelé této obce byli zásobováni rozmanitým sortimentem zboží.
Detlef Strehlow, Seiffen