Přesný vznik osady Seiffen není znám. První havíři si své chýše možná začali stavět nedaleko rýžovišť cínu na malé vyvýšenině, kde byli chráněni před vysokou vodou. Caspar von Schönberg tu provozoval doly od roku 1480. 50
V roce 1501 žilo v Seiffenu 1051 rodin. V roce 1617 to bylo 12 dědičných usedlíků (Erbangessene), 28 domkářů (Häusler), což byli většinou havíři vlastnící kousek půdy, a kromě toho 13 bezzemků (Hausgenossen).52 Většinu rýžovišť provozovali jejich vlastníci se svými rodinami (Eigenlehner). Příjmy havíře a ani malorolníka však k uživení rodiny většinou nestačily. V Seiffenu byla celá zemědělsky využitelná plocha v roce 1701 odhadnuta na 2 1/2 lánů. Vezmeme-li v úvahu ještě neúrodnost půdy a drsné klima, je jasné, jak tvrdý a prostý život tehdy byl (obr. 45). Dalo se zde přežít jen díky dvojí práci – jako rolnický havíř. A když do tohoto skromného živobytí ještě vstoupily hladomory nebo epidemie, došlo rázem ke kruté chudobě.
K posílení tehdy tak potřebné soudržnosti a zajištění alespoň důstojného pohřbu pro každého, založili havíři ze Seiffenu a Heidelbergu již v roce 1686 Hornické bratrstvo (Knappschaft). To by se podle svého hlavního účelu však mělo nazývat spíš pohřební bratrstvo (Begräbnisbrüder-schaft).
V roce 1690 byla za 1 tolar a 12 grošů pořízena i malá truhlice (pokladna). Během času však začalo docházet ke zneužívání a nepořádkům a držitel regálu Wolf ze Schönbergu proto v roce 1703 vydal pro hornictvo nové stanovy. Jejich název „Jménem velebené svaté Trojice. Nově zřízené a zlepšené právo chvályhodného Hornického bratrstva Seiffen.“ Dokládá hlubokou víru havířů, kterou ještě podtrhuje obsah 25. článků.
Hornické rodiny měly často osm až deset dětí.35 Bydlely v malém, ale často vlastním domku, který míval v přízemí dvě jizby, někdy i chlívek a v podkroví dvě komůrky. Zvláštností krušnohorských domů byl záchod, skládající se z prkenného bednění umístěného v arkýři na štítu. Tomuto prevétu se říkalo „Freischwinger“ a používal se občas ještě v 60. letech 20. století.
V polovině 18. století se při útlumu seiffenského hornictví intenzivně diskutovalo o jeho pokračování. Těžební společenstva vznikala m. j. ve Freibergu, Torgau, Lipsku a dokonce i ve Frankfurtu nad Mohanem. Kuksy (podíly na horním díle) vlastnili i oby-čejní lidé, jako například služebné, vojáci, práškové a řemeslníci. V této době jim ale již nic nevynášely.
V roce 1753 došlo k výraznému zvýšení kvartální živnostenské daně (Quatembersteuer). Havíři ji sice odvádět nemuseli, ale na základě útlumu těžby jich bylo už jen velmi málo a z mnoha z nich se stali nádeníci, na které se tato daň vztahovala. Soudce z Heidelbergu proto poslal kurfiřtovi žádost na její snížení, ve které m. j. uvádí: „Výběrčí daní mohou zpraviti, jak někdy musejí objíti 10 až 12 chýší a nespatří tam ničehož nic potravin nebo oděvů, pouze hromadu nahých, na slámě ležících dětí, jejichž otec někdy až čtvrt roku chodí po žebrotě, zatímco žena a děti třou bídu s nouzí.“ Kromě toho se zde píše o jednom chudokrevném havíři, o dušnosti, o zmrzačeném havíři, o žebračce a šíleném synovi, který rok a den leží v řetězech. Kurfiřt však žádost přesto zamítl.55
Tento otřesný obraz z poloviny 18. století ukazuje, že hornictvím se tehdy mohlo v obci uživit už jen velice málo lidí. Velká část havířských rodin upadla do chudoby.
(Albrecht Kirsche/Ingrid Dlouhá)