Foto: Dt. Fotothek

Foto: Dt. Fotothek

Jak se dříve stavěly domy

Historické formy domů v Krušných horách

Kdy v Krušných horách vznikla první, člověkem vytvořená obydlí, není známo. Lidé raného středověku, stejně jako osídlenci přicházející od 11. století, reagovali na zde vládnoucí klimatické podmínky a používali k jejich stavbě materiály a prostředky, vyskytující se v okolní přírodě. 

Migrující národy si stavěly přístřešky a úkryty, které byly pokud možno co nejméně pracné a náročné, jako například kuželovité chýše, připo-mínající indiánské vigvamy, kterým se v Německu říkalo „Kothen“, „Kate“ či „Kotten“ – neboli chaty.  Jeden autor z 19. století popisuje konstrukci těchto prostých obydlí následovně: „Tři kmeny se kus před svým horním koncem svážou k sobě vrbovými pruty a uspořádají tak, aby tvořily pyramidu, na níž pak nahoře vznikne ještě jedna malá s obrácenou špičkou. Následně se kolem nich opřou do kruhu vyplňující kmeny, které zčásti vyčnívají i nad vrchol kužele. Mezery a spáry ve stěnách chýše se utěsní drny, mechem nebo podobným materiálem. Volný zůstává jen vstupní otvor. Jak to u přístřešků sloužících k přespání nebo bydlení bývá obvyklé, nachází se v nich topeniště, které však nemá žádný speciální dymník. Dostatečný odvod kouře zajistí dveřní otvor a náhodné spáry či štěrbiny ve stěnách.“

Takovou chýši mohla jedna rodina postavit za několik hodin. V případě potřeby ji na zvýšení odolnosti proti větru ještě pomazala hlínou. 

Mnichům, havířům a rolníkům, přichá-zejícím do Krušných hor ve středo-věku, mohlo takové prosté obydlí poskytnout dostatečnou přechodnou ochranu před větrem, počasím, vodou pronikající shora i zdola nebo divokými zvířaty. K trvalému bydlení však příliš vhodné nebylo, protože použité materiály během jednoho roku zpuchřely a shnily.

Oblasti, ze kterých noví kolonisté pocházeli, tedy hlavně Český les, Harz, Falc a Franky, byly stejně jako tehdy ještě téměř nedotčené Krušné hory velmi bohaté na lesy. Lidé si tak do svého nového domova přinášeli kromě potřebných nástrojů na zpra-cování dřeva i znalosti a zkušenosti o stavbě bezpečných a odolných domů z prastarých stromů. Všude v horách se pak určitě začaly brzy objevovat nejen sruby, ale i roubené domy. Zatímco u srubů, jak je dodnes známe z lesnatých regionů Kanady, skandi-návských států a Sibiře, je hlavním stavebním prvkem vodorovně kladená, v rozích překřížená a pomocí záseků do sebe vzájemně zapuštěná kulatina, sahali výrobci roubených domů k širočině a vytesávali ze kmenů čtyřhranné trámy. Z nich postavené domy pak měly díky čtyřstěnnému profilu dřeva podstatně rovnější po-vrchy stěn, bez skulin a spár. A byla-li práce provedena pečlivě, nemusely se mezery ani utěsňovat mechem a drny.

V nížinách a dolinách, kde tolik lesů nebylo, tvořila hlavní stavební suro-vinu hlína, která se tu dala obstarat nejsnáze. Z ní pak vznikaly dusané objekty nebo se použila pletenina z latí a proutí, která se pomazala hlínou. A umění stavby takových obydlí nemuseli lidé znovu vynalézat, protože dřevěné a hliněné domy byly již po celá tisíciletí součástí lid-ských kultur na celém světě.

Určitě se vyplatí bližší pohled na zvláštní stavební formu, která se dá archeo-logicky prokázat v severním a jižním podhůří Krušných hor:

V lokalitě Treppenhauer u Sachsenburgu/střední Sasko bylo vykopáno mnoho po-zůstatků zahloubených dře-vohlinitých staveb, tak zva-ných „zemnic či polozem-nic“, patřících ke starému hornickému sídlišti „Blei-berg“ ze 13.-14. století. Ve zprávě archeologů se píše: „Všechny domy byly zahloubeny asi 2 m hluboko a měly přibližně čtvercový půdorys o rozměrech mezi cca 3 x 3 a 4 x 4 m. Vchody, dodnes ještě rozpoznatelné schodovitou úpravou dna, se nacházejí … na jihovýchodě, t. zn. na straně chráněné před povětrnostními vlivy. Na podlaze byl zjištěn tmavý, s dřevěným uhlím promíchaný udusaný horizont. Z propálených ploch s kumulací uhlíků vyskytujících se na některých místech lze odvodit bývalé ohniště. V domech jsou dochovány sloupové jámy vnější dřevěné kon-strukce, na kterých by spočívaly okapové vaznice nebo nadzemní patro. Podle zjištěných nálezů byly hřebeny střech jednotně situovány v SV-JZ směru.“ Na větrné straně a na severu sahala střecha kvůli ochraně před zimou a bouřemi hluboko dolů a směrem na jih byl umístěn vchod a osvětlovací otvory. 

Takové do terénu zahloubené příbytky a zásobní jámy byly ve střední Evropě doloženy již pro mladší dobu kamennou. Z nalezených pozůstatků se dají odvodit objekty skládající se ze dvou částí, které byly z poloviny umístěny pod zemí. Jejich spodní patro, které mělo zpočátku podobu trychtýřovité jámy, sloužilo ke skladování polních plodin. Tacitus o nich napsal: „Díky obydlím tohoto druhu mírní (Germáni) pronikání zimy a vtrhne-li do nich nepřítel, zpustoší jen to přístupné, o skrytých a zako-paných věcech však neví, nebo zůstanou ušetřeny již jen proto, že by je musel hledat.“ (29) Horní podlaží stavby mělo převážně obytnou funkci, sloužilo ale také k pracovním účelům, hlavně ženám. V těchto prostorách se obzvláště dobře zpracovával len, protože díky zde vládnoucí vlhkosti jeho vlákna zvláčněla a dala se tak lépe spřádat a tkát. Sloupová podpůrná konstrukce domů poukazuje na jejich krátkou životnost, protože dřevěné kůly byly zaraženy přímo do země a proto rychle trouchnivěly. Z důvodu nedostatečného vyztužení měly domy kromě toho i špatnou statickou stabilitu. Když se jejich nadzemní část zbortila, vybudovala se nad zahloubenou jámou nová nástavba. Podzemní prostory mohly později sloužit i jako sklep přízemního domu, nebo se do nich házel odpad a pak se zasypaly.

Takové (germánské) zahloubené stavby jsou dnes k vidění ve skanzenu „Středověké horní město Bleiberg“ a v muzeu v přírodě „Archeoskanzen Březno u Loun“. 

Zde je třeba ještě zmínit, že tento stavební styl přišel sice ruku v ruce s germánskou kolonizací východních oblastí (10. století), stavělo se ale i podle zavedených slovanských tradic, které mohly být německými obyvateli případně převzaty nebo kombinovány či dále rozvíjeny. Proto se v Archeoskanzenu Louny vedle sebe představují jak slovanské tak i německé stavební konstrukce. 

Výše zmíněné dřevěné sruby byly již od středověku typické hlavně pro slovanské národy. Stěny vznikaly vodorovným kladením kuláčů, které se k co nejlepšímu využití a získání pravoúhlé stěny vrstvily střídavě slabším a silnějším koncem kmene v jednom směru. Spodní prahové trámy se bez jakéhokoliv základu umisťovaly přímo na zem a byly tak velmi náchylné na poškození z důvodu vzlínající vlhkosti. Technika stavby domu byla zpočátku velmi málo rozvinutá a prahy, nepřidržované kolíky nebo svorkami, do sebe zasahovaly a mohly se působením velkého tlaku také roztrhnout. Vrstvené stěny se později stavěly na kamennou podezdívku nebo prahový trám z tvrdého dřeva a statická stabilita konstrukce se řešila pomocí různých tesařských vazeb jednotlivých prvků v rozích stavby.

Při této převaze domů ze dřeva jsou pochopitelné zprávy kronikářů o mnoha zničujících požárech, které nevznikly jen po zásahu bleskem nebo vlivem válek. K nenávratnému zničení i velké vesnice stačila mnohdy malá nedbalost při manipulaci s ohněm. Ale i přes všechna tato známá nebezpečí museli být lidé ke změně svého stavebního stylu donuceni. Poprvé k tomu došlo v roce 1560 vydáním kurfiřtského Lesního řádu. Ten mimo jiné stanovoval omezení používání stavebního dříví a jeho nahrazování jinými materiály a metodami. Protože se zásoby dřeva tenčily a surovina byla více potřebná v rozvíjejících se průmyslových odvětvích, hornictví       a sklářských manufakturách, měl se na nové stavby používat pokud možno kámen. Ve městech se tento nový styl začal postupně prosazovat a riziko požárů tedy pozvolna klesalo. Na venkově vznikaly spíše jednoduché hrázděné stavby, které se budovaly na malé kamenné podezdívce. Obzvláště prostí lidé si lepší stavební materiály nemohli dovolit, protože kámen se těžko pořizoval. A kamenný dům si už nemohla postavit jen samotná rodina, na to byli potřební řemeslníci, kteří ale stáli peníze.

Od vrcholného středověku (11.-13. století) se nosné sloupy domu již neukotvovaly do terénu, ale usazovaly se na kamennou podezdívku, která jim měla poskytnout ochranu proti vlhkosti vzlínající ze země. Tak se dalo dosáhnut i prodloužení životnosti celého objektu. Od 15. století se svislé sloupky začaly stavět na průběžné prahové trámy a pomocí důmyslně vykonstruovaných tesařských provázá-ní se vyřešily i problémy s celkovou statickou stabilitou. 

Nejčastějším typem stavby jak v saském, tak i v českém Krušnohoří byly dřevěné nosné konstrukce vyplněné hlínou. Když starší stěny v přízemí během času zetlely, byly často nahrazeny cihlovou výplní. Z toho se následně vyvinul typický vzhled domů s cihlovým spodním podlažím a hráz-děnou konstrukcí s hliněnou výplní v horním patře. Nový Stavební řád (Požární řád) pak v roce 1779 stavby jednoduchých hrázděných konstrukcí zakázal. Několik původních budov se dochovalo dodnes, avšak jejich výplň již netvoří latě či proutí s hliněnou omazávkou, ale cihly. Několik příkladných objektů je k vidění v Krušnohorském muzeu Seiffen.

Hrázděné budovy byly obecně považovány za nuzné. Proto se od baroka omítaly, obkládaly dřevem nebo se alespoň obezdil jejich viditelný štít. Tento pohrdavý postoj přetrval až do 20. století. (ctb) 

You are now leaving Geschichte und Traditionen in Seiffen

Geschichte und Traditionen in Seiffen provides links to web sites of other organizations in order to provide visitors with certain information. A link does not constitute an endorsement of content, viewpoint, policies, products or services of that web site. Once you link to another web site not maintained by Geschichte und Traditionen in Seiffen, you are subject to the terms and conditions of that web site, including but not limited to its privacy policy.

Sie werden weitergeleitet zu

Klicken Sie auf den Link um fortzufahren oder auf Abbruch