Zvláštní formou obrábění dřeva je vykružování na levotočivých soustru-zích, které bylo s vysokou pravděpodobností vyvinuto v české části Krušných hor. Proto bývá také označováno jako „Český levotočivý styl soustružení“. 28 Při tomto procesu se vřeteník nachází na pravé straně soustruhu. Soustružník pracující u levotočivého stroje vede velmi malý nástroj pravou rukou, zatímco levou rukou drží obráběný díl a vytváří tak protitlak k řezné síle nástroje. To je výhodné obzvláště při výrobě velmi dlouhých a tenkých dílů. Vedení nástroje ještě podporuje palcem levé ruky. Tento způsob umožňuje zpracovávání velmi malých, ale také poměrně dlouhých, avšak slabých dílů. Soustružník může pracovat vsedě a usadit se k tomu buď na židli před strojem nebo na jeho loži. Typickými výrobky levotočivého soustružení jsou formy na písek, kuželky, držáky na pera, šachové figurky, kameny do stolní hry dáma, káči, tenké paličky na výrobu krajek a součástky pro kolovrátky. Tento styl je racionální také při malém počtu kusů a hraje proto významnou roli při dalším vývoji krušnohorské umělecké dřevovýroby. Používali jej hlavně soustružníci kolem Hory Svaté Kateřiny, Brandova a Kalku, v menší míře i v regionu kolem německého Seiffenu. V továrně na svítidla ZICO Deutschkatharinenberg pracovali na levotočivých soustruzích od konce války až do roku 1958 dva obráběči z Čech – Alfred Mahner a Karl Vogel. Éra těchto strojů, které jsou považovány za předchůdce dnešních soustružnických automatů, však poté skončila. V současnosti používá tento způsob soustružení u některých ze svých výrobků již jen firma Heinera Stephaniho v saském městě Olbernhau.
Jednou z metod, která se na Seiffensku vyvinula pravděpodobně ze soustru-žení sklářských forem určených pro nedalekou sklářskou huť Heidelbach a obohatila velkou měrou zdejší výrobu hraček, je soustružení dřevě-ných profilovaných prstenců. Vznikla kolem roku 1760, ale uplatňovala se, i když mnohem později, také v Čechách. Jestli touto technikou obrábění vládl některý ze soustružníků, kteří se v roce 1822 přestěhovali z Heidelbergu do Horního Litvínova, již není známo. V roce 1862 bylo vykružování dřevěných obručí charakterizováno v kontextu českého výrobního prostředí takto: „Za rychlost a levnost své výroby nevděčí hračkářský průmysl žádné jiné činnosti tolik, jako obručovému soustružení.“ 29 V Odborné škole pro dřevozpracující řemesla v Hoře Sv. Kateřiny se tato dovednost vyučovala ve 30. letech a v Regionálním muzeu Teplice jsou uchovány obruče, za jejichž místo vzniku je považován Mníšek. Hračkářské regiony na obou stranách hranice se tak navzájem obohacovaly i v tomto řemeslném oboru – na Seiffensku vzniklo soustružení prstenců, v sousedící české oblasti zas obrábění dřeva na levotočivých soustruzích.
Levotočivé soustružení vyvinula profesní skupina, která se vyskytovala pouze na českém území kolem Orasína – Hory Svaté Kateřiny – Brandova. Jednalo se o tak zvané sekáče větví. Ti v lese sbírali haluze, přiřezali je na požadovanou délku a upravili podle potřeb pozdějšího výrobku do osmibokého profilu. Jednalo se o chudé lidi, většinou ženy nebo staré soustružníky, kteří si takto vydělávali trochu peněz. Obráběč pracující na levotočivém soustruhu často zaměstnával dva takové sekáče. Většinou žili ve vesnicích, kde nebyla k dispozici žádná vodní energie, například v hřebenových osadách Malý Háj, Mikulovice a Rudolice v Horách. Mnoho soustružníků v létě pracovalo jako dřevorubci a tak si nějaké dřevo mohli zdarma odnést domů, kde ho manželky pak podle potřeby přiřezaly. Někteří z nich však větve z lesa i kradli, protože věřili, že „štípnuté dřevo“ je nejlepší.
U Brandova se k získání vodní síly dala využít pouze Svídnice, která tekla trochu stranou. Poháněla také jen vodní kolo soustružny Antona Webera. V samotné vsi se však žádný energeticky vhodný potok nenacházel. Brandovští soustružníci tak chodili pracovat do sousední saské vesnice Rothenthal, kde si najímali obráběcí místo. Do práce odcházeli vždy brzy ráno s jutovým pytlem přes rameno. V něm měli upravené „větve“, ze kterých na soustruhu vyráběli své polotovary. Ty si pak večer zase odnesli domů a rodina je následně smontovala a nabarvila. Od roku 1912 byla sice většina míst už napojena na elektrickou síť, avšak ještě v roce 1932 se v českých továrnách na výrobu hraček využívalo minimálně 26 vodních kol.
Tabulka 1: V roce 1932 se pro výrobu hraček využívala energie vody v následujících lokalitách. 30
| Místo | Název vodního toku | Počet vodních kol |
|---|---|---|
| Český Jiřetín | Flájský potok | 1 |
| Hora Svaté Kateřiny | Svídnice | 8 |
| Hora Svaté Kateřiny | Sobolí potok/Kateřinský potok | 4 |
| Brandov | Svídnice | 1 |
| Brandov | Načetínský potok | 1 |
| Janov | Loupnice | 1 |
| Horní Jiřetín | Jiřetínský potok | 2 |
| Kalek | náhon pro vodní kola „Hammergraben“ | 5 |
| Kalek | Telčský /Rudolický potok | 1 |
| Kalek | Načetínský potok | 2 |
V Čechách a Sasku se při výrobě hraček uplatňovaly ještě dvě další technologie a to formování z papírové směsi a hmoty.
Při prvním způsobu se papír rozmočí do kaše (papírmašé), do níž se přidá pojivo a plnicí látky a která se pak tvaruje, usuší a nakonec pomaluje.Tento způsob výroby byl v Horním Litvínově doložen již v roce 1830. Johann Georg Hörnlein, který v Hoře Svaté Kateřiny vyráběl dětské hračky ze dřeva a papírové masy, se v roce 1845 přestěhoval do Chomutova. Dalším způsobem je výroba figurek z hmoty, smíchané z velmi různorodých materiálů. Ta nejprve sloužila jen k doplnění komplikovaných součástí soustružených dřevěných postaviček. Kouřící mužíčci díky tomu získali své obličeje nebo andělé a horníci své paže. Z masy se ale vytlačovaly i celé figurky. Tento výrobní materiál se dříve používal na mnoha místech saské strany Krušných hor. Popsanou produkcí se zabývaly i velké podniky, jako např. firma Friedrich Hermann Lahl z Annabergu-Buchholze, založená v roce 1864 nebo Carl Friedrich Schmalfuß ze Schneebergu. Na živobytí si tak vydělávalo ale i mnoho rodinných domáckých výrobců, jako například Grämerovi ve Waldkirchenu, rodina Franze a Reimunda Größela nebo Huga Reißmüllera (obr. 28) ze Seiffenu.
Hračkář Theodor Weißgärber z Hory Svaté Kateřiny používal na své bílé figurky bramborovou moučku, vodu a jako pojivo většinou klihové lepidlo. Tento způsob výroby převzal od svého otce Franze Weißgärbera, který pocházel z Přísečnice (Preßnitz). Zda s vytlačováním hraček z hmoty začal už tam, ale není jisté. 31 Toto umění se učilo i na odborných školách půso-bících tehdy v Horním Litvínově a Seiffenu. Zvláštní příběh je v tomto ohledu spojen s rodinou Seidlerovou ze Seiffenu. Christian Wilhelm Ernst Seidler se narodil v Coburgu a kolem roku 1825 navštěvoval průmyslovou školu v Neustadtu u Coburgu, kde se učili především modeláři pro výrobu hraček. Po letech vandru, který ho mimo jiné zavedl i do Vídně a Prahy, se usadil v české osadě Zelený důl a založil zde továrnu na hračky vyrábějící figurky z masy.32 Po svatbě a různých stěhováních se rodina v roce 1933 dostala do Heidelbergu, kde Max Seidler tvořil v rámci speciální výroby figurky až do velikosti 30 až 40 cm. Ty sloužily jako modely pro Německé muzeum hygieny v Drážďanech nebo si je do své výlohy stavěli řezníci a pekaři. Jeho syn Herbert Seidler (1913 – 1997) vyráběl ještě v 60. letech malé figurky do svítících domků firmy VERO a na objednávku Německého muzea hygieny také figurky různých zvířat, sloužících jako učební pomůcky pro výuku biologie. Herbert Seidler modeloval figurky z hmoty až do osmdesátých let. Pak tato historická výrobní tradice ve východním Krušno-hoří skončila.33 Jediným výrobcem figurek z hmoty v Krušných horách je už jen Konstantin Brückner z Mildenau, který při tom může využívat velkou sbírku originálních forem bývalé firmy Lahl z Annabergu.
(Albrecht Kirsche /Ingrid Dlouhá)