Ke druhému období odlesňování došlo po objevení bohatých cínových a stří-brných ložisek, např. v roce 1445 v Altenbergu, v r. 1470 u Schneebergu, v r. 1492 v Annabergu, nebo v r. 1519 u Marienbergu. Vypuklo další „volání hor“ (Berggeschrei), které přilákalo podstatně více lidí, než první vlna na začátku tisíciletí. Nyní to nezůstalo jen u zakládání lesních lánových vesnic. Především v západním Krušnohoří vznikala větší měrou horní města jako Schneeberg 1477, Annaberg 1497, Schlet-tau 1515, Jáchymov/Joachimsthal 1515, Boží Dar/Gottesgab 1523 a mnoho dalších.
V popředí stála samozřejmě těžba rud a vybavení důlních děl, enormní spotřebu dřeva měly kromě toho přidružené hutě, hamry a sklárny, a to také v podobě dřevěného uhlí, popela, smoly atd. Stavební a palivové dříví však vyžadovalo i velké množství nových osadníků. A pro jejich obživu se musely několikanásobně rozšířit i zemědělsky obhospodařovávané plochy. Dřeva pro výztuhu šachet spotřebovaly saské doly poměrně málo, protože zdejší hornina byla tvrdá a až do 18. století se i nadále těžilo většinou rýžováním. Větší množství této suroviny vyžadovala stavba strojů a technických zařízení, které tehdy byly kompletně ze dřeva. Obzvláště pevné a dlouhé kmeny se musely používat na hřídele vodních kol.
Převážná část dřeva se využívala k výrobě tepelné energie. Lesy v okolí horních měst tak byly brzo vykáceny a muselo se sáhnout po zdrojích, nacházejících se často mnoho kilo-metrů od místa spotřeby. Transport palivového dříví na vozech se však vyplatil pouze v případě, když trval maximálně šest až sedm hodin, což odpovídá vzdálenosti přibližně 15 až 30 km.3 A tak se založila dřevoplavba, díky které se surovina dopravovala k horním městům po vodě. Efektivnější však bylo používání dřevěného uhlí. Pokud se v okolí nacházel dostatečně rozsáhlý lesní porost a dřevěné uhlí se mohlo bez problémů dopravit do hutě, jako tomu bylo v případě Grünthalu, zakládaly se milíře v lese. Většinou se ale provozovaly na konci dřevařských plavebních cest, jako například v Görsdorfu a Blumenau. Odtud se pak dřevěné uhlí převáželo na vozech do Freibergu. V roce 1557 muselo být z Blumenau a Görsdorfu během čtvrt roku do Freibergu dopraveno 5.377 vozů s dřevěným uhlím, což odpovídá 40.000 m3. O intenzitě provozu na této cestě dodnes svědčí úvoz v Olbernhau-Reukersdorf, který je místy hluboký až 12 m. K plavení dřeva se využívaly přírodní vodní toky nebo uměle vytvořené kanály. Vzhledem k tomu, že se mnoho malých potůčků k voroplavbě moc nehodilo, budovaly se v jejich prameništích záchytné splavovací nádrže (tak zvané klauzy) a rybníky, které se pak v případě potřeby daly vypustit. Tím se zvedla hladina vody a dřevo se tak dalo plavit i za nízkého stavu.
Těžbě a prosvětlení lesa sloužily ale také velmi velké rybníky, jako je Filzteich u Schneebergu (1483), rybníky u Großhartmannsdorfu (1452) nebo rybník Galgenteich u Altenbergu (1553). Z důvodu masivních odběrů vody, ale i intenzivního využívání lesů se však jejich stav postupně horšil. Odlesněné plochy byly ponechány samy sobě, takže zde dorůstaly především břízy, jeřáby a smrky. Citelné škody tehdy působily samozřejmě i přírodní síly, jako je sníh, bouře a hmyz. Pamětníci informovali i o obdobích velkého sucha a zničujících lesních požárech. Porosty poškozovala rovněž nadměrná populace divoké zvěře, a to hlavně okusem a loupáním. V okolí hutí začalo pravděpodobně docházet už i k devastaci lesů z důvodu špatné kvality vzduchu, obsahujícího oxidy síru a arsenu. Oblasti, které byly pro tehdejší techniku nedosažitelné, zůstaly zachovány jako horské smíšené lesy, v nichž rostly jedle, buky a ušlechtilé dřeviny Až do začátku 16. století mohl každý svou potřebu dřeva pokrýt bez omezení v okolních lesích. I to však vedlo ke stále se zhoršujícímu stavu, a tak bylo nutné, upravit jejich využívání přísluš-ným reglementem. První „lesní řád“ („Holtzordnung im Gebürgischen Creyße“) vydal v roce 1560 kurfiřt August. Stanovuje nejen, kolik dřeva řemesla a těžební zařízení dostanou, ale uvádí také jmenovitě vesničany, spolu s množstvím a druhem této suroviny, na kterou měli nárok. To do té doby probíhající divokou těžbu v lesích určitě podstatnou měrou změnilo. Nezbytné požadavky, jako je opětovné zalesňování, zde ještě zahrnuty nebyly, ale velká část reglementu se zabývala hlavně loveckými záležitostmi, o které měl kurfiřt největší zájem. Ale i tak tento lesní řád své dopady měl. A ty byly citelné i pro zdejší sklárny. Zatímco před rokem 1560 kácely sklárny stromy pasečně až do vzdálenosti, která pro ně byla z hlediska nákladů na dopravu ještě únosná, teď už tento postup možný nebyl. Lesní řád také obsahoval rozhodnutí o ukončení činnosti sklárny v Crottendorfu, což se odůvodnilo špatným stavem lesa. Jednu z příčin ale zřejmě představovalo i plavení dřeva, které zahájil zdejší sklářský mistr. Tato přeprava po vodě však byla nyní potřebná hlavně pro zásobování důl-ních zařízení a možná i horních měst. Bylo ale také uvedeno, že by se k zásobování zdejších obyvatel sklář-skými výrobky měla postavit nová sklárna. To v roce 1571 uskutečnil sklářský mistr z Heidelbachu Sebastian Preußler. Novou sklářskou huť vybudoval v Jugelu, nynější čtvrti města Johanngeorgenstadt. Tento areál byl nejen tak daleko od jiných osad, že jeho zásobování dřevem povozy nebylo možné, ale jednalo se také o les, ve kterém se nacházely stromy s nejhorší kvalitou dřeva. Pro sklárnu, osm domů a přidružený mlýn se směla odlesnit mýtina o celkové rozloze 0,5 km2. Dřevo potřebné pro výrobu skla se však nesmělo již kácet pasečně, jak tomu bylo doposud, ale jen selektivně. Lesník nyní musel stromy nejprve oficiálně vytřídit podle jejich vhodnosti k různým účelům použití, tedy jako důlní dřevo, stavební dřevo nebo dřevo pro výrobu strojů. Sklářská huť měla k dispozici celkem 45 km2 lesní plochy, ale sklářský mistr z ní mohl odebírat pouze špatné dřevo. Jestliže již nebylo k dispozici dost stromů nižší kvality, mohly se porazit jiné pouze na základě povolení a pokynů úřadujícího lesníka. Zdejší sklárna tak již koncem 16. století byla do jisté míry využívána k cílené péči a údržbě lesních porostů. V tomto čase se však velké důležitosti těšila kurfiřtská honitba, a proto se dbalo i na patřičné, těmto potřebám odpovídající vyčištění lesa. Až do doby kolem roku 1600 však rozvoj lesního porostu nebyl prioritou tehdejšího lesnického úsilí.
(Albrecht Kirsche/Ingrid Dlouhá)