Tak zvané Halštrovské zalednění (Elstereiszeit) pokrylo Německo ledem až k podhůří Krušných hor. Ale i v části Krušnohoří, která toho byla ušetřena, přežilo jen minimum vegetace. Dnešní druhy stromů se znovu etablovaly teprve před asi 2000 až 3000 roky. Dominovaly smíšené bučiny a v závislosti na nadmořské výšce tu byly zastoupeny i duby, smrky či jedle. Klasici lesního hospodářství Johann Carl von Carlowitz (1645–1714) a Hein-rich Cotta (1763 – 1844) se shodli na tom, že bez přičinění člověka by Německo bylo pokryto lesy úplně 1. Římané pojmenovali celé horské pásmo od Krkonoš až po Šumavu podle keltského slova pro dub „Akrynia“. Zda však do Krušných hor vůbec někdy vstoupili, je nejasné. V jedné listině císaře Otty II. z roku 974 je uveden pojem „Miriquido“ – temný les. Toto označení se znovu převzalo v 19. století a používá se dodnes. Kolem roku 1150 se našemu pohoří říkalo „Český les“ („Böhmen Wald“). Jáchy-movský kněz a pastor Johannes Mathesius (1504–1565) je označoval jako „Plechové hory“ („die Blechberge“), což se již hodně přibližuje současnému němec-kému názvu „Erzgebirge“ – tedy Rudohoří. Rozmanitost rud, které se zde vyskytují a bohatost některých z nich, především ale stříbra, dokládají oprávněnost tohoto jména. Vydatná ložiska nerostných surovin dala jméno i rozlohou největšímu pohoří na Slovensku, Slovenskému Rudohoří. Tady jako i tam ovlivňovala důlní činnost velkou měrou využívání lesa a tím pádem i jeho stav.
Až do začátku kolonizace před zhruba 1000 lety byly Krušné hory pokryty hustými a téměř zcela neproniknutel-nými hvozdy. Jejich překonání umožňovaly pouze cesty přes Nakléřov/Nollendorf a Mníšek/Einsiedl, jakož i několik málo míst sloužících k odpočinku, která dodnes nesou slovanská jména jako Zöblitz nebo Clausnitz. Možná tu byly i nějaké menší mýtiny, na kterých se velice záhy provozovala těžba. Saské lesnictví člení redukci lesních ploch, probíhající v následujících staletích, na několik period kácení 2.
(Albrecht Kirsche/Ingrid Dlouhá)