V roce 1850 založil Samuel Friedrich Fischer v krušnohorské obci Oberseiffenbach u Seiffenu továrnu na výrobu hraček. Tento obchodník se chopil myšlenek významného německého pedagoga Fröbela a uplatnil je poprvé i v průmyslové sériové výrobě. 86
Evropa se na začátku 19. století osvobodila od Napoleonovy armády. Po turbulentních letech usilovala většina německého panstva o klid u domácího krbu a stabilitu a potlačovala klíčící myšlenky z Velké francouzské revoluce. Mnoho německých patriotů se po zklamání a marně vynaloženém úsilí od politiky odvrátilo a stáhlo zpět do své soukromé idyly.
Začalo období měšťanského občan-ského života, nazývané biedermeier. Tento čas byl charakteristický potěše-ním z domova a rodinného života, z prosté a kultivované útulnosti a také snahou o společenské uznání díky okázalému předvádění blahobytu. Bohatnoucí šosácké měšťanstvo dělalo vše pro to, aby udrželo krok s velikány společnosti a prezentovalo se navenek „vkusným bydlením“. Pohled brýlemi „dobrých starých časů“ odváděl společnost od frustrace a pocitu selhání z toho, že se nepodařilo zasáhnout do velkého světového dění. 87
V zemi se však i nadále vyskytovaly revoluční proudy. Všeobecný zájem o dobře vychované děti se spojil s nadějí na osvobození německého národa od jeho pout duchovní obrodou. Učenci, jako Johann Heinrich Pestalozzi a Wilhelm von Humbold, se distancovali od dosavadních výchovných metod a zdůrazňovali význam formování osobnosti jako základu tvůrčí činnosti. 88
Švýcarský pedagog Pestalozzi vyučoval podle zásady, že „názornost a pozorování jsou jen počáteční etapou poznání“ a přikládal velký význam především společenské hře, výuce a práci. Svými díly vytvořil základ pro všeobecně platnou lidovou osvětu a vzdělávání pedagogů. Hum-bold ve své funkci na Ministerstvu vnitra reorganizoval celý vzdělávací systém Pruska. Pedagogika se rozvi-nula do samostatného vědeckého oboru, věnujícího více pozornosti dítěti jako takovému a věcem je obklopujícím. Na významu získaly i dětské hry a hračky. 88
Výroba hraček zažila zatím nevídaný rozkvět. Předměty na hraní nalézaly stále více cestu i do měšťanských rodin. Široká a cenově výhodná nabídka z Krušných hor mohla splnit téměř každé přání: v dětských pokojích zámožnějších občanů se nyní nacházela koňská spřežení, archy, pokojíčky pro panenky, kašpárkové, hry na vojáčky, stoupovny, kuchyňky, miniaturní světy, stavebnice, hrací skříňky, stolní hry, houpací koně, dětské miniobchůdky, koňské stáje, později pak železnice, parníky, automobily a mnoho dalšího. Byly to hračky, které měly děti připravit na jejich budoucí roli ve světě dospělých. 89
Německý pedagog Friedrich Fröbel (1782 – 1852) vyvinul v návaznosti na Pestalozziho teorii učební pomůcky a didaktické hračky známé pod názvem „Fröbelovy dárky“.
Jednoduché dřevěné tvary měly být „poznáním“ pochopeny ve své funkci (koule = kutálení, kostka = klid a válec = spojování) a sloužit svobodnému rozvíjení dětské fantazie a aktivity.
Fröbel byl také zakladatelem německých mateřských školek. Již v roce 1840 zřídil v durynském Blankenburgu první „ústav k zaměst-nání dětí“, neboli „dětskou zahrád-ku“ (Kindergarten). Byla zaměřená na vývoj dětí v předškolním období a to nejen pod vedením, ale i samostatnou hrou, zaměstnáním odpovídajícím věku a společnou činností.
Své didaktické hračky Fröbel od roku 1837 v Blankenburgu i vyráběl a ve zdejší mateřské školce pravděpodobně také hned testoval. K větší oblíbenosti a rozšíření těchto „dárků“ však došlo až po jejich hromadné výrobě ve vyšším počtu kusů.
Samuel Friedrich Fischer byl jedním z prvních, kdo Fröbelovu myšlenku uplatnil v sériové výrobě. Vysoká řemeslná zručnost, perfektní techno-logická organizace a neustálé rozšiřo-vání výrobního programu přineslo jeho firmě brzy uznání a plné zakázkové knihy. 86
Samuel Friedrich se narodil 2. listopadu 1815 v Oberseiffenbachu. V mládí pracoval v soustružnické dílně svého otce a převzal i jeho usedlost.
27. června 1841 se oženil s Gottliebe Wilhelmine Storzovou, dcerou dědičného usedlíka, představeného obce a školního inspektora Oberseiffenbachu Carla Gottloba Storze. Rok po svatbě přišel na svět prvorozený syn Friedrich Fürchtegott. Jeho bratr Gottlieb Heinrich, narozený 13. října 1843, se dožil jen 32 měsíců. V roce 1848 pak následovala Christiane Caroline a v roce 1859 se narodil Daniel Dienegott. 91
V roce 1850 se Samuel Friedrich osamostatnil a založil v Oberseiffenbachu „Továrnu na výrobu hraček a předmětů ze dřeva“ („Spiel- und Holzwarenfabrik“). Firma zahájila svou činnost v malém, několika úzkými okny osvětleném bytě. Ručně se tu zhotovovaly jednoduché dřevěné prosklené skříňky z jilmového dřeva. Obchodu se však nevedlo příliš dobře. Samuel Friedrich tedy začal zkoušet výrobu stavebnic, které se shledaly s velkým zájmem. Tento úspěch jej motivoval k postavení nové fabriky. V nynějším podnikovém areálu nechal v roce 1861 postavit soustružnu a obytný dům. (dnes ulice Mühlbergweg čp. 21 a 22) 86
Všechny zde vyřezané, vyfrézované, vysoustružené, vykované, vybroušené a zformované výrobky se vyznačovaly vysokou řemeslnou a technologickou úrovní. 23 let po svém založení obdržela firma na Vídeňské světové výstavě v roce 1873 jako první krušnohorská hračkářská továrna hned dva diplomy a to v kategorii „dřevěné stavebnice“ a „Fröbelovy dárky“. 89
V katalogu je k tomu poznamenáno: „S. F. Fischer. Speciální stavebnice a didaktické pomůcky. Polovina prodeje probíhá v Německu. 25 zaměstnanců a 12 externích pracovníků. (polovina žen). Dvě vodní kola po čtyřech koňských silách.“ 86
Pak následovala ocenění v Paříži, Londýně, Petrohradu a St. Louis. Od roku 1900 vyráběla továrna známou mozaikovou hru, skládající se z 64 stejně velkých, barevně potištěných kostek a umožňující sestavení různých vzorů. Specialitou firmy byla patentovaná miniaturní stavebnice v krabičce od zápalek s názvem „Malý Švéd“ („Kleiner Schwede“).
1.1.1879 předal Samuel Friedrich obchod svému nejstaršímu synovi Friedrichu Fürchtegottovi. On sám si postavil výminek, kde pro zábavu provozoval soustružnu. O dva roky později 17. prosince 1881 ve svých 66. letech zemřel. Měl žaludeční chorobu a smrt mu nakonec způsobilo ochrnutí srdce. Strávil však plodný a úspěšný život a svému synovi tak mohl zanechat světově proslulou firmu. Jeho manželka, Gottliebe Wilhelmine Fischerová, rozená Storzová, opustila tento svět již 9. října 1880 v 61 letech.
Friedrichu Fürchtegottovi bylo osm, když jeho otec založil svou „novou továrnu“. Její počáteční roky tedy již vnímal a byl tím pádem asi brzy připraven na svůj budoucí úkol – převzetí rodinného podniku.
Po konfirmaci zůstal Friedrich Fürchtegott v rodném domě a pomáhal otci ve firmě a na hospodářství provozovaném bokem. Aby si něco přivydělal, pracoval o víkendech a svátcích v hostinci Rübenau. 86
Když bylo Friedrichu Fürchtegottovi 32 let, převzal jeho otec ocenění na Světové výstavě ve Vídni. On sám již ve firmě působil jako prokurista. Část jejího úspěchu tak byla asi i jeho zásluha.
Ve svém životě se Friedrich Fürchtegott však nepostaral jen o rozšíření otcova podnikání, ale zanechal i početné potomstvo. 2. července 1865 se v Neuhausenu oženil s téměř o tři roky starší Augustine Wilhelmine Ullrichovou. Byla to dcera pláteníka, majitele mlýna a hospodářství z Ober-seiffenbachu, Friedricha Wilhelma Ullricha. Manželé spolu žili pokojně a svorně. K neshodám docházelo jen v době žní: to se domácí paní vždy snažila mít úrodu co nejrychleji pod střechou a na výpomoc při sklizni stahovala pracovníky z firmy svého muže, což se mu jako obchodníkovi moc nelíbilo. 86
Již dva měsíce po svatbě přišlo na svět první dítě. Amalie Auguste se narodila 30. září 1865. Žila ale jen několik dní. V letech 1867 a 1868 pak následovaly dcery Alma Adelheid a Lina Franziska. 5. listopadu 1869 spatřil světlo světa Max Daniel a po něm v roce 1871 Alwin Hugo, v roce 1872 Agnes Marie, v roce 1873 Arthur Heinrich, v roce 1875 Hugo Oskar, v roce 1876 Minna Marie a v roce 1878 Hedwig Helena. Agnes Marie se dožila pouhých dvou let a Minna Marie 21 měsíců. 92
Augustine Wilhelmine Fischerová roz. Ullrichová dala mezi svými 26. a 40. narozeninami život 10 dětem. Tři z nich však musela předčasně uložit do hrobu. Ostatním vypravila svatbu a mohla se radovat z narození jejich dětí. Fischerovi byli velká, uznávaná a dobře situovaná rodina. K domác-nosti patřilo zajisté také několik sloužících, kteří pomáhali i při výchově dětí a v domě. Potomci byli zčásti integrováni do firmy a stavěli si v oblasti nesoucí jméno rodiny („Fischerwinkel“) nové domy. V roce 1887 přešel Oberseiffenbach pod farnost Seiffen a dcery a synové tak mohli jít k oltáři již zde. 92
Zatímco byla manželka Friedricha Fürchtegotta zcela zaneprázdněna rodinnými a společenskými zále-žitostmi, věnoval se on dalšímu rozvoji své firmy. Podařilo se mu rozšířit obchodní vztahy až do zámoří a dosáhnout i dalších ocenění. Ve svých 49 letech obdržel v Londýně diplom „Německé umělecké a průmyslové výstavy“ („Deutsche Kunst– und Industrieausstellung“), ceny získal také na veletrzích v Petrohradu, St. Louis a Lutychu. 86
Rozšiřování obchodu si časem vyžádalo stavební úpravy a moder-nizaci technického vybavení. V roce 1882 si firma pořídila první parní stroj o výkonu 10 PS. Výroba nyní mohla fungovat nezávisle na počasí a velká sucha v létě nebo silné mrazy v zimě už nepůsobily problémy jako dřív. Tehdy se musely zastavit stroje, na ošetření dřeva mohlo být nasazeno jen málo pracovníků a většina z nich se musela poohlédnout po dalším zdroji příjmů.
Kolem roku 1890 byla postavena balírna, sklad a dřevník o velikosti 185 m2 a také sušárna na dřevo. V roce 1897 si firma pořídila turbínu, která ji zásobovala elektrickou energií. Postavila si rovněž vodovod a nádrž na vodu. V roce 1898 následovala kotelna a v roce 1899 pak úložné prostory pro obchodní knihy, kovárna, barvírna dřeva a rozšíření sušárny. V roce 1909 byl zakoupen parní stroj o výkonu 100 PS, který umožnil další navýšení výroby. 86
V roce 1914 navštívil Seiffen král August III. Na programu měl i návštěvu výstavy v „Albertově salonu“ a prohlídku továrny na výrobu hraček v Oberseiffenbachu.
Kolem roku 1900 měla firma S. F. Fischera již 70 zaměstnanců, kteří byli téměř všichni z Oberseiffenbachu. Dostávali zde tehdy obvyklou (nízkou) mzdu. Vztahy mezi vedením továrny a zaměstnanci byly údajně přátelské. To dokládají i dělnické slavnosti v roce 1886 a podnikový zájezd na Sasko-durynskou průmyslovou a řemeslnou výstavu v Lipsku roku 1897.
Úspěšný výrobce hraček opustil tento svět 17. února 1921 ve věku 78 let. Jeho žena ho předešla o deset let.
Vedení firmy pak převzal Max Daniel Fischer, narozený 5. listopadu 1869 v Oberseiffenbachu. Ze všech deseti děti byl čtvrtý. V 26. letech si vzal Almu Valesku, dceru lesníka z Rabenau, Ernsta Augusta Clemense. Se svou rodinou zůstal ve starém rodném domě (dnes ulice Mühlbergweg čp. 22) a první roky žil pod jednou střechou s rodiči a mladšími svobodnými sourozenci.
Max Daniel začínal ve firmě svého otce nejprve jako účetní, později převzal spolu se svým bratrem Arthurem Heinrichem její vedení. Bratři pak úspěšně pokračovali v obchodní činnosti i přes dočasné problémy s inflací po 1. světové válce. Situace firmy se stabilizovala až v roce 1924. V následujícím období uskuteč-nila firma ještě nějaké investice a vybudovala výtah pro přepravu polo-tovarů a hotových výrobků, stříkací zařízení a moderní elektrárnu, umož-ňující i vytápění sušárny dřeva.
Oběma bratrům se podařilo vyrábět hračky zcela nezávisle na dodavatelích, a to od dřevoskladu až po expedici. Zboží vlastním vozovým parkem pravidelně odváželi na nádraží u Oberlochmühle, kde firma provozovala vlastní překladiště.
Rozkvět vydržel až do roku 1943 a byl přerušen jen válečnými lety 1930-33.
Velkou škodu způsobil na továrních budovách požár 29.1.1943. Jeho příči-na nebyla nikdy zjištěna. S novou výstavbou však bratři Fischerovi nemohli začít jen tak, protože byla válka a každé takové opatření muselo mít speciální povolení. Firma je nakonec dostala, což bylo asi také díky tomu, že vyráběla i vojenské komponenty. Tři pojišťovací společnosti tehdy uhradily 51.000 říšských marek. Škody po požáru se tak podařilo v krátké době odstranit a výroba mohla pokračovat. 86
Stárnoucí muž zažil také ještě konec II. světové války. Z té se nevrátilo 490 seiffenských mužů. Obec Seiffen, ležící kdysi v Německé říši, se nyní nacházela v „sovětské okupační zóně“. V roce 1946 pak byla továrna na výrobu hraček zestátněna a přešla spolu se šesti dalšími seiffenskými podniky a obchody do „vlastnictví lidu“.
Max Daniel zemřel 19. dubna 1954 ve věku 84 let, již po konci války byl vedením firmy pověřen jeho syn Werner Max.
V roce 1956 následovalo založení komanditní společnosti a v roce 1972 pak transformace na národní podnik se jménem „Dětský svět“ („Kinderland“)Seiffen. Ten byl roku 1976 připojen ke státnímu podniku VERO Olbernhau. Do jeho výrobního programu patřilo hodně hraček z dřívějšího sortimentu, jako např.
stavebnice, stolní a společenské hry nebo i didaktické pomůcky Fröbelovy dárky. V roce 1972 se začala používat i polyuretanová pěna a to hlavně na obaly nebo základové desky zasouvacích hraček. Během dalších let byla některá technická zařízení renovována, což však nesloužilo rozšíření výroby ale spíše k údržbě.
V roce 1981 pracovalo v oberseiffenbašské organizační jednotce národního podniku VERO Olbernhau 50 žen a mužů. A o osm let později pak v Německé demokratické republice došlo ke změně politické situace. Velký podnik VERO Olbernhau se jako mnoho dalších v zemi rozpadl. Původní majitelé měli možnost si svůj majetek odkoupit zpět, k čemuž v případě rodiny Fischerů nedošlo. Budovy, stroje a zařízení již byly zdevastované. Za stávajících podmínek tržního hospodářství se žádný zájemce o oživení firmy nenašel. Po 140 letech tak výroba v Oberseiffenbachu skončila. Budovy jsou nyní odsouzeny k záhubě. Obytné domy nacházející se v oblasti Fischer-Winkel jsou v dobrém stavu a obydlené. Opuštěný zůstal jen starý panský dům, postavený v roce 1861 Samuelem Friedrichem Fischerem.
Do roku 1990 se v podniku ještě vyráběly společenské a stolní hry, nasouvací hračky a mozaikové hry. Kvůli nevyjasněným majetkovým vztahům a koncepčním záležitostem pak ale nakonec skončil.
(Catrin Tolksdorf-Bilz/Ingrid Dlouhá)