Saský dialekt – historie a význam

Saština – fuj!! Tento dojem mají někdy Sasové, když ostatní slyší jejich dialekt. Při tom neexistují žádná dobrá nebo špatná nářečí. Podívejme se do historie tohoto zvláštního dialektu a pokusme se vystihnout jeho význam pro německý jazyk.

12. století bylo velice plodné – a to jak pro faunu a flóru tak i pro člověka. Zemědělsky využívané plochy se však už nedaly více rozšířit a mezi sedláky, majiteli panství a dokonce knížaty tak často docházelo ke sporům o hranice polí a pastvin. Císař Fridrich Barbarossa se tedy rozhodl, že své ovládané území rozšíří ještě více na východ. Do tehdejšího Míšeňského markrabství tak začali přicházet lidé z Frank, Hesenska, Vlám, Saska (tehdy kolem dnešního Hamburku), Švábska, Bavorska a ji-ných německých zemí. V této oblasti tehdy žily převážně slovanské národy, které se v Krušných horách usazovaly až do výše 300 m. Němečtí přistěhovalci si svá sídla zřizovali vedle těch slovanských. Všichni tu samozřejmě hovořili vlastním pro sousedy často nepochopitelným nářečím. Ale nako-nec se všichni museli přeci jen nějak domluvit! Proto se především na císařských úřadech a listinách začala postupně ustalovat jednotnější řeč, která používala slova, vyskytující se všech zde zastoupených nářečích. Tak vznikla míšeňská kancelářská němčina, které časem rozuměli všichni. 

V roce 1423 přiřkl císař Zikmund Lucemburský „Sasko-Wittenberské kurfiřtství“ jako odumřelé říšské léno markraběti míšeňskému. Z bývalého „Míšeňského markrabství“ se nyní stalo „Saské kurfiřtství“ a zde používaná řeč byla saština. Když pak Martin Luther hledal za reformace pro své překlady biblí, jakož i polemické a di-daktické spisy vhodný jazyk, kterému by rozumělo co nejvíce lidí, použil tedy samozřejmě tuto míšeňskou kancelářskou řeč, ve které se všechny německé dialekty prolínaly. 

Další výhodu spatřoval Martin Luther v gramatice. Zatímco většina německých nářečí znala pouze tři gramatické pády, měl saský dialekt pády čtyři, což podstatně zlepšovalo jeho srozumitelnost.  Reformátoři okamžitě využili i novou techniku tisku vynálezce Gutenberga, která jejich myšlenkám a také saskému dialektu umožnila široké rozšíření. 

Celým Německem se táhne jazyková hranice. Jižně od linie vedoucí mezi městy Chotěbuz/Cottbus – Berlín – Magdeburg – Kolín/Köln se nacházejí hory, a lidé v těchto zemích tak žijí „vysoko“ a proto se zde mluví horno-německými dialekty (hochdeutsch). Severně od této linie je krajina rovná popř. plochá. Proto se zdejší dialekty označují jako dolnoněmecké (niederdeutsch, plattdeutsch). Takže např. saský, švábský nebo durynský dialekt jsou tedy hornoněmecké. 

Na severu Německa však téměř žádní reformátoři nepobývali a saský – hornoněmecký dialekt – nikdy ne-slyšeli. Ani mu nerozuměli a jeho slova jim byla cizí, jelikož je dolnoněmecká větev jazyka více příbuzná se starou angličtinou. Přesto však chtěli o reformaci vědět co nejvíce a tak faráři kázali ve svých kostelích sice saskou slovní zásobou Lutherovy bible, ale vyslovovali při tom samohlásky tak otevřeně, jak na to byli ve svém dialektu zvyklí. Jelikož tu hornoněmecká, saská slovní zásoba byla dominantní, označoval se nově vzniklý dialekt jako „hornoněmecký“. Německý spisovný jazyk, který je ještě dnes označován jako „horní němčina“ („Hochdeutsch“), je tím pádem saský slovní fond sepsaný v bibli – nová slova, jako třeba počítač (Computer), Luther neznal – s otevřeně vyslovovanými samohláskami dolnoně-meckých větví němčiny. 

Saským dialektem chtěli samozřejmě hovořit všichni a navštívit augustinské město Drážďany bylo tehdy jakousi společenskou povinností. Tento lesk přineslo Sasku především stříbro a v této souvislosti se ze saského nářečí stala nejoblíbenější a nejdůležitější běžně používaná němčina.  Goethe přijel do Lipska, protože ho jeho otec pověřil, aby se tento zde používaný, nejlepší německý dialekt naučil. To se mu však nepodařilo i přes to, že se mu v Lipsku velice líbilo.

Teprve v roce 1763, po sedmileté válce, která pro Sasy nedopadla dobře, začalo Prusko saský jazyk masivně potírat. Ten však přesto zůstal až přibližně do roku 1850 nejoblíbenějším dialektem na celém německy mluvícím území. Když pak kolem roku 1920 zahájil své vítězné tažení rozhlas, rozhodovalo se, jakým jazykem by se v rádiu mělo mluvit – sasky nebo „hornoněmecky“. Saská němčina má výhodu, že disponuje podstatně větší slovní zásobou, nežli „hornoněmčina“. Kromě toho se v saském dialektu dají různé situace, skutky atd. často popsat jen jedním slovem, přičemž se v „horní němčině“ někdy musejí použít i celé věty. Ale právě tato rozmanitost saštiny znesnadňuje její správné používání. Proto padla volba nakonec na „hornoněmčinu“. V následujícím čase, obzvláště po roce 1933, byl saský dialekt až do roku 1970 i z „vyšších míst“ neustále zavrhován a má proto dnes to-mu odpovídající často špatnou pověst.

Protože do saského dialektu proudila slova a zvláštnosti ze všech německých obecně používaných jazyků, je také se všemi dialekty kompatibilní.  Proto tedy není tak zcela pochopitelné, když Němec z nějakého jiného regionu řekne: „Já sasky nerozumím“. Každý Němec najde v saském nářečí slova, která zná a používá. Ale averze vůči naší mluvě je někdy tak silná, že k odmítavé reakci stačí občas jen uzavřeně vyslovená samohláska, a to narůstající měrou i mezi samotnými Sasy. V dohledné době se saským dialektem asi již mluvit nebude. Přesto zůstává nejvýznamnějším nářečím, které tvořilo základ pro dnešní spisovnou „hornoněmčinu“.

(Albrecht Kirsche/Ingrid Dlouhá)

You are now leaving Geschichte und Traditionen in Seiffen

Geschichte und Traditionen in Seiffen provides links to web sites of other organizations in order to provide visitors with certain information. A link does not constitute an endorsement of content, viewpoint, policies, products or services of that web site. Once you link to another web site not maintained by Geschichte und Traditionen in Seiffen, you are subject to the terms and conditions of that web site, including but not limited to its privacy policy.

Sie werden weitergeleitet zu

Klicken Sie auf den Link um fortzufahren oder auf Abbruch