Kolem roku 1760 však svého dna nedosáhlo jen seiffenské hornictví. Obchodník a umělecký soustružník Hiemann tehdy na Lipském veletrhu získal pro Seiffen tak velké zakázky, že k jejich pokrytí nestačil ani počet soustružníků a ani stávající zásoby vysušeného dřeva. Jestli horníky, skláře a jiné osoby naučil soustružit dřevo Hiemann nebo jestli povolal k učení soustružníky z Norimberku, není známo. Zvláštností těchto nových soustružníků bylo, že nikdy nepatřili do cechu a byli svobodnými lidmi.37 Perkmistr Techelmann v roce 1787 napsal: „Havíři z důvodu nedostatečné obživy odešli, práci v dole vzdali a ze svého vedlejšího výdělku soustružení dřeva udělali svůj hlavní zdroj živo-bytí.“ 57 Počet soustružníků razantně stoupl. V roce 1771 jich bylo 27, v roce 1800 už 110 a v roce 1843 se jen v Seiffenském zákoutí nacházelo 310 soustružníků. V celém panství Pur-schenstein nyní působilo 504 soustruž-níků.58 Zručný soustružník si za týden vydělal 4 až 5 tolarů. Z toho si sice musel kupovat dřevo a na práci se podílela celá rodina, ale havíř si oproti tomu vydělal za 6 směn jen 21 grošů.41 Kromě toho byla práce snazší a příjem-nější, nežli tlouci při kalném světle a ve vlhku do hory perlíkem a želízkem. Soustružníci proto již fárat nešli. To ale přesto neznamenalo bezstarostný život. V letech 1770 až 1772 došlo z důvodu špatného počasí k velkému hladomoru. Jeden seiffenský kronikář do svého deníku napsal „V roce 1771 v měsíci máji stálo žito 5 tolarů a 8 grošů. Mezi lidmi zavládla nouze (…) která o rok později (…) přerostla ve velký hladomor, takže lidé museli vše prodat a téměř pomřeli hladem.“ 60 Tento hladomor řádil i v sousedních zemích a tak se potraviny nedaly získat ani z Čech. V Seiffenu a Heidelbergu zemřelo v roce 1771 41 lidí a v roce 1772 dokonce 136. Jinak byla v těchto obcích úmrtnost kolem 20 až 30 lidí ročně.
Postupem času se soustružníci dostávali do stále větší závislosti na nákladnících. V roce 1818 se saská vláda dozvěděla, že nákladníci – v Seiffenu byli v tu dobu dva a v Grün-hainichenu čtyři – vyplácejí soustruž-níky namísto penězi, chlebem a potravinami. Vláda tuto metodu tolero-vala, protože v tom viděla možnost, jak do rodin v Krušných horách dostat potraviny. V roce 1816 totiž bylo velmi špatné počasí téměř bez slunce, což vedlo k neúrodě a v následujícím roce 1817 k velkému hladu. Nákladníci, platící soustružníkům příliš nízkou protihodnotu, však museli do chudinské pokladny odvádět vysoké poplatky. Soustružníci jim říkali “vydřiduši” (Blutsauger). 61
V Seiffenském zákoutí byla pravděpodobnost chudoby obzvláště velká a proto tu každá obec měla svůj chudobinec. Zatímco sedláci měli možnost vyrábět stále nové potraviny a zaopatřit na výměnku i starší gene-race, tak lidé v Seiffenském zákoutí a ve městech pracovali převážně v nezemědělských oborech, které téměř žádnou vlastní produkci potravin neumožňovaly a byly závislé na nabídce a poptávce. Tak mohlo rychle dojít k tomu, že skončili v chudobinci. Zde sice dostali nejnutnější jídlo a ošacení, jinak si ale museli pomáhat sami a v případě nemoci i navzájem o sebe pečovat.62
Během „hračkářské krize“ v roce 1843, způsobené používáním jedovatých barev, protestovalo před Schönbergským soudem v Neuhausenu 158 soustružníků a výrobců hraček m. j. proti neomezené volnosti řemesel. Ta umožňovala, že se chlapci mohli již ve 14 letech osamostatnit jako soustružníci a prodávat své zboží na vlastní účet, což nejen přiostřilo tlak na ceny, ale zhoršilo i kvalitu výrobků.63 Ke vzniku družstva však nedošlo.
Většina soustružníků provozovala domáckou výrobu a pracovala se svou rodinou popř. s pomocníky (například malířkou) ve svých bytech. Soustruhy a potřebné nástroje patřily jim a sami si museli nakupovat i výrobní surovinu, jestliže jim nebyla dodávána nákladníkem. Se vznikem továren se ze zde zaměstnaných soustružníků stali námezdní dělníci, kteří žádné výrobní prostředky nevlastnili. V regionu dále působilo ještě velké množství externích pracovnic, které doma např. malovaly nebo lepily a to jak pro továrnu, tak i pro nezávislé soustružníky. Soustružníci se považovali za podnikatele, protože své dřevěné prstence dodávali i jiným soustružníkům, sériové výrobky dále obráběli nebo prodávali osobám, které je ořezáním a pomalováním dokončily. “Jeden manželský pár ve věku 78 a 75 let získal v roce 1900 zakázku na výrobu 1000 kop obručových zvířátek. Dostal tehdy 5 feniků za kopu. Z toho však musel soustružníkovi zaplatit 4 feniky za kopu (1 obruč). Manželé začali v úterý a chtěli být hotoví do středy příštího týdne. Tak si za ten týden vydělali 10 marek. „Lepší řezbář“, pracující třeba se dvěma dcerami, si za týden mohl přijít na 15 až 16 marek. Autor zde považuje za důležité zdůraznit, že takový člověk měl kromě toho políčko, krávu a kozu a musel tedy pracovat ještě na svém hospodářství a doma.”
Zabezpečení existence, ať už skláře, havíře nebo soustružníka, znamenalo vždy tvrdou práci. Albert Wendt, ředitel Odborné školy Grünhainichen, v roce 1904 napsal, „že nevěří tvrzením, že by se práce z důvodu kratochvíle často zanedbávala a drželo se ʻmodréʼ pondělí nebo dokonce úterý. Je pravda, že si lidé dopřávají dosti zábavy, ale ne, že by kvůli tomu promrhali celé dny“. 64 Elly Drechselová, roz. Kempeová, narozená v roce 1900 v Seiffenu, pracovala také už od dětství. Říkala, že s prací se sice začínalo již brzy ráno, ale za soumraku se kvůli úspoře drahých svíček přestalo. Za svítání všichni posnídali a navečer byla večeře, při které se popila i pálenka.
Jednopodlažní domky byly roztrouše-né v údolích a na svazích hor. V přízemí měly dvě jizby, oddělené průchozí chodbou. Na jedné straně byla velká obytná světnice. V ní se také nacházel soustruh a stůl, na kterém rodina lepila, malovala a vyřezávala a kde se také jedlo. Hlavními potravinami byly brambory, tvaroh a lněný olej. Z nich se připravovala jednoduchá jídla, jako například bramborové placky, kterým se v Seiffenu říkalo „Dansch“ a v Heidelbergu „Griene Dalken“ neboli „zelené vdolky“. Ovoce občas přivezla z úrodných českých nížin „Česká Marie“ („Böhmische Marie“).
Domácí pracovníci měli, stejně jako velká část havířů a sklářů, dvě práce. Soustružili, ale k tomu ještě chovali kozu nebo krávu či prasátko a obdělávali malé políčko. Chudé půdě tak urvali ještě nějaké k životu potřebné potraviny, např. brambory, bobulové ovoce nebo byliny.
V seiffenské škole se učilo již od roku 1620. Hodně dětí do ní ale nemohlo docházet pravidelně, protože musely vypomáhat v rýžovišti svých rodičů. Později se práce dětí využívala při domácí výrobě. Účast dětí na výrobním procesu, nezřídka již od jejich 4 let, byla tehdy považována za samozřejmou a potřebnou. Na soustruzích pracovali už desetiletí chlapci. Domáčtí pracovníci proto byli proti zákonu, zakazujícím práci dětí mladších deseti let, který platil již od roku 1903. Starší děti musely od 8 do 13 hodin chodit do školy. Po dvouhodinové přestávce pak „směly“ od 15 do 20 hodin pracovat. Během prázdnin byla práce povolena v rozsahu osm až deset hodin denně. V časech nouze však děti často odolávaly nejhůře. V roce 1878 se v Seiffenu a Heidelbergu narodilo 139 živých dětí. Za stejný rok jich ve věku do 14 let zemřelo 120, to je úmrtnost 86,3 %.49 Podíl dětské práce však klesal jen velice pomalu.
Po 1. světové válce se sociální situace lidí měnila k lepšímu, i když zpočátku jen mírně. Zdokonalování kvality výrobků, ovlivněné velkou měrou i působením obou odborných škol, zvyšovalo prodejnost produktů, které si nyní mohli navrhovat i sami soustružníci. Ke zlepšení příjmové a tím pádem i sociální situace přispěly i velké objednávky na odznaky od organizace „Zimní pomoc“ (Winterhilfswerk, WHW) a mnoho dalších. To však přerušila ničivá válka. Seiffenskému zákoutí se bojové akce sice naštěstí vyhnuly, ale přesto zaznamenalo mnoho zraněných a mrtvých. Po válce se podařilo téměř plynule navázat na předchozí činnosti. Od 70. let stoupla poptávka po nostalgických vzorech a vánočních produktech, především v zahraničí. Sociální podmínky výrobců se tak podstatně zlepšily. Po politické změně se jejich práce změnila do té míry, že zakázky nerealizovali již jen přes soustružnické družstvo “DREGENO”, ale museli sami jezdit i na výstavy a trhy a výrobky si navrhovat. Většina z nich to však zvládla s dobrými výsledky. V současnosti je paleta seiffenských výrobků široká tak, jako nikdy předtím. Bohužel ale musíme také konstatovat, že mnoho mladých lidí v tomto odvětví nevidí svou budoucnost, i když se sociální situace výrobců seiffenského dřevařského umění výrazně zlepšila.
(Albrecht Kirsche/Ingrid Dlouhá)