Lesní řád nařizoval sklárnám již od konce 16. století, že musejí přednostně používat dřevo špatné kvality a tím lesní plochy pouze udržovat. To však neznamená, že by se lesům věnovala péče, potřebná k zachování jejich stavu. Příslušné teoretické základy byly položeny až na počátku 18. století.
První myšlenky o udržitelném lesním hospodářství představil v roce 1713 spis „Silvicultura oeconomica“ saského vrchního horního hejtmana Hanse Carla von Carlowitz (obr. 21). V něm se mimo jiné uvádělo, že by se ročně mělo pokácet maximálně tolik dřeva, kolik ho může daný rok zase dorůst.
Píše také:
„Na základě posouzení / a z hlediska významu důlních děl/ jako ušlechtilého klenotu a neocenitelné posvátné živiny/ jejich královského majestátu kurfiřta v Saské zemi/ by dřevo nemělo z důvodu zjevného nedostatku v budoucnu končiti v odpadu.5“ Z tohoto citátu vyplývá, že se rudné dolování, hlavní zdroj příjmů kurfiřta, nacházelo stále ještě v centru pozornosti saského lesnictví a tak by se na ně nemělo vztahovat žádné omezení. V důsledku tohoto přístupu v 18. století se lesy nemohly samozřejmě zotavit. Hvozdy v přírodním stavu, tedy v této době ještě téměř nepřístupné, se vyskytovaly už jen u Eibenstocku. Ale chyběla také instituce, která by potřebné znalosti zprostředkovala. Za tímto účelem byl povolán Heinrich Cotta (1763 až 1844), který měl své znalosti předávat v původně soukromé škole, z níž v roce 1816 vznikla Královská saská lesnická akademie. Cotta provedl zásadní reformu saského lesní hospodářství, se kterou byly ruku v ruce spojeny také zásady trvalé udržitelnosti.
(Albrecht Kirsche/Ingrid Dlouhá)