Úhlíři

V dřívějších dobách poskytoval les lidem nejen potraviny a palivo, ale díky svým stromům také základy pro stále více technizovaný život. Umožňoval výrobu skla a dřevěného uhlí a získávání pryskyřice. Výroba skla je již popsána v kapitole „Výroba skla je nekonečně těžká“a proto se nyní chceme věnovat i produkci dřevěného uhlí a smoly. Důležitou roli při tom hrála samozřejmě i přeprava dřeva z lesa k jeho odběratelům. Transporty palivového dříví pomocí zvířecích spřežení měly z energetických důvodů smysl pouze u cílů, které ležely v maximálním dosahu do dvou hodin. Drahá a často zdlouhavá byla ale i doprava třeba pro stavebnictví a doly, stroje a zařízení, stejně jako vozidla a lodě atd. Jak se dřevo dostalo ke spotřebitelům?

„Uhlíř musí mrznout“

Jako „divoký, pustý a plný vlků“ popsal krušnohorský kronikář Christian Lehmann v 17. století les, ve kterém uhlíři vykonávali své řemeslo. Zpočátku k pálení vykopávali jen jámy, do kterých naházeli dřevo a chrastí, zakryli to hlínou a pod tím nechali oheň pomalu doutnat, dokud surovina zcela nezuhelnatěla.

Později se naučili stavět umné milíře. K tomu si na rovném jílovitém místě ohraničili kruhovou plochu, kterou k lepšímu prosakování vznikající vody volně pokryli kousky kůry a smrkovým jehličím. Uprostřed zarazili do země kůl, kterému se říkalo král. Kolem něj rozložili suché, zpuchřelé palivové dříví a položili zápalnou šňůru. Dřevo určené k výrobě uhlí pak vrstvili ve čtyřech patrech, až vznikl milíř ve tvaru kupolovité pece. Výslednou stavbu nakonec vzduchotěsně ucpali smrkovým chvojím, hlínou a drny. Otevřené zůstalo pouze místo k  zapálení a několik patních průduchů (dýmníků), sloužících k odvodu vodní páry a zplodin. Z pařezů a kmenů stromů také postavili stěnu na ochranu proti větru. Po pěti až šesti dnech tvrdé práce bylo dílo hotové. Se slovy „Zdař Bůh!“ („Walts Gott!“) pak uhlíři milíř zapálili a nechali plamen běžet do jeho středu. Během desetidenního doutnání a prouhlování podle potřeby pohrabá-čem propichovali další díry. Po vyhoření sejmuli vrchní hliněnou stěnu, doplnili další dřevo a milíř zase „zadeklovali“. Velmi nebezpečné bylo, když při kontrole a propichování nových dýmníků šplhali k vrcholu milíře po osekaném kmeni s pone-chanými pahýly větví nebo později po jednoduchém dřevěném žebříku. Svou uhlířskou palicí, což byl slabý zelený kmínek s kulovitým kořenovým balem na konci, udusávali horní krycí vrstvu z hlíny, listí a ka-pradin a zamezovali tak vzniku vzdu-chových kapes.  Při   tom   se   občas   stalo,   že osamělý uhlíř propadl dovnitř a ve svém vlastním milíři uhořel.

Až do první světové války pracovalo na jednom milíři někdy i sedm mužů. Každý tak mohl jít jednou spát domů. (obr. 68) Později jej obsluhoval již jen jeden uhlíř, který měl v nejlepším případě k ruce pomocníka. Milíř hořel devět dní a po celou dobu si uhlíř téměř neodpočinul. Neustále musel velmi pečlivě hlídat povrch dýmajícího kužele, dávat pozor na barvu kouře a dbát na to, aby nevzplál plamenem. Pokud k tomu opravdu došlo, přišla by veškerá práce nazmar.

Trochu klidu nalezl uhlíř na slamníku ve své chýši, nazývané také „uhelná bouda“ (Kohlkram). Když kolem osmé večer ulehl, vyhnala ho zima poprvé z lůžka již v 10 hodin. Uhlíři byli přesvědčeni, že musejí v noci mrznout, jinak by mohli spát příliš tvrdě.  Další kontrola se konala ve 12 hodin a poslední obhlídka proběhla ve 4 hodiny ráno. A kolem šesté se už vstávalo. Během dne pak uhlíř sekal dřevo na další pálení nebo na ochranu před větrem, přičemž samozřejmě nesměl ztrácet ze zřetele svůj milíř. Dřevěné uhlí se podle potřeb pálilo po celý rok.

Velmi velká prostranství, na kterých se dřevěné uhlí pálilo, tzv. „milířové placy“, se v Krušných horách nacházely v Olbernhau – Blumenau a Pockau – Görsdorfu. Zde končily vory, splavující po říčce Flöha kmeny, jež pocházely někdy i z nejodlehlejších hvozdů saských hřebenových oblastí.  Vyrobené dřevěné uhlí se odsud odváželo v typických košatinových vozech do hutí ve Freibergu, vzdálených asi 30 km. O intenzitě těchto uhelných transportů svědčí dodnes až 12 m hluboké úvozové cesty v lese mezi obcemi Blumenau a Hutha.

Z důvodu intenzivnějšího využívání hnědého a černého uhlí pak počet milířů samozřejmě poklesl.  Kolem roku 1900 se dřevěné uhlí pálilo ještě kolem obcí Sosa, Morgenröthe, Carlsfeld,  Jelení (něm. Hirschenstand) a v dalších lokalitách. Až do roku 1964 byl v provozu milíř v Ansprungu. V Sose, kde uhlíři působí již 700 let, se až do sedmdesátých let využívaly ještě staré milíře. Od té doby se dřevěné uhlí pro komerční a soukromé potřeby vyrábí už jen ve velkých ocelových nádobách. Na památku tohoto starého řemesla pořádají uhlířské spolky zde, v Eibenstocku a Tharandtu již tradičně své Uhlířské slavnosti.

V mnoha lesích Krušných hor jsou zejména ve svažitých oblastech stále ještě rozpoznatelná typická asi 20metrová milířiště, na kterých uhlíři své milíře provozovali. Tuto dřívější činnost tu dodnes dokládá černá půda a karbonizované zbytky dřeva. 

(Albrecht Kirsche/Ingrid Dlouhá)