Foto: Matthias Kaden

Foto: Deutsche Fotothek

Foto: Deutsche Fotothek

Úvod – osídlení, sklářské hutě a těžba cínu

Území pozdějšího Seiffenského zákoutí protínala již ve 12. století „Stará cesta do Čech“, nazývaná také „Stará solná stezka“, vedoucí z Halle na Saale přes Saydu do Mostu. K osidlování, podporovaném rovněž cisterciáky z nedalekého kláštera v Oseku, začalo docházet kolem roku 1200. Česká cesta, tehdy asi jediný průsmyk na tomto území, vedla první osadníky přímo do Seiffenského zákoutí. Na začátku museli pokácet les, pokrývající toto území a další části Krušnohoří. K tomu se využívaly i sklářské hutě. Zatím nejstarší doloženou sklářskou hutí v Krušných horách a v celém Sasku je Frauenbach I ve stejnojmenném údolí u obce Neuhausen, datovaná na období kolem roku 1200. Sklářská huť Frauenbach II a sklářská huť Glashütte na seiffenském vršku Ahornberg zahájily svou činnosti o něco později. Výroba skla tu tedy patří k nejranějším nezemědělským hospodářským činnostem.

Hornictví je poprvé doloženo v listinách z roku 1324 zmínkou o „Cynsifen“.43 Jestli se již jednalo o název osady nebo pouze o označení rýžoviště cínu (Zinnseife), zůstává otevřeno. Podle této první listinné zmínky však hornická tržní obec Seiffen dostala své jméno. Z vývoje v Seiffenském zákoutí vyplývá, že krušnohorské hornictví sklářské hutě nevytlačilo, nýbrž je z důvodu stále potřebné selekce dřeva pouze decimovalo a umožnilo jim zaujmout pevné místo. Obě odvětví existovala vedle sebe po celá staletí. Jen v samotném Seiffenském zákoutí působilo přes 600 let více než deset sklářských hutí, ležících vždy v bezprostřední blízkosti dolů. I sklářská huť Heidelbacher Glashütte, provozovaná v letech 1488 až 1826 a při-léhající k Seiffenu, se nacházela v těsném sousedství důlních děl a souvisejících provozů – cínových hutí a stoup. Kromě jednoduchého zeleného lesního (potašového) skla vyráběla rovněž ploché sklo a pro vyšší nároky i duté sklo. Své výrobky dodávala do okolí, například do zámku Purschenstein, sídla panského rodu ze Schönbergu. Hlavní odběratelé pocházeli z Annabergu, Marienbergu, Freibergu a Drážďan – včetně drážďanského dvora. Když v roce 1826 nesměla huť Heidelbach pobírat dřevo z Čech, jelikož hrozilo, že by to způsobilo zvýšení již ujednané ceny za tuto surovinu, potřebnou pro zajištění obyvatel a dolů, musela svou výrobu zastavit. Výroba skla tak z východního Krušnohoří zmizela na vždy.

Při rýžování cínu se hlína obsahující rudu házela do koryta řeky. Hrázemi z větví se snižovala rychlost proudu a těžké cínové krupky se usazovaly na dně, zatímco lehčí hlušina hrází proplula. Takto vyrýžované valounky cínu se pak dále zpracovávaly. V potoku Seifenbach se cín rýžoval zhruba do roku 1780. V hlubinných dolech, zřizovaných kolem roku 1460, se také těžil převážně cín, ale i železo a měď. Zdejší doly provozovali zpočátku hlavně jejich majitelé. V 30leté válce bylo mnoho důlních zařízení zničeno a těžba silně poklesla. Brzy na to se však hodně obyvatel k hornictví zase vrátilo a již v roce 1686 byl pro Seiffen a Heidelberg vydán první Horní řád. Kolem roku 1600 zřídilo panství ze Schönbergu v Seiffenu na Purschensteinu Horní úřad, který byl se svými pouhými třemi úředníky nejmenší v celém Sasku. V Seiffenu dosáhla těžba cínu svého vrcholu v roce 1725, kdy bylo vydolováno více než 400 centů. Potom sice došlo ještě k nějakým novým otvírkám, provedeným hlavně těžařstvy. Ty však nebyly velmi úspěšné. Seiffenské hornictví tak v roce 1849 dospělo ke svému konci – výjimku tvořilo několik pokusů společnosti „Wismut“ po 2. světové válce. (A. K.)