Venkovský obchod a městský trh

Středověký obchod by se dal rozdělit zhruba na dvě různé oblasti: Za prvé už tehdy fungovala pozoruhodně rozsáhlá dálková obchodní síť, provozovaná vlivnými kupci a dodávající luxusní zboží z jiných zemí spíše zámožnějším rodinám. A za druhé tu ještě existoval podstatně větší a významnější regionální trh. Na něm působili kočující podomní živnostníci a kramáři (tzv. hauzírníci), zásobující místní obyvatele zbožím a službami, které si nemohli vyrobit nebo obstarat sami, a jestliže ano, tak jen v malém množství a omezeně.

V tuto dobu bylo hlavním obchodním artiklem obilí, představující základní zdroj obživy. Každý člověk ho ve formě kaše, chleba a piva zkonzumoval za rok průměrně 200 kilogramů. K zamezení nebo zmírnění hladomorů stát často sáhl po obilní politice. Karel Veliký stanovil například maximální ceny obilí a přikázal duchovnímu a světskému panstvu, že musí zrnem zaopatřit nejprve své poddané, a teprve pak smí přebytky prodat na trzích.

K přebytkům však v mnoha krajích téměř nedocházelo ani při dobrých sklizních, protože úrodnost půdy byla tehdy ještě příliš nízká a obhospodařování probíhalo neefektivně. Obec s průměrným katastrálním územím 850 hektarů (Seiffen v současnosti: 12,43 km2 = 1.243 ha a 2.415 obyvatel) byla ve středověku schopná vyprodukovat potraviny pro 100 až 200 obyvatel, kolem roku 1900, když se metody a vybavení zlepšily, uživila 600-700 obyvatel.24 V Krušných horách sloužila každoroční sklizeň k uspokojení vlastních potřeb. V případě nedostatku obilí, slámy, sena, zeleniny a ovoce se plodiny dovážely přímo z nedalekých Čech a saského podhůří Krušných hor. Rozvoz zajišťovali formané na svých vozech tažených koňmi. Ze zpráv očitých svědků víme, že potraviny si obstarávaly rovnou i rodiny samotné, které s nůšemi, pytli nebo trakaři obcházely a objížděly úrodnější kraje.

Těžké časy postihly Krušnohorce tehdy, když neúroda zasáhla i českou kotlinu nebo se z důvodu válek či hrozících epidemií uzavřely hranice. A k tomu docházelo bohužel často. V takových případech zakládala města obilné sýpky (např. Marienberg roku 1809). A v pohraničních oblastech vzkvétal černý obchod – pašeráctví.

Aby si potraviny mohli koupit či směnit, museli obyvatelé Krušných hor vytvořit nějakou finanční protihodnotu. V Seiffenu a okolí to byla těžba rud, výroba hodnotných skleněných předmětů, lněného plátna a dřevěných soustružených potřeb či hraček. Místní obce a jednotlivé rodinné pokladny tak získávaly finanční prostředky zvenku prodejem tohoto zboží, odrážejícího specifický ráz zdejší oblasti.

Rudu vytěženou v dolech musel každý horník dodávat do panských hutí. Tady byla roztavena a získaná surovina se prodala přes prostředníka, který pak horníkovi zaplatil odměnu. Sklo ze sklářské hutě v Heidelbachu bylo oblíbené dokonce na saském kurfiřtském a královském dvoře. Velká část její výroby tak putovala rovnou na tuto adresu. Některé produkty zase sloužily k vybavení kostelů nebo obohatily zařízení panství na Purschensteinu. Skleněné poháry a okenní tabulky si však mohly dovolit jen zámožné rodiny. Skláři mívali v 17./18. století poměrně dobré příjmy a patřili ve vesnicích k vyšší vrstvě.

Prodávaly se i místní zemědělské produkty nebo předměty ke každodennímu užívání (např. talíře, lžíce, mísy, dřevěné hračky, textilní zboží, kožené a kovové tovary), které nebyly nutné pro vlastní potřebu. Distribuce tohoto zboží probíhala přes projíždějící kupce nebo místní obchodníky (jarmarečníky a kramáře), kteří jeho transportem pověřili venkovské a zemské formany, nebo povozníky nebo je sami odvezli na nejbližší prodejní trh či jarmark.

Jako obchodníci působili i sami rolníci a sedláci z regionu, kteří v zimě prodávali své výrobky, vyrobené v rámci vedlejší činnosti. Kdo k tomu v létě měl čas, prodával své zemědělské produkty na městském trhu sám.  
 
Město Sayda se vyvinulo z původní celnice, zřízené v 11. století na staré obchodní stezce vedoucí z Halle do Prahy bezprostředně na hranici k Čechám. Bylo hospodářským a až do třicetileté války i politickým centrem panství rodu ze Schönbergu/Purschensteinu.

Zhruba ve druhé polovině 13. století, pravděpodobně po převzetí panství rodem Schönbergů, se město obklopilo opevněním. Právo k tomu bylo ve středověku zvláštním privilegiem, protože fortifikace poskytovala vyvíjejícímu se tržišti, městu a především panskému sídlu důležitou ochranu před útočníky. Získáním hradebního práva nabylo město Sayda na významu, protože nyní mohlo nabídnout bezpečné útočiště především projíždějícím kupcům a jejich cennému zboží.

Hradby byly postavené pravděpodobně z kamene a jílu a měly  pochozí korunu, opatřenou z vnější strany předprsní zídkou se střílnami. Do takto zabezpečeného města byl vstup možný pouze 4. městskými branami: Freiberskou a Českou branou na ulici Handelsstraße [v překladu Obchodní], Vodní branou a menší brankou neboli fortnou na severovýchodě. Každého, kdo chtěl do města vstoupit nebo z něj odejít, kontrolovaly stráže. Za zboží se vybíralo mýto nebo clo.
 
V roce 1442 udělil majitel panství Jindřich [Heinrich] ze Schönbergu Saydě městská práva. Ta zahrnovala m. j. výhradní právo na vaření a šenkování piva v okruhu jedné míle, na pořádání solného trhu a týdenních trhů, vybírání daní (úroků) a také poplatku za překročení mostu (mostného) sloužícího k údržbě mostů, řízení cechovních společenství, udělování povolení ke stavbě a k provozování obchodní činnosti. Pro obyvatele města však platila přísná pravidla. Tak například bylo zakázáno, chodit v noci do ulic se zapálenou loučí (namísto lucerny) a prát prádlo u vodních žlabů a koryt, aby se neznečistila voda. Krmení se nesmělo provádět v domě a bylo zakázáno, pást si vlastní dobytek. To zajišťoval městský pastevec na stanovených místech, pastvinách. Zapovězeno bylo rovněž nošení dlouhých nožů.

Ve středověku mělo tržní právo pro rozvoj města klíčový význam, protože tímto privilegiem poskytla vrchnost tržišti i svou ochranu. Kupci a řemeslníci potřebovali nějaké místo, kde by mohli skladovat své zboží a případně uchovávat i zlato a peníze, aniž by podstupovali velké riziko újmy, ať už krádeží nebo loupežným přepadením. Proto se na dobře chráněných tržištích kupci rádi usazovali natrvalo. Svůj dálkový obchod mohli řídit odsud a zboží prodávat i přímo tady na místě.
 
Zatímco kočující kramáři a jarmarečníci rozprostírali své zboží na tržišti, zřizovali si usedlí obchodníci brzy malé obchůdky, takzvané krámky.
 
Z pravidelných třídenních jarmarků (pořádaných každoročně na svátek Nanebevzetí Panny Marie (15. srpna)) se do konce 15. století stávaly opravdové obchodní výroční trhy.
 
Jarmarky patřily ve středověku k nejdůležitějším společenským událostem, a to nejen díky kupcům, kteří přicházeli často z daleka, nějakou dobu pobyli a část vytvořeného zisku zanechali v místních ubytovnách, hostincích a obchodech.

Pokud si člověk chce představit život a ruch na takovém trhu, je třeba mít na paměti, že příjezd nebo odjezd velké kupecké karavany byl důležitou společenskou událostí, kterou se obyvatelé města a okolí zabývali ještě dlouhou dobu.

Na tržištích museli kupci své zboží proclít a také nabídnout k prodeji. Do regionu se tak z dalekých krajin dostávalo hedvábí, sukna, koření, mořské ryby, tkaniny, kovy, ušlechtilé dřevo, nástroje, barvy a další exotické zboží.

Takový trh byl velmi významný rovněž ze sociálního hlediska, protože se tu sdílely také různé zprávy a historky zblízka i zdaleka. Při jeho příležitosti se často pořádaly i zvláštní církevní akce. Zábavu a uvolnění tu lidu na chvíli poskytli také různí kejklíři, věštci, hudebníci, předčitatelé, trhači zubů a zázrační léčitelé. Žebráci, kteří byli ve středověku součástí obrazu města, zde mohli doufat v hojnější almužny, protože obyvatelé v těchto dnech utráceli víc než obvykle.

Bohaté možnosti uplatnění tu nacházel rovněž do města proudící „kočovný lid“. A i když se k nim společnost a zejména církev nestavěly příliš vstřícně a obyčejní obyvatelé v nich mnohdy spatřovali hlavně kriminální živly, nabízel jejich vzhled a vystupování přesto vítané zpestření jednotvárného všedního života. Vrchnost byla nakloněna spíš potulným hercům a obveselovatelům. Motto „chléb a hry“ neplatilo jen ve starověkém Římě. Vládnoucí vrstvy věděly už i v minulých stoletích velmi dobře, že k zachování sociálního smíru je nutné uspokojovat základní potřeby prostých lidí a poskytovat jim nějakou tu zábavu a rozptýlení.
Ale potulní herci, kejklíři a komedianti zažívali také dlouhé týdny, během nichž se po ulicích potulovali bez výdělku a bez místa ke složení hlavy. Obzvláště v zimě tak byli odkázáni na dobročinná srdce.

Při jarmarcích mívaly děti ze Saydy a okolních vesnic volno a nemusely do školy, což velkou měrou přispělo i ke zvýšení počtu návštěvníků. Doma nezůstával opravdu nikdo. V letech 1859 až 1863 své zboží na trhu nabízelo v průměru 206 kupců. V létě roku 1826 už tu bývalo až 262 prodejních stánků.
 
Týdenní trhy se v Saydě pořádaly pravidelně po celý rok. K dostání tu byly především čerstvé potraviny (jako je ovoce, zelenina, maso, ryby a mléčné výrobky) a další věci pro každodenní potřebu. Stánky měly většinou velice jednoduchou konstrukci. Skládaly se ze dvou dřevěných koz, na kterých leželo několik prken, tvořících tak prostý stůl. Před deštěm a sluncem ho chránila plátěná stříška. Později se začaly používat boudy se dvěma dřevěnými deskami na čelní stěně, z nichž jedna se vyklopila dolů jako prodejní pult a druhá nahoru jako ochranný přístřešek. Podobným způsobem prezentovali své zboží před dílnou i místní řemeslníci, kteří jen málokdy měli svůj vlastní krámek a výkladní skříň.

Podvody, lichva a další trestné činy se podle tržních pravidel přísně stíhaly. Městská rada dbala na to, aby obchody probíhaly bez incidentů a zachoval se tržní mír. Při nákupu ryb bylo zakázáno na ně sahat. Jestliže to ale někdo udělal a byl při tom spatřen, hrozila mu vysoká pokuta. Pokud pekař upekl příliš malé žemle, mohl dostat peněžní trest až do výše 5 šilinků. Rada pro maso stíhala zase „masaře“ (řezníky), kteří prodávali staré nebo zkažené zboží. A za klam a podvod hrozil nejvyšší trest, odsouzení k smrti.

Hoře Svaté Kateřiny, nacházející se na české straně Krušných hor asi 18 kilometrů od Saydy, bylo uděleno městské právo v roce 1528. Každý usedlý nebo přistěhovavší se obyvatel mohl libovolně provozovat jakékoliv řemeslo, například řeznické, pivovarské, kovářské, obuvnické, tkalcovské nebo pekařské. Stejně jako v Saydě se tu každou sobotu směl konat týdenní trh a osm dní trvající výroční trh, který začínal vždy ve středu po svátku Nanebevstoupení Páně. Hornickému cechu byl přidělen solný trh.

Městský trh lákal regionální kočovné obchodníky (takzvané hauzírníky), kteří zde nakupovali zboží, aby je pak prodávali v často široce rozptýlených a odlehlých vesnicích. Pro venkovany byli tito podomní prodavači nepostradatelní. To dokládá již jimi nabízený sortiment: železářské produkty, hřebíky, nože, domácí potřeby z cínu, železa nebo mědi, houby, kolomaz, prášek na komáry (arsenik), sušené ryby, sledě, olej, koření, léčivé byliny a mnoho dalšího. Městský trh pak zase obohacovali řemeslnými výrobky z venkova, jako hrnčířským zbožím a dřeváky, nebo zemědělskými plodinami a produkty, např. vejci, zeleninou a drůbeží.
Na trhu prodávali zboží i kupci z jiných, vzdálených regionů. Dochované zprávy tak například vypovídají o prodavačích pomerančů a citronů z Itálie, kteří své zboží vyvolávali v lámané němčině (tzv. „Kauderwelch“ = „hatmatilce z několika jazyků“).
Vyvoláváním „Pastičky na myši! Měchy!“ na sebe a své tovary upozorňovali zase chorvatští vařečkáři (tzv. „Kochlöffelkrowoten“), prodávající kuchyňské náčiní, předměty každodenní potřeby a dřevěné hračky. Za „chudý, ale podnikavý lid“ byli na konci 19. století podobně jako Chorvaté považováni i obyvatelé Slovenska. K přilepšení na živobytí vyráběli předměty ze dřeva a kovu, které podomně prodávali v Rakousko-uherské monarchii a dalších evropských zemích. Dráteníci ze severoslovenských hornických oblastí byli zase specialisty ve splétání drátů. Opravovali rozbité a poškozené hrnce a ze „železné nitě“ vyráběli i různé předměty.

Muži z rolnických vrstev, horníci nebo řemeslníci se na sezónní vandry začali vydávat, když je k hledání dodatečných možností přivýdělku donutily rostoucí počet obyvatel, stále větší majetková roztříštěnost, klesající těžba a další nepříznivé okolnosti. Nejprve zkoušeli podomní prodej zboží z domácké výroby. Brzy však přišli na to, že obchod s cizími tovary, které nakupovali na trzích nebo přímo od výrobců, je podstatně výnosnější.
 
Hauzírníci pak na venkově chodili od domu k domu a nabízeli své zboží nebo služby. Zásobovali i ty nejodlehlejší usedlosti. Podomní prodavači byli vždy pevnou součástí zejména venkovské sociální struktury a jejich příjezd býval často velmi potřebný a nezřídka i dlouho očekávaný. Sortiment jimi nabízeného zboží totiž zahrnoval obvykle ty předměty, které se ve venkovských oblastech nedaly většinou sehnat a které si vesničané nemohli ani sami vyrobit. A hospodyně ani nemívaly obvykle čas, dojít si pro to na trh samy. Avšak obyvatelé horských vesnic a osad toužili po návštěvě podomních obchodníků i z jiného důvodu. S nimi dorazily do domu také novinky a informace ze sousedství a z dalekého světa.

Na druhou stranu pocházeli kočovní obchodníci často z etnických menšin (např. z romské a cikánské, židovské nebo jenišské populace). Nezřídka museli čelit obvinění z krádeže či informátorství pro zloděje nebo podezření z podvodů při prodeji podřadného nebo předraženého zboží. Obyvatelé si připadali obtěžováni jejich dotěrným chováním a místní řemeslníci a živnostníci se obávali konkurence cizokrajných produktů.

V rakouských zemích, k nimž tehdy patřily i Čechy, byl proto roku 1544 podomní prodej zakázán. Zákaz byl zrušen až po roce 1787 a to jen pro obchodníky a zboží pocházející ze země. Toto opatření a uvalení cel na zahraniční výrobky podpořilo místní hospodářství. V roce 1767 byl v Sasku zakázán veškerý venkovský obchod. To téměř vedlo k likvidaci tehdy ještě mladé výroby hraček, protože potřebovala lepidlo, barvy, dřevo atd. Pánovi ze Schönbergu a heidelberskému nákladníkovi Hiemannovi se po vyjednáváních nakonec podařilo, prosadit pro Seiffen a okolí zvláštní pravidla.

Rakouská i saská vrchnost měla ve věci poctivosti podomních kramářů také určité obavy. Podle jejího názoru mohlo být nabízení tovarů po domácnostech pouhou zástěrkou pro zakázanou potulku a usnadňovat například i prodej kradeného zboží. Když však podvodníci beze stopy zmizeli, nemohli být ani potrestáni. Z tohoto důvodu správní orgány požadovaly, aby všichni hauzírníci u sebe nosili povolení k provozování kočovné živnosti, o které bylo třeba požádat a které se v krátkých intervalech muselo znovu obnovovat. Tímto způsobem měl stát nad nimi určitou kontrolu a mohl v této oblasti vyvíjet nějaký vliv.

Živnostenský zákon Německé říše z roku 1869 stanovil následující podmínky:
 
List podomní živnosti nechť se odepře tomu, jenž „jest postižen odpudivou či nakažlivou chorobou nebo odsouzen za určité zločiny (provinění proti cizímu vlastnictví, přečin proti všeobecné mravopočestnosti, ublížení na těle, paličství, rušení obecného míru (výtržnictví) a porušení domovní svobody, odpor proti státní moci, porušení zdravotních a zvěrolékařských nařízení) k trestu žaláře či vězení v trvání alespoň 3 měsíců a od jeho odpykání ještě neuplynuly 3 roky; pakliže jest pod policejním dohledem nebo všeobecně známým žebrákem, tulákem či opilcem. List nechť se pravidelně odepře tehdy, pakliže žadatel ještě nedokončil 25 let věku (není-li živitelem rodiny a nepracuje-li již po dobu čtyř let v obchodní živnosti), pak jest-li slepý, hluchý nebo mdlého ducha. Může být odepřen, pakliže žadač nesídlí trvale v zemi, byl-li za výše uvedené provinění odsouzen k trestu žaláře či vězení v trvání alespoň 1 týdne a od jeho odpykání ještě neuplynulo pět let; má-li děti, o jejichž živobytí nebylo z hlediska vyučování dostatečně postaráno. Z obchodování jsou vyloučeny jedy, medikamenty, ducha omamující truňky, třaskavé látky, použité ošacení, lůžka, zlaté a stříbrné předměty, cenné papíry, výherní losy atd. Dále pak výkon lékařských věd nezpůsobilými osobami, zprostředkování půjček za úrok a půjček proti zástavě.“ A vláda vysvětluje: „Skutečným úkolem kočovného podomního obchodníka jest: dodávat do odlehlých vsí zboží, které tam není k mání vůbec nebo jen za příliš vysoké ceny, a umožňovat prodej těm tovarům domácké výroby, které jsou na přespolních obchodech závislé. Pakliže to hauzírník v případě nedostatečného rozvoje dopravy (jak je tomu ještě dnes v řídce osídlených oblastech, kde se stálý obchod pranic nevyplatí) splňuje, poskytuje také služby prospěšné všem. Naproti tomu se na základě stoupající kultury a zlepšování dopravy stává stále více postradatelným.“

Ve středověku existovali různí kočujících živnostníci. Na jedné straně to byli řemeslníci, nabízející služby (např. broušení nůžek, opravu hrnců) nebo prodávající vlastní výrobky (např. předměty ze dřeva). Do této skupiny patřili asi také artisti, herci a muzikanti, cikáni, bylinkářky a lidoví léčitelé. Pak tu byli také obchodníci, kteří zboží nakupovali od výrobců nebo kupců, aby je pak prodávali dále. Obchodníci rádi využívali hauzírníky k prodeji svých ležáků a neprodejného zboží. Námezdní podomní obchodníci pracovali pro velké obchodní domy jako jacísi tovaryšové. Někteří hauzírníci dostávali jen provize. Kromě toho probíhal také komisní prodej s podílem na zisku. Podomní obchodníci přepravovali své zboží obvykle vlastní silou, např. v nůši, dvojitém pytli přes rameno (viz obrázek výše), na prodejním pultíku či zásuvkové skříňce zavěšené na popruzích a opřené o břicho, trakařích a ručních kárkách. Vozíky nebo povozy tažené mezkem používali spíš větší podnikatelé. V době stoupající technizace patřily k obrazu silnic už i jízdní kola a automobily.
 
V 19. století se v podomním obchodě dosahovalo největšího obratu s bavlněnými výrobky. Od domu k domu se prodávalo také lněné plátno, koberce, přikrývky, rukavice, paličkované krajky, stuhy, nádobí, optické a fyzikální přístroje, sádrové figurky, parfémy, železářské zboží, léčiva a kosmetické výrobky, potraviny jako cukr, máslo a sýr, chléb, masné a uzenářské výrobky, ovoce a jižní plody, lihoviny, přeslička na čištění cínu a leštění dřeva a mnoho dalšího.

Podomní obchodníci prodávali zpočátku i krušnohorské dřevěné hračky. Později převzali jejich distribuci a odbyt nákladníci, kteří získávali velké zakázky pro místní domácký průmysl od obchodních domů a veletrhů v Norimberku a Lipsku, zásobovali výrobce potřebným materiálem a za jejich práci je často vypláceli v naturáliích. To znamenalo, že výrobci hraček směnili své zboží za výrobky, které nákladník prodával ve svém vlastním obchodě.

S rozšířením sítě vodních cest a železničních tratí kolem poloviny 19. století se celková situace v zásobování zlepšila. Nové pěstební metody umožnily zvýšení zemědělských výnosů. Přeprava potravin se usnadnila a zlevnila. Poklesly i dopady neúrod a válek. Širší nabídka výrobků z Německa a ze zahraničí se dostala také na trhy v Krušných horách. Podomní obchodníci se navzdory modernizaci svého kočovného provozování živnosti však nevzdali. Přešli na drobné zboží a textilní galanterii, jako sponky do vlasů, hřebeny a stuhy.

Když pak přibližně ve stejnou dobu došlo k uvolnění živností, začaly ve vesnicích vznikat prodejny se smíšeným zbožím (koloniály). Za koloniální zboží byly dříve považovány zámořské potraviny a pochutiny, zejména cukr, káva, tabák, rýže, kakao, čokoláda, koření a čaj. Sortiment nabídky se rychle rozšiřoval. K potravinám přibyly například řepný olej, sádlo, kysané zelí, sledě, cibule, kypřicí a pudinkový prášek, často také textilní tovar, nástroje, domácí potřeby, galanterní a papírnické zboží, cigarety a doplňkové služby (loterijní sběrna nebo příjem prádla).

Tyto prodejny, kterým se tehdy říkalo také „obchůdky tety Emmy“, bývaly rovněž místem společenských setkání. Zde se vyměňovaly nejnovější historky ze sousedství. Kdo chtěl být dobře informován, vyslechl si nejnovější drby v krámku za rohem. Účty se tu často „psaly na futro“. Všichni se prostě znali.

Catrin Tolksdorf-Bilzová