Kromě skláren byly velkými žrouty dřeva také doly a hutě. Dřevo se v nich používalo mimo jiné na výztuž, stroje a zařízení, např. vodní kola, a jako palivo do tavicích pecí. Velké množství spotřebovali hlavně na topení a vaření také lidé, především v nově zalo-žených hornických městech. Zatímco se sklárny daly postavit uprostřed lesů, kde byl stromů dostatek a dopravní vzdálenosti tedy minimální, řídilo se umístění dolů a rudných hutí podle disponibility ložisek rudy nebo uhlí. Nejstarší listinná zmínka o voroplavbě1 na řece Cvikovská Mulda (Zwickauer Mulde) u německého města Cvikov (něm. Zwickau), sloužící zpočátku především zaopatření obyvatel dřívím 15, pochází již z roku 1316.
Freiberg začal pociťovat nedostatek této suroviny na začátku 15. století. Husté lesy s velice kvalitním dřívím se sice rozprostíraly až k hřebenům Krušných hor, nacházely se však příliš daleko od města a nedaly se proto využít. Překonání takové vzdálenosti pomocí vozů bylo už jen z ekono-mických hledisek nemožné a kromě toho chyběly i odpovídající cesty. První písemný záznam o zásobování Freibergu vodní cestou je v dokumentu z roku 1438. Ten uvádí, že se dřevo pro nedaleká milířiště plavilo několik kilometrů po Freiberské Muldě (něm. Freiberger Mulde neboli Moldava, pramenící na českém území). Mulda byla zanedlouho poté splavná až k osadám Bienenmühle 16 a Rechenberg. Kolem roku 1532 se nad městečkem Rechenberg začali usazovat drvoštěpové a dřevorubci (něm. Holzhauer) a založili tu vesnici Holzhau. Hladina vody v řece se v případě potřeby dala zvýšit díky tzv. plavebním (dřevař-ským) rybníkům na Moldavě a vodní nádrži u domu vorařského předáka nedaleko od Holzhau. To umožnilo plavení i při krátkodobém suchu. Po několika málo letech bylo dřevo spotřebováno až k českému území. O průběhu hranice v této oblasti se tehdy vedl spor mezi saským majitelem panství Casparem ze Schönbergu na Purschensteinu a bílinským šlechticem Litvínem Popelem z Lobkovic. Vzhle-dem k tomu, že se současně jednalo o státní hranici, musel se do řešení této záležitosti zapojit i český král, saský vévoda a samozřejmě Freiberská rada. K urovnání došlo až v roce 1604, tedy po 72 letech, a zdejší lesy byly nakonec připsány pánům ze Schön-bergu. Dodnes viditelné paseky východně od Moldavy vznikly vykácením kdysi hustého lesa, jehož stromy byly po vodě splaveny do Freibergu. Na Freiberské Muldě/Moldavském potoce skončilo plavení dřeva v roce 1874. Transporty této suroviny pak převzala železnice. Trať vedoucí přes Moldavu až do Mostu byla do provozu uvedena v roce 1884 a převážela z české pánve do Saska hlavně uhlí.
Kulatina plavená po říčce Flöha směřovala nejprve hlavně k milířištím nacházejícím se u Blumenau a Gers-dorfu. Povodí Flöhy, pramenící na českém území, kde má název Flájský potok, se táhne podél hřebene hor od močálů mezi Moldavou a Novým Městem na východě až po Načetín a saský Rübenau na západě. Plavilo se jak na velkých přítocích Svídnici a Na-četínském potoce, tak i na nejmenších potůčcích, jako například Frauenbach poblíž Neuhausenu nebo Wildsbach u Oberseiffenbachu. Aby se v případě sucha nemuselo plavení hned zastavit, zakládaly se tu také tak zvané dřevařské rybníky, jako je Kachní rybník u Rudolic v Horách, Červený rybník u Načetína, rybník Lehmhaidner Teich u saské obce Rübenau a mnoho dalších.
Lesní plochy, jejichž dřevo se dalo splavit po přírodních vodních tocích, však byly omezené. S neustálým nedostatkem této suroviny bojovala také tak zvaná „stříbrná města“, která do poloviny 17. století vznikala ve velkém počtu hlavně v západním Krušnohoří. Zlepšení situace v zásobo-vání umožnily uměle vybudované plavební kanály. Například „Flößgraben“ u Annabergu, 23 km dlouhý „Zeuggraben“ u Marienbergu, „Auer Flößgraben“ u Oberschlemy, od roku 1464 sloužící „Aschergraben“ u Altenbergu a na české straně „Blatenský vodní příkop“ u Horní Blatné.
Freiberg však lesy v povodí Freiberské Muldy (Freiberger Mulde) brzy vyčerpal. Vydatné zásoby dřeva se nacházely ještě na českém území ve východním povodí Flájského potoka. Avšak v místě nejtěsnějšího přiblížení údolí Flájského potoka a Muldy (Mulde) se mezi obcemi Rechenberg-Bienenmühle a Český Jiřetín nachází horský hřbet s relativní výškou 150 m. Tuto překážku obešlo uměle postavené vodní dílo – „Nový plavební kanál“, podle německého „Neugrabenflöße“. Ten začínal v nadmořské výšce 696 m u Flájí a pokračoval přes Český Jiřetín do Saska, kde vedl kolem vesnice Cämmerswalde až k vrchu Steinberg u obce Clausnitz. Odsud pak voda tekla korytem, které tu v roce 1622 vymlely silné přívalové deště. To bylo tak objemné, že umožňovalo plavení dře-va až do Freiberské Muldy. Celá trasa Nového plavebního kanálu probíhá těsně pod vrstevnicí 700 metrů. Zatímco má Flájský potok na svém českém horním toku spád 1:53, to znamená, že na každých 53 m klesá o jeden metr, měl Nový plavební kanál spád jen 1:1285, což je metrový pokles na 1,285 km. Od Flájí až ke Steinbergu měřil kanál 18,2 km 18. Opravdu obdivuhodné mistrovské dílo stavitelů s vysokou technickou úrovní!
Stavba Nového plavebního kanálu začala v roce 1624 a do provozu byl uveden již v roce 1629. Jeho koryto bylo po většinu času suché. Během této doby dřevorubci káceli stromy, krátili kmeny na plavební míru 9/4 loktů, což je 1,27 m a připravili je na složišti u Flájí do šráků. Když pak byla ve Flájském potoce dostatečná výška hladiny, nechal plavební štajgr spustit kulatinu do vody, k čemuž se často využívaly umělé povodňové vlny z přehrad. Plavební dělníci pak volně plovoucí nesvázané klády sledovali z cesty probíhající na náspu po levé straně kanálu. Aby se cestou nehromadily a nevzpříčily, rovnali jejich pohyb podle potřeby pomocí dlouhých bidel. I o Nový plavební kanál se vedly spory mezi českými zeměpány a saskými kupci dřeva. Za účelem vynucení dodávky dřeva pro Freiberg byla jednou na Labi u Drážďan dokonce zadržena česká loď.
Od roku 1823 se freiberské hutě provozovaly už jen na černé uhlí. Dřevo na topení však stále ještě potřebovaly domácnosti a veřejná zařízení. V letech 1858 až 1860 byla ke zkrácení Nového plavebního kanálu poblíž Cämmerswalde proražena skála. Poslední plavení dřeva se tu uskutečnilo na jaře roku 1874.
Tuto dříve významnou dopravu dřeva po vodě připomínají dnes četné dřevař-ské (plavební) rybníky a nádrže, kterým se říkalo také klausy. Z bývalých cest vorařů, vedoucích podél mnoha plavebních kanálů, jsou nyní velmi zajímavé turistické stezky, představující jak zdejší flóru a faunu, tak i nejstarší technickou vodní památku v ČR. Ve Skanzenu Seiffen je možné navštívit domek voraře. Ten stál původně v Rechenbergu, kde zůstala zachována jeho sousedící budova, také bývalý dům plavce postavený v roce 1670. Nyní jej využívá místní historický spolek, zabývající se rovněž dřevoplavbou. Ve vogtlandském Muldenbergu předvádí toto umění v rámci lidových slavností jednou za rok Vorařský spolek.
(Albrecht Kirsche/Ingrid Dlouhá)