Foto: Matthias Kaden

Foto: Deutsche Fotothek

Foto: Deutsche Fotothek

Vzdělání a pracovní život hornických synů

Až do reformy školního a vzdělávacího systému v roce 1520, iniciované Martinem Lutherem, se v regionu nenacházela žádná škola pro obyčejný lid. Těch několik málo potomků šlechtických rodin a bohatých obchod-níků mělo vlastní domácí učitele nebo navštěvovalo latinskou školu v něja-kém velkém městě. V důsledku refor-mace pak vznikly první obecné školy, ve kterých se zpočátku vyučovalo čtení a náboženství, později i počty.

Horníci to přivítali, protože chtěli být schopni, přečíst si Horní řád sami. A ještě důležitější pak pro ně byl Adam Ries se svou novou výpočetní metodou. Obě dovednosti měly pro horníky velký význam a museli se jim tedy naučit. To platilo obzvláště v případě, když havíř pracoval samostatně a pravidelně skládal účty Hornímu úřadu a také spolupracoval s dalšími potřebnými pomocnými pro-vozy (stoupovnami, hutěmi, kovárnami). I námezdní horník musel neustále propočítávat své pracovní náčiní a jiné potřeby (dřevo, kůži, košatinu, dráty, tkaninu a.j.) a k výpočtu své mzdy pravidelně vykazovat objem vykonané práce, např. u rumpálu, ve stoupě nebo v prádelně rud. Zvládání základních číslic a jednoduchých počtů bylo potřebné už i pro děti, pracující ve drtírně.

První škola byla v Seiffenu postavena v roce 1620. Nejdřívějším známým učitelem byl David Steininger, původ-ním povoláním tkadlec lněného plátna.

Ne všechny děti však chodily do školy pravidelně. V roce 1720 si farář příslušný pro Seiffen stěžoval: „V  Seyffenu chodí do školy ledva 4. část dětí a v Heydelbergu ledva 8. nebo 10. část“. Rodiče tu nebyli schopni platit školné. A v zimě omlouvali nepřítom-nost dětí ve škole nedostatečným oblečením a obutím. Potomci museli také již od mala přispívat rodině na živobytí. Nebylo tedy nic neobvyklé-ho, když již devítiletí nebo desetiletí synové horníků chodili se souhlasem otce nebo zákonného poručníka namísto do školy, do práce. 

Odborné vzdělání podle vzoru cechov-ních řemesel v hornictví neexistovalo. Většina havířů se musela učit od sebe navzájem a získávat zkušenosti, ná-vyky, cvik, zdatnost a znalosti zdlou-havou a strastiplnou cestou, po-znamenanou mnohdy mnoha nezdary a chybami a stojící je spoustu energie. Úspěch a dobré výsledky, kterých se dosahovalo různými způsoby, se pak odrážely v jejich mzdě. 

Pracovní život horníka často začínal u přebíracího stolu ve stoupovně. Chlapci se tu pod vedením předáka, pocházejícího často z řad starších nebo důlních invalidů, učili nejdřív oddělit cennou rudu od perku (jaloviny).  Práce těchto malých třídičů (prejtýřů) spočívala hlavně v roztloukání kusů horniny, kterou přebírači rubaniny již na haldě zhruba předtřídili na rudu, tlučeninu a jalovou skálu. 

Horninu, kterou roztloukli kladívky, pak podle druhů vytřídili do košů. Za svou práci dostávali malí prejtýři v závislosti na šikovnosti a výkonu týdenní mzdu od pěti do dvanácti grošů. To však bylo pro rodinu pouze malým přivýdělkem. V polovině 17. století se za jejich měsíční výplatu dal pořídit tak kilogram másla nebo špeku. Eduard Heuchler uvádí, že v saských královských rudných dolech 19. století trvala šichta starších prejtýřů osm hodin a těch školou povinných o něco méně, přičemž si vydělali 3 až 4 nové groše za směnu.

Když pak chlapci vyrostli a měli dost síly, začali asi ve 14. letech pracovat pod zemí. Tady jako „pacholata“, tedy mladší doloví pracovníci, vykonávali pomocné práce. 

Pacholata, která nebyla tak silná, se věnovala uklízení chodeb a šachet a předběžně třídila rudu již pod zemí. Pomáhala také zkušeným rubačům nebo se pod jejich vedením učila práci lamače. 

Silnější chlapci pomáhali při dopravě rudy chodbami, štolami nebo šachtami, dále při upevňování břemen nebo u hašplu. Jako pacholata pracovali do svých 18. let. 

Rubač nebo razič byl ten, kdo úspěšně složil příslušné zkoušky. K těm byl havíř připuštěn až po dovršení svých 20. let. Mezi hornickou zkouškou pacholete a zkouškou v rubání a ražení proběhly tedy minimálně dva roky pracovní činnosti. Rubači, kteří měli dlouholetou praxi, řídící schopnosti a dostatečné hornické a technické znalosti a dovednosti, mohli být povýšeni na dohlížejícího rubače nebo předáka rubačské party. Nejednalo se však o dozorce ve smyslu horního práva, ale vykonávali spíš práci parťáka. Když se nějaký rubač ve své práci obzvláště osvědčil, mohl být jmenován rubačským mistrem. Jeho úkolem pak bylo technické vzdělávání hornického dorostu. 

Kdo rubačské zkoušky nesložil, zůstal pomocným pracovníkem. Pracoval pak jako hašplíř u vrátku, pumpař při odčerpávání důlních vod nebo jako běhač při odvážení důlních vozíků (huntů).

Podle píle, dovedností a schopností se rubač mohl stát i hutmanem nebo štajgrem. V případě vynikajících výsledků bylo možné i jmenování šichtmistrem, horním přísežním nebo hormistrem.

Důlní dozorce neboli hutman nemusel většinou vykonávat žádnou fyzicky náročnou práci, byl spíše odpovědným pracovníkem dolu. Díky důležitosti vykonávané práce a v závislosti na rozsahu působnosti býval většinou i lépe odměňován, než ostatní horníci.

Rozsah jeho pracovní činnosti býval velice obsáhlý. Musel se rovněž starat o to, aby do dolu bez jeho vědomí nevstupovaly žádné cizí a nepovolané osoby.

Dohlížel na veškeré osazenstvo dolu a musel dbát na dodržování pracovní doby. Zajišťoval také co nejrychlej-ší ražení důlních chodeb a pečoval o všechny šlígle (hornické nářadí), věcné prostředky a materiál. Defektní nástroje a pomůcky nechával opravit v důlní kovárně. 

Kromě toho musel několikrát týdně sfárat do dolu a zkontrolovat jeho bezpečnost.  

Byl horníkům po ruce při fárání do dolu a z dolu. Vedl záznamy o vyko-nané práci. Tato evidence byla základem pro výpočet mzdy horníků. Přestupky a chyby pracovníků hlásil svým nadřízeným. 

Revírník, neboli naddůlní či štajgr, dohlížel na podřízené horníky pracující v dole a zaškoloval je do jejich práce. Také musel zajistit dostatečné množství materiálu potřebného pro provoz díla. Jeho pracovní den začínal v podstatě již před zahájením řádné pracovní doby. V časných ranních hodinách se v modlitebně účastnil jitřní pobožnosti havířů a provedl kontrolu docházky. Musel dbát na to aby všichni nosili předepsaný pracovní oděv. Pak sfáral do dolu, kde zajišťoval bezpečnost zaměstnanců  a pracoviště. Na důležité události či zjištěné závady ve svém revíru musel po šichtě upozornit správce dolu. Pracovní doba trvala zpravidla dvanáct hodin a končila většinou až v 16 hodin odpoledne. 

Kromě těchto činností musel také vykonávat administrativní práce, což bylo například vedení provozní knihy a směnovnice a sepisování měsíční provozní zprávy.

Jelikož se v dolech hodně pracovalo se dřevem, tak se od štajgra také očekávalo, že bude mít vědomosti o jeho vlastnostech a zpracování. To bylo potřebné, aby při svých obchůzkách mohl kontrolovat všechny druhy důlní výdřevy a výztuže důlních děl a v případě potřeby je i opravit. Kromě toho musel mít znalosti z geologie,  mineralogie a petrografie, jakož i rozdružování a úpravy rud. Hlavní podmínkou pro splnění všech těchto požadavků bylo dlouholeté praktické hornické vzdělání a zkuše-nosti. Předpokladem pro další úspěch bylo zdárné dokončení hornické školy. Tu mohli navštěvovat jen horníci pracující v dole, kteří již prošli nižšími pracovními stupni zařazení. Na konci osmnáctého století museli důlní a pro-vozní úředníci pro výkon své funkce splňovat kritéria předepsaná báňským zákonem, což bylo m. j. technické vzdělání získané na nějaké hornické akademii nebo odborné hornické škole. Pro  revírníka tedy pouhé dlou-holeté praktické vzdělání a zkušenosti v dole již nebyly dostačující. 

Tato forma vzdělání, tedy získávání vědomostí díky zkušenostem, se praktikovala až do první světové války. 

Dnes musejí budoucí horníci absolvo-vat komplexní dvouletý učební obor. Po jeho ukončení mohou pracovat buď v krušnohorském báňském průmyslu, který právě zaznamenává určité oživení, nebo v oblasti zajištění a sanace důlních děl. Otevřenou mají i cestu k dalšímu zvýšení kvalifikace. (ctb)