Foto: Matthias Kaden

Foto: Deutsche Fotothek

Foto: Deutsche Fotothek

Život v domě krušnohorského horníka

Typický obytný dům hornické rodiny můžeme v seiffenském Krušnohorském skanzenu vidět hned na začátku okruhu. Jedná se o malou, jednoduchou hrázděnou stavbu se strmou šindelovou střechou. Takové byly k nalezení na mnoha  místech Krušných hor. V Seiffenu se soustředily hlavně kolem obou pink a podél dnešní ulice Hauptstraße, byly ale rozptýlené i na okolních pláních. 

Seiffenský vlastivědný badatel Johannes Eichhorn popsal typický krušnohorský dům následovně:

„Má jen jedno  patro, strmou střechu začínající hned nad přízemím, úzké, do špiček vybíhající  podkroví (tzv. štika) a dřevem pobitou nebo šindeli pokrytou lomenici. Rozměry odrážejí  smysl pro úměrnost a místní lidovou tvořivost seiffenských horníků z mi-nulých století; jsou vyvážené a hezké, takže dům se tu  jeví velmi přirozeně. Délka přední stěny odpovídá asi 3,5násobku její výšky. Hloubka domu činí asi 2/3 jeho délky. Štítová stěna má bytelnou šířku a budí dojem klidu na zemi. Dům působí jako pevně zakořeněný v půdě. U domů na svahu údolí je tento pocit ještě umocněn díky dozadu ustupujícímu terénu. … Dřevem pobitá lomenice spočívá na širokém základu. Střecha má sklon 55 °. V zimě z ní dobře sklouzává sníh. … Domovní dveře se nacházejí ve středu průčelí. O osvětlení síně se stará pevný světlík. Symetricky uspořádaná okna jsou dobře začleněna do plochy stěny domu. Mají úhledné  proporce a jejich výška je o něco větší než šířka. V obedněném štítu sedí dvě malá okénka. …Na druhé lomenici je ve venkovním arkýřku zpravidla umístěn záchod, visící volně nad hnojištěm. Okna do komůrky v podkroví se mu přizpůso-bují. … Všechno se tu nacházelo pod jednou střechou. … Jestliže na volném prostranství před domem nebylo koryto s tekoucí vodou, býval vzadu přistavěn vodní domek. (Zásobování vodou hrálo hlavně ve vyšších polo-hách vždy důležitou roli. Ve starých knihách prodejů proto bylo přesně zaznamenáno, odkud a v jakých množstvích se může voda bez problémů vést potrubím.“

Richard von Schlieben (1848-1908), saský ministr kultury a hejtman, napsal v roce  1885: „Většina obytných domů není masivní, ale je postavena z příhradové konstrukce, dřevěných fošen a prken a bývá často pokryta slámou.“

Tento stavební styl se vyvinul na základě převládajícího nedostatku dřeva a chudoby seiffenských havířů a jejich potomků. V roce 1764 vydala Saská země výnos, podle kterého museli její poddaní stavět víc z hlíny a jílu. Dřevěné trámy, ze kterých je vyrobena příhradovina našeho hornic-kého domu, mají rozměry cca 15×15 cm. Volný prostor mezi nimi byl vypleten vrbovým proutím a vyplněn slámou a jílem. Pod nimi se nachází  tenká vrstva štěrku nebo často rovnou půda. To mělo za následek, že domy byly odspodu velice špatně izolované proti zimě a vlhku, které mohlo bez překážky stoupat po stěnách vzhůru. Dřevěné trámy a prkna tak chytaly plíseň nebo začaly uhnívat. Podlahy byly studené. Z toho důvodu  „se  obytné světnice v zimě chránily slámou, listím nebo lesní hrabankou.“, napsal Richard von Schlieben. Jestlipak to pomohlo? 

Protože byly stěny postaveny bez základů, začaly po určité době povolovat. Obzvláště znepokojivá byla situace na úbočích s kluzkým podložím. Přívalové deště na začátku 21. století nám připomněly, jak obrovská masa vody se může valit do údolí potoka Seifenbach ze severních a jižních svahů. Podle dochovaných zpráv z minulých století strhly povodně někdy celé mlýny ležící na jeho toku. 

V horách se domy na svazích kromě toho  nacházely v řadách nad sebou. Proto tu bylo velice těžké likvidovat odpad a odpadní vody tak, aby se to nedotklo lidí žijících ve spodních uličkách.

Dům horníka, který je dnes umístěn ve Skanzenu Seiffen, vznikl kolem roku 1800. Původně stál na haldě hlušiny ze seiffenské pinky, pozdějším pozemku 109a+b, který byl sotva větší než samotný dům. Základní plocha domu o rozměrech 9,10 x 4,60 metrů měla tedy jen necelých 42 metrů čtverečních. 

Jelikož z průzkumů vyplynulo, že jednotlivé přístavby vznikly až později, rozhodli se muzeální odbor-níci přemístit a dalším generacím zachovat jen samotný dům. Před přesunem do skanzenu byl tento historický objekt kvůli své blízkosti k pince a nejistému podloží (halda dolu) akutně ohrožen zřícením.

Do domu horníka se vstupuje úzkými dřevěnými dveřmi. Ty vedou do předsíně vydlážděné plochými ka-mennými deskami. Všechny domy v okolí měly stejný půdorys: vlevo ležela obytná kuchyň, která se jako jediná vytápěla a zaujímala celou polovinu domu. Naproti se nacházela malá komora, kde pracoval otec. A vedle pak byl malý chlév. V horním patře spala rodina a skladovalo se tu seno a jiné zásoby. Když byl dům někdy prostornější a do  přízemí se vešly dvě větší místnosti, tak se jedna z nich pronajímala.

V kuchyni o velikosti asi 9 x 4 metry se pracovalo, vařilo, ošetřovali se tu nemocní členové rodiny a vychovávaly děti… Probíhal tu  téměř veškerý rodinný život. To však vyžadovalo, že se všichni museli přizpůsobit dennímu rytmu domácího pána. To byl buď otec rodiny nebo pronájemce domu. Za ledových a mrazivých dnů se celá rodina tísnila kolem těchto kamen. Kvůli tenkým stěnám a jednoduchým oknům se místnost dala jen těžko vytopit.

Velká kachlová kamna sloužila k vaření, ohřevu vody, sušení věcí  a pečení chleba. Proto se v nich topilo každý den – i v létě. Jídla byla jednoduchá: vydatná polévka (Eintopf), kaše, chleba a mléčné pokrmy.  

Kromě kachlových kamen se v místnosti nacházelo jen několik kousků nábytku: Lavice u pece bývala kdysi  určitě nejoblíbenějším místem teplomilných prarodičů. Pod ní se před použitím ještě dosušovalo palivové dříví. Nad kamny byly umístěné hambálky, na kterých neustále viselo provlhlé pracovní oblečení horníků. 

Dřevěné necky, které v muzeu můžeme vidět vedle kamen, sloužily k praní špinavého prádla a také ke koupání celé rodiny. Ve skříni a na policích se skladovaly zásoby a uklá-dalo zařízení domácnosti. U stolu se čtyřmi židlemi se shromažďovala rodina k jídlu a vyřizování svých prací. Spřádání lnu tvořilo v hornických rodinách jeden ze zdrojů příjmu. Práce však byla závislá na denním světle, protože louče nebo lampa na řepkový olej poskytovaly večer jen skromné osvětlení. V kolébce vedle stolu spávalo nejmladší dítě. Rodina ho tak měla neustále na dohled.

V těchto domech bydlelo často deset nebo více lidí. A i když se tu všichni sešli většinou jen na spaní, muselo to přesto být hodně stísněné. A jestliže  se sem zavlekla nějaká nakažlivá choroba, dalo se počítat s tím, že onemocní všichni členové domácnosti. 

Kuchyňské a jídelní nádobí bylo jednoduché, prosté a bylo ho jen poskrovnu. Kuchyňské náčiní, kotle a pánve, hliněné mísy, hrnce a poháry se kupovaly od potulných kramářů. Talíře měly většinou tři podoby: buď byly ze dřeva a otec je mohl sám vy-kroužit na soustruhu, nebo se jednalo o hrubě pomalované kameninové mísy a v neděli se používaly sváteční jednoduché bílé talíře. Sklo na stůl nepřišlo téměř nikdy. Pivo se pilo z pohárů, voda se nabírala naběračkou z vědra,  které vždy stálo naplněné v kuchyni. Ubrus, který býval často jen jeden, se prostíral obvykle jen o svátcích. Ve všední dny vládly jednoduché poměry: například hrnec s vařenými brambory na loupačku se vysypal doprostřed stolu a každý si posloužil sám. 

Jelikož bývaly hornické rodiny vždy velice chudé, nemohly si dovolit ani mnoho zařízení do domácnosti. A když měly někdy přeci jen trochu více peněz, tak si za ně nakoupily spíše potraviny nebo oblečení, než aby je investovaly do  nábytku či jiného vybavení. Nástro-je potřebné pro práci v šachtě a brousky k jejich ostření byly uskladněny v komoře. Když byl čas, tak tu otec vyráběl i jednoduché předměty ze dřeva: lžíce, měchačky, naběračky a díže nebo různě velké cívky na zpracování lnu, svícny či hračky pro děti. K udržovaní osobní hygieny sloužilo rodině většinou plechové umyvadlo. Ručníků a ložního prádla bylo jen poskrovnu. To vše,  jakož i oblečení celé rodiny, se pak co nejdéle udržovalo neustálým pečlivým vyspra-vováním a záplatováním. 

Dvě ložnice se  nacházely v   podkroví pod neizolovanou šindelovou střechou. Členové rodiny tu spali pod peřinami namačkaní vedle sebe. Postele byly vystlané slámou, rozprostřenou na příčných prknech. Na ní pak ležel slamník, často vyrobený ze starých pytlů. Sláma se v něm vyměňovala pokud možno jednou nebo i několikrát za rok. Slamník byl zakrytý prostěradlem. Rodina mívala pro každé lůžko k dispozici většinou jen jedno nebo dvě. Hlava spočívala na klínovém podhlavníku z cvilichu (látky z hrubší příze) nebo pytloviny naplněném slámou, na kterém se nacházely ještě polštáře s husím peřím. Ty ale často chyběly a spalo se jen na podhlavníku. K přikrytí sloužila docela těžká, husím a drůbežím peřím naplněná duchna. Povlečení polštáře a peřiny bývalo lněné, později pak i bavlněné.

Pod střechou rodina také uchovávala své skromné oblečení a nářadí. Skladovala tu rovněž sklizeň ze svého malého hospodářství a nasbírané bylinky, houby a plodiny. Volný byl jen přístup k záchodu, umístěném v přistavěném arkýři. 

Hornický dům v muzeu nemá vlastní sklípek. V původní lokalitě měl k dispozici ještě stodolu, kde se mohly skladovat další zásoby. Některé krušnohorské rodiny si vypomohly tím, že si v podlaze domu nebo nedaleko něj vyhloubily do skály díru. 

V maličkém chlévě (2 x 2,10 m)  se většinou chovala koza („kráva chudých“). Její mléko a maso vylepšovaly jednoduchý jídelníček rodiny. K pozemku patřilo také dřeviště a místo k sušení prádla. Koryto na vodu před domem se používalo společně se sousedy. (ctb)