Rýžoviště v lokalitě Seiffener Grund
Rýžoviště cínu provozovalo v údolí potoka Seifenbach asi 16 generací horníků, kteří speciální technikou vymývali krupky cínu z naplavenin. Tento postup nazývali horníci rýžování – německy „Seifen“. Vycházíme z toho, že rýžovníci vytyčili během staletí největší část údolí na zábory dlouhé asi 180 a široké asi 50 metrů, které obhospodařovali se svými rodi-nami. K tomu účelu vedli od potoka příkopy, z břehů do nich strhávali hlínu a tu propírali tak dlouho, dokud lehké části rostlin a sedimenty neodplavil proud a dole se neusadily těžší krupky cínu, hlušina a hrubý štěrk. Výtěžnost však byla velmi nízká. Podél břehů potoka po nich tedy zůstávaly rozsáhlé hromady proprané-ho materiálu, tak zvané „sejpy“.
V neosídlených oblastech lokality „Seifengrund“ se dají rozpoznat ještě dnes a jsou registrovány jako chráněný krajinný prvek.
První písemná zmínka takového rýžoviště cínu („czynsife“), které dalo městu jeho jméno, je v lenní smlouvě z roku 1324.
Starý spis z roku 1723 zmiňuje v údolí potoka Seifenbach 22 důlních polí v délce 96 až 18 láter a šířce 18 až 30 láter (1 látro = něco přes dva metry).
Poslední rýžoviště cínu se v Seiffenu provozovalo na začátku 19. století, s malou výtěžností.
V nedalekém lese se dají rozpoznat ještě nějaké sejpy – rýžovnické pahorky, kam se dříve ukládala „hlušina“.
Pinky „Geyerin“ a „Neuglück“
Od 16. století těžili horníci cín nejen v rýžovištích, ale i v povrchových dolech. Jádro těžby tvořilo patrové ložisko na 9 hektarech plochy. Vznikly pinky „Neuglück“ (1570) a „Geyerin“ (1593), které dosahovaly hloubky až 30 metrů.
V cvitrové vrstvě činil obsah cínu 1,4 procent, v rudné žíle 2,9 procent. Ložiska cínu byla doprovázena rudami manganu a mědi a obsahovala často i hematit a kazivec (fluorit).
Dědičná štola „Johannes“ byla založena v roce 1570 hlavně za účelem odvodnění pinek a přepravy rud a hornin. Pinka „Neuglück“ je, stejně jako sousední pinka „Geyerin“, pozůstatkem několik set let trvající hornické činnosti. Nejprve se jednalo o hlubinné dobývání, později kamenolo-mu podobné sestupkové dobývání.
Pinka „Neuglück“ je spojena s výše položenou pinkou „Geyerin“: dělící horninovou stěnou s mocností zhruba 30 metrů prochází tunel. Tunelem byla ruda dopravována z pinky „Geyerin“ do pinky „Neuglück“ a dále přes most ve výšce 22 metrů do stoupy nacházející se na okraji pinky.
Otvor tunelu je ještě dnes patrný v jižní stěně pinky. Nejhlubším z těchto důlních děl byla šachta „Alte – Estel-Kunstschacht“ ražená kolem roku 1535, která sestupuje těsně za severovýchodní stěnu pinky.
Bezcenné (hluché) masy kameniva doprovázející nevyhnutelně těžbu rud byly v blízkosti ukládány ve formě hald (odvalů). Tímto způsobem vznikla také halda pinky (obyvateli Seiffenu odedávna nazývaná „Bingeblick“). Z nejvyššího místa haldy se v každou roční dobu nabízí fantastický pohled do údolí potoka „Seifenbach“.
Důl „Katharina“
Zde se v letech 1686-1836 těžila ruda s obsahem cínu.
V 60. letech 20. století tu těžební firma „Wismut AG“ prováděla geologické průzkumy, jejichž cílem bylo ověření možnosti výskytu dalších ekonomicky zajímavých ložisek cínu. Žádná významnější množství však nalezena nebyla.
Nejdůležitější historické těžební oblasti v Heidelbergu
Když se od pinky „Geyerin“ podíváte jihovýchodním směrem (k vršku Ahornberg), uvidíte území, které se dříve využívalo také zemědělsky. Z terénu tu jako velké krtiny vystupo-valy ale i četné důlní haldy. Jednalo se o stopy deseti ze západu na východ orientovaných štol, dosahujících směrné délky až 500 metrů, které v odstupu asi 50 až 200 metrů celkem paralelně podrubávají velké pole. Po útlumu těžby kolem roku 1800 byla většina pahorků postupně odstraněna, protože překážely zemědělcům při práci.
Důl „Reiche-Hoffnung-Morgengang“
Z cvitrové žíly tohoto dolu byla kromě rudy obsahující cín těžena též ruda obsahující měď. Chodba se razila ze štoly „Dreifaltigkeits-Stolln“, která naše stanoviště křižuje v hloubce 74 metrů, a také ze štoly „Johannes-Stolln“ v hloubce 28 metrů pod povrchem země.
Haldy po těžbě v dole „Altväter“
Cínovec se v dole úspěšně těžil již v letech 1678-1714. Ale podobně, jako tomu bylo v jiných lokalitách, docházelo při dobývání ve větších hloubkách k problémům s průnikem spodní vody a důlních plynů. Jeden starý zdroj uvádí, že horníci vodu odčerpávali ruční pumpou. To ale nestačilo, voda do dolu proudila neustále dál a provoz nakonec musel být zastaven.
O 60 let později starou štolu prozkoumali seiffenští horní přísežní a nalezli tu “hezké žiloviny“. Staří havíři rubali cvitr výstupko-vým dobýváním. Zjistilo se, že tehdejší samostatný horník nechal nadloží žíly stát. Možná, aby ušetřil náklady na výstroj důlního díla. Horníci později založili težařstvo a v naději na větší výnos začali ve štole zase rubat. Stáli ale před obrovskou výzvou. Žíly, nacházející se v hloubce asi 35 metrů, byly mezitím „úplně ztenčené“. A trvalé odvodnění bylo možné jen tehdy, kdyby štoly směřující na východ byly zase fáratelné a vytvořil se průraz ke štole Johannes, která je nejstarší a největší odvodňovací štolou v Seiffenu. To se podařilo v létě roku 1774. Těžařstvo pak v následujících letech úspěšně vyprodukovalo několik centů cínu. Zůstalo však neustále závislé na externích poskytovatelích peněžních prostředků, kteří předběžně financovali mzdy, důlní výstroj, nástroje a.d. Jedna štola tohoto dolu vede až k pozemku Hauptstraße 137, kde se také nachází její portál.
Cáchovna dolu „Edler zu Schönberg“
Důl nesl jméno místního zeměpána. Když šlechtický rod Schönbergů dostal v roce 1389 panství jako léno, nacházela se těžba v údolí potoka Seifenbach již v plném proudu a havíři z jeho koryta rýžovali cínové krupky.
V roce 1480 si Kašpar II. ze Schönbergu nechal saským kurfiřtem potvrdit regál na těžbu rud v pevné hornině. V roce 1600 zřídil lenní pán v Seiffenu Horní úřad (Vasallenbergamt). Rod Schönbergů pak téměř 200 let dosazoval vrchní horní hejtmany Krušných hor ve Freibergu. Prvním z nich byl Wolf ze Schönbergu (1518 – 1584).
Nejvýznamnější z těchto vrchních horních hejtmanů byl Abrahám ze Schönbergu (1640-1711), který v roce 1693 vydal „Horní informaci“ (Berg-information). Adam Rudolf ze Schönbergu (1712-1795) nechal přestavět hrad „Purschenstein“ v Neuhausenu na barokní zámek. Podpořil rovněž stavbu kostela v Seiffenu a rozšíření léčebného areálu v lázních Bad Einsiedel.
Štola „Himmelschlüsselstolln“ a další
Štola „Himmelschlüssel“ vede od portálu, nachá-zejícího se v zatáčce ulice Alte Dorfstraße (mezi čísly popisnými 7 a 8) asi 800-900 metrů směrem na východ. Po zhruba 800 metrech odbočuje z hlavní štoly vedlejší chodba, která je dlouhá asi 24 metrů. Byla vyražena kolem roku 1780 a jejím cílem bylo odvodnění dolů v revíru Kieszeche. Zde se asi 40 let před tím musela těžba kvůli pronikajícím spodním vodám zastavit, i když výnosy byly velmi dobré. A tento záměr se podařil. Těžbu se na několik let podařilo oživit.
„Kieszechenská“ důlní voda, vyvedená ze štoly „Himmelschlüssel“, se pak ještě dlouhou dobu používala jako pitná a užitková.
Těžba v lokalitě „Mannsche“ a „Kieszechengrund“
Před námi ležící pole je podrubáno několika relativně blízko sebe probí-hajícími štolami. Tato lokalita byla po pinkách v centru obce druhým nejbohatším nalezištěm v Seiffenu/Heidel-bergu.
Těžba v lokalitě Kieszechengrund
Před Vámi se nachází halda dolu, ve kterém se cínová ruda těžila v letech 1678 až 1749. V 70. letech 18. století došlo k pokusům o nový start, ale bez úspěchu. Naleziště už asi byla vyčerpaná.
Rudné žíly tu často dosahovaly mocnosti jen 0,2 až 0,4 metru, někdy i méně. Výplň tvořily nejdůležitější žiloviny jako křemen a fluorit a dále pak cínovec, arsenopiryt, chalkopyrit a další nerosty s obsahem mědi. Množství dobyvatelných rud nebylo v žádné žíle významné. Z rubaniny se dalo získat jen asi 0,3 až 0,5 %* cínu. Ve starších zprávách je často vyjadřována naděje, že se žíly budou s narůstající hloubkou zlepšovat. Novější zprávy ale informují, že obsah cínu s hloubkou spíše klesal. Naopak stoupaly provozní náklady, které samostatný havíř již nemohl zvládnout. Krátkou dobu bylo možné překlenout vložením cizího kapitálu (příplatku). Pak už ale zbývalo jen zavření dolu. Do družstev se samostatní havíři v seiffenském revíru spojovali až později.
V dole „Weintraubel“ se cínovec těžil v letech 1678-1809. Jeho tehdejší provozovatel, samostatný havíř, v záznamu z roku 1785 uvádí, že cvitr tu byl velice bohatý, takže tu za čtyři roky vytavil kolem 26 centů cínu. Protože do dolu ale neustále pronikala voda, kterou svými prostředky již nebyl schopný odvádět, musel během poslední drahoty (1771/1772) těžbu ukončit.
Dokud provozovatelé těžili štoly v malé hloubce, hovoří se o devíti látrech (18 metrech), tak odvod pronikající povrchové vody ještě zvládali. Když ale rudnou žílu sledovali více do hloubky, začala jim tam pronikat spodní voda, která těžbu v hlubině nakonec znemožnila.
Období 1678 až 1752 však přesto bylo úspěšné. V letech 1725-1730 dosáhla produkce asi 1208 centů cínu. Lokalita pak byla v naději na zdárné pokračování těžby odvodněna. Při hnaní díla do ještě neprozkoumaných hornin se sice narazilo na křemenec, který se často vyskytuje společně s žádaným cínovcem, významnější naleziště cínu ale již objeveno nebylo. Velké množství odtěženého křemence určitě nalezlo uplatnění v nedaleké sklářské huti. (ctb)