Koncem 9. a začátkem 10. století byly i kláštery stále více vtahovány do víru snah o získání moci a obročí (neboli příjmů), což však podstatně potlačovalo vlastní smysl mnišství. Na základě tohoto vývoje pak začala vznikat různá hnutí, usilující o návrat k původním pravým kořenům řehole, jak ji v 6. století pojal Benedikt z Nursie. V roce 1098 založil opat Robert ve Francii na místě zvaném Cîteaux klášter, který následně převzal jméno podle místa svého vzniku. Tento název se později vžil pro celý, v důsledku reformy benediktinského řádu nově vzniklý mnišský řád. O několik let později vstoupil do kláštera Bernhardt z Clairvaux a stal se vlastním duchovním otcem řehole. Cisterciáci vedou velmi prostý život, spočívající v sebezapření a odříkání. Řídí se heslem svatého Benedikta „Ora et labora“ – „modli se a pracuj“. Tato spiritualita se opírá o křesťanské teologické hodnoty fyzické práce, čímž podporuje rovněž technický a ekonomický rozvoj. V souladu s danými asketickými regulemi žili mniši převážně osaměle na odlehlých místech, což jim usnadňovalo dodržování přísné řeholní kázně a soustředění se na Boha. Jejich oděv, kostely a kláštery byly prosty od jakéhokoliv přepychu a okázalosti. Zatímco v prvních letech existence řádu byli modlitbě a práci zavázáni všichni mniši, došlo v dalším období k jejich rozdělení do dvou od sebe navzájem přísně oddělených skupin. Tu hlavní a prvořadou tvořili mniši věnující se modlitbám a správě majetku a tu druhořadou pak laičtí řeholníci (konvrši), vykonávající převážnou část manuálních prací, potřebných k zajištění hospodářské soběstačnosti kláštera.
Pro vznik nového cisterciáckého kláštera se tradičně vybírala místa v odlehlých končinách a nehostinných krajích. Namísto tehdy obecně uplatňovaného pachtu a vybírání úroků se o jeho ekonomickou nezávislost měli ve všech oblastech postarat mniši. Prostory v areálu kláštera však začaly být časem nedostačující a proto se k zajištění obživy řeholníků musely začít obdělávat i plochy za jeho zdmi. A tak vznikly pro cisterciáky tehdy charakteristické velké externí hospodářské dvory, tak zvané grangie, vzdálené od kláštera zpravidla do jednoho dne cesty. Provozovány byly hlavně konvrši a mívaly často i vlastní modlitebnu. Ta bývala většinou velice prostě zařízená a nevyhovovala potřebným náboženským rituálům řádových mnichů, kteří ke svým obřadům potřebovali kostel.
K uzavření před vnějším světem a dosažení hluboké vnitřní zbožnosti, jak to učinil rovněž mnich Benedikt z Nursie, zřizovali cisterciáci v blízkosti některých klášterů poustevny neboli eremitáže, jejichž součástí byla někdy i kaple. Bez kontaktu s dalšími lidmi se tu tak v přísné askezi mohli dlouhodobě věnovat modlitbě a vykonávat práci mimo areál kláštera. Kaple v poustevně byla uspořádána tak, že v ní svůj potřebný modlitební ceremoniál mohli vykonávat i chóroví mniši.
Jejich život v osamění, zasvěcený práci a rozjímání, je nutil k tomu, přeměňovat neobhospodařovávanou zem v odlehlých končinách na úrodnou půdu. Kultivovaná krajina se však využívala i jinak, než jen k zemědělským účelům. Jelikož cisterciáci nesměli jíst maso čtvernožců, tvořily důležitou součást jejich jídelníčku ryby, k jejichž chovu zakládali systémy nádrží a sádek. Vodní toky proto hrály významnou roli již při výběru lokality k založení kláštera a byly vedeny tak, aby se mohly využívat i jako odtokové kanály nebo k pohonu mlýnů. Zvláštní dovednosti prokázali řádoví bratři i při vysušování a kultivaci mokřadů a rašelinišť. Kronikář a také kritik cisterciáckého řádu Gerald von Wales v roce 1188 napsal: „Dejtež těmto mnichům pustou bažinu nebo divoký hvozd, nechtež uplynout pár roků a uzříte tam postavené nejen hezké svatostánky, nýbrž i lidská sídla.“ Mniši vypěstovali i nové druhy ovoce, vyšlechtili například jablečnou odrůdu reneta, která je oblíbená do současnosti. Úspěchy zaznamenávali i v těžbě, zhutňování a zpracování kovů. Již v Cîteaux provozovali lom na sádrovec, ve Fontenay vysoké pece a hamry a klášter Walkenried se velkou měrou podílel na rudném dolování v Goslaru. I když zakladatel opat Robert výrobu a používání skla zakázal, nejpozději s gotikou se v kostelích a katedrálách začala prosazovat skleněná okna, umožňující osvětlení interiérů a oltářů. Všude tam, kde se v blízkosti nacházely zdroje potřebných surovin, provozovali cisterciáci sklářské hutě – příkladně můžeme zmínit kláštery Cîteaux, Morimond a Doberan. Vybaveni těmito a dalšími dovednostmi tak byli mniši předurčeni k podpoře kolonizace východní Evropy. Na severním okraji Krušných hor vznikly cisterciácké kláštery Altzella, Buch a Grünhain, na jižním okraji klášter Osek (něm. Ossegg). Řádoví bratři tak hráli významnou roli v transferu nejrůznějších technických znalostí a zkušeností, které se díky expanzi jejich klášterů mohly relativně rychle šířit.
Příkladná hospodářská soběstačnost cisterciáků se však dostávala stále více do konfliktu s novou peněžní ekonomikou a rozvíjející se městskou kulturou. Perspektivní mladé generace a potřební odborníci tak odcházeli do žebravých řádů a cechů v městech. Narůstající měrou začínal být i nedostatek mnichů, zajišťujících duchovní péči nebo správu. Kláštery se hlavně v zemědělství pokoušely o vyrovnání těchto deficitů námezdními pracovníky, což však někdy vedlo k jejich zadlužení. Koncem 13. století tak musely řešit četné finanční problémy a ve 14. století se dostaly do hospodářské krize. Jejich nestabilitu prohloubil rovněž církevní rozkol v letech 1378 až 1436, kdy úřad zastávalo současně i několik papežů. Velký zmar způsobily také vojenské konflikty, v Čechách například husitské války (1419 – 1436), kdy mnoho klášterů bylo vypleněno a zničeno. Řád, oslabený těmito a ještě dalšími vlivy a okolnostmi, musel nakonec od své osvědčené ekonomické soběstačnosti upustit, vrátit se zpět k feudálnímu hospodářskému systému a zemědělskou půdu opět pronajímat.
Cisterciácký řád však žije dodnes. V Sasku zůstaly zachovány lužické kláštery St. Marienstern v Panschwitz-Kuckau a St. Marienthal v Ostritz na Nise. Existují také evangeličtí cisterciáci, kteří se cítí být zavázáni dochovanému dědictví řádu. V Čechách je to mezi jinými například klášter v Oseku, který spravovali od roku 1990 do roku 2008. Cisterciáci ho založili v roce 1196 a měl sloužit k šíření tehdy jedinečných technických znalostí a dovedností mnichů při hledání rud a kultivaci jakož i kolonizaci nových krajin až za hřebeny Krušných hor. (A. K.)
Klášter Osek/Ossegg
Informační turistické centrum Osek, nacházející se ve vstupní části kláštera, nabízí pravidelné komentované prohlídky spojené s návštěvou klášterního kostela Nanebevzetí Panny Marie, křížové chodby a kapitulní síně konventu.
Kromě klášterních budov zůstaly v dobrém stavu zachovány i klášterní terasovité zahrady.
Adresa:
Zahradní 246, 41705 Osek
www.osek.cz