Z doby založení heidelbašské sklářské hutě je znám jen její majitel a hutní mistr, jehož samotnou činnost charakterizuje i příjmení „Glaser“ – neboli „sklář“. Patřil do rodu Preußlerů, který byl jedním z největších a nejznámějších výrobců skla v Krušných horách. Jako mistr připravoval podle tajných receptur tak zvaný sklářský kmen, vyráběl pomocí píšťaly foukané sklo a také dohlížel na celý proces. Zpočátku určitě pracoval rovněž jako dřevorubec, popelář, pánvař a byl jako majitel integrován i do všech výrob-ních postupů. Celou sklárnu samozřejmě nemohla, ani tehdy, provozovat jen jedna osoba. Byl tu potřebný i topič, formař, šmelcíř a baňkař, který vyndával vsázku skla z pece a vyfukoval baňky, ze kterých mistr nakonec formoval konečné výrobky, dále pomocný tovaryš, jenž podle potřeby obsluhoval sklářskou formu a odnašeč, nosící hotové výrobky do chladicí pece.
Jako první osobu s povoláním „hutní mistr“ nalezneme v záznamech církevní matriky z roku 1601 Nicola Preußlera. Huťmistři bydleli do roku 1714 v Seiffenu, pak ve sklářské huti v Heidelbachu.
Z hornických povolání uvádí písemné prameny až v roce 1624 štajgra pinky a dokonce až v roce 1644 důlního tovaryše. Z tohoto pořadí a ze skutečnosti, že úřad místního soudce vykonával sklář, lze odvodit, že společenské a sociální postavení sklářů bylo vyšší, nežli stavu hornického. Název profese „sklář“ (zast. i skelní hutník, skelník) zůstal zachován až do 19. století.
Během času sice vznikly určité specia-lizace, jako například výrobci ploché-ho skla, výrobci skleněných tabulí, řezáči skla nebo malíři skla, ale společenská diferenciace se z různých názvů povolání zatím rozpoznat nedá. Gottfried Preußler je tak uváděn jako sklář, výrobce skleněných tabulí nebo také jako výrobce šroubů.
Kolem roku 1770 se poprvé začalo používat označení sklářský dělník. Sklář se tak již nenacházel v původním, společensky trochu významněj-ším postavení, ale stal se z něj obyčejný pracovník. Malíři skla působili v huti Heidelbach asi od roku 1580. Ta se díky tomu zařadila mezi německé sklárny, které zdobení svých výrobků malováním zahájily již velmi brzy. V roce 1612 tu vznikly cenné obrazy na skle, představující čtyři evangelisty.
Velmi vysoké úrovně dosáhly v Heidelbachu dekorace smaltem, jak dokládají lahve z modrého skla z roku 1674. Zdejší skláři patřili k prvním, kteří v Evropě toto umění vykonávali. Sklárna zušlechťovala své výrobky i řezáním, které se tu naučil například i řezáč skla a kamenů Abraham Christoph Stephani z Oberseiffenbachu. Malíři i řezáči skla pracovali ve svých bytech, které se nacházely v Heidelbachu, Seiffenu, Heidelbergu a Oberseiffenbachu.
Kromě práce u pece a úpravy skla byly ve sklářské huti potřebné ještě i další činnosti. Až do poloviny 16. se však nevyskytovaly téměř žádné specializované profese.
Prvními odborníky, které prameny kromě huťmistrů zmiňují, byli popeláři. Ti „ … pálením popela lesy neničili, … vybíráním nevyužitelného dřeva naopak vytvářeli přírodní a kulturní lesy.“ Měli velkou odpovědnost, protože museli dávat pozor na to, aby nezpůsobili žádný požár.
Topič měl při tavení skla v huti za úkol nejen topit, ale i udržovat pec na konstantní teplotě.
Formař soustružil ze dřeva negativní formy pro duté skleněné nádoby mnoha různých tvarů.
Ženy tu pracovaly jako vazačky a balily hotové výrobky do slámy; děti zas jako odnašeči a přenášely ještě horké výrobky do chladicí pece. V písemných záznamech se však nikdy neuvádějí.
O prodej hotových výrobků se do roku 1714 starali většinou samotní sklářští mistři a vozili je koňskými povozy na trhy a na saský dvůr. Tyto transporty později prováděli za úplatu seiffenští povozníci. Podomní obchodníci se sklem hauzírovali s malým množstvím po venkově a ve městech.
Skláři, především mistři, patřili v obci, kde sídlili horníci, soustružníci a další řemeslníci, do roku 1700 k sociálně nejsilnější vrstvě. Zatímco v 16. století byli na úřad místního rychtáře dosazováni sklářští mistři, začali jej v 17. vykonávat i skláři. Kromě zámožnějších výrobců skla se však začalo vyskytovat i stále více chudých. Na začátku 19. století se všichni na huti stali námezdními pracovníky a byli od této doby označováni jako sklářští dělníci.
(Albrecht Kirsche/Ingrid Dlouhá)