Povolání výrobce dřevěných hraček a soustružníka se v Krušných horách vyskytují poměrně často. Obor výrobce dřevěných hraček se v celé spolkové zemi učí jen v Seiffenu na Hračkářské a soustružnické škole (Holzspielzeugmacher– und Drechslerschule), která je pobočkou Centra odborné přípravy na povolání (Berufliches Zentrum) Zschopau. Oba učební obory trvají tři roky. Od zájemců se vyžaduje minimálně dokončená základní škola, řemeslná zručnost a cit pro formy.
Začátky tohoto odborného vzdělání se datují do druhé poloviny 19. století. Tehdy se místní hračkářský průmysl dostal do hluboké krize. Stoupající ceny surovin však byly jen jednou z jejích příčin. Velký problém představovala i znatelně klesající kvalita vyráběných hraček.
Díky nově zavedené svobodě živnos-tenského podnikání svou soukromou výdělečnou činnost ohlašovalo stále více většinou nevyučených řemeslníků, takže se vzájemnými konkurenty stávalo i čím dál tím víc drobných hračkářů a soustružníků. Jeden pamět-ník k tomu napsal: „V dnešní čas tu pracuje asi 2000 trakslířů. Řemeslo jest tak svobodné, že není zapotřebí ni učení, ni vandru k získání zkušeností ba ni mistrovského díla, a každý jinoch, sotva znalý vyřezávání panáků, se slove řezbářem a samostatně provozuje řemeslo, jakmile si tím prostředky na živobytí obstarati může.“ 113
Tvorbu cen ovlivnila konkurence módních a kvalitních průmyslových výrobků (např. plechových hraček). Některé hlavní vývozní země si kromě toho vybudovaly vlastní hračkářský průmysl a uvalily na seiffenské výrobky vysoká ochranná cla. Vývozy z tohoto důvodu silně poklesly a poptávka na vnitřním trhu k uživení všech hračkářů nestačila. Řemeslníci se pokusili obstát v cenovém boji zlevněním svých výrobků. Zjednodušovali formy, šetřili barvami a téměř zcela vynechá-vali ozdoby. Tak narůstalo množství méněcenných a hromadných výrobků. To však způsobilo další ústup poptávky po seiffenských hračkách a pokles příjmů hračkářů pod životní minimum.
V roce 1843 podalo 158 seiffenských soustružníků a hračkářů ve svém panství na Purschensteinu stížnost a požadovalo omezení svobody živnosten-ského podnikání:
„Jelikož umně a znale vypracované zboží si kromě šikovnosti a potěšení žádá též času a práce, což však může vynaložiti pouze ten, u nejž bude takovéto dílo objednáno a také přiměřeno zaplaceno… avšak nikterak jen prostý pracovník, který musí obstát v konkurenci zboží za nepřiměřeně nízkou cenu od polovyoučených fušerů … a udržeti stejné ceny, nechce-li se svou rodinou zajíti hladem…“ 114
Stát však východisko z tohoto vývoje neviděl v omezení živnosti. Výrobci hraček měli být spíše zasvěceni do kvalitní výroby konkurenceschopných produktů. Od roku 1833 se v Seiffenu za tímto účelem pořádala dvakrát týdně odborně zaměřená výuka kreslení, která byla v roce 1849 doplněna dílen-ským vyučováním. 17.5.1852 otevřela saská státní vláda „Královskou speciální řemeslnou školu v Seiffenu“ („Königliche Special – Gewerbeschule zu Seiffen“).
Seiffenští v takovémto vzdělání zpočátku nespatřovali pražádný smysl, natož východisko ze své mizerné situace. Mnohého řemeslnického synka k výdělečné práci v otcově dílně přiměla i nedostatečná kvalifikace prvních vyučujících. Výuka tak byla pro malý zájem po nějakém čase ukončena. Krátce na to se však podařilo ji za státního dohledu znovu oživit a v roce 1875 se hračkářská škola etablovala jako uznané výuční zařízení. 54 učedníků (mezi kterými se nacházeli i dospělí) mělo hodiny kreslení, modelování, nauky o bar-vách, dřevosochařství a vedení knih, od roku 1882 pak také soustružení. V roce 1887 uspořádali v seiffenském „Dědičném soudu“ první výstavu svých prací a získali na ní velké uznání. V roce 1904 se škola se svými 136 žáky přestěhovala do současné budovy (Hauptstraße 112).
Návrhy a vytváření nových výrobků se ve výuce však téměř nevyskytovaly. I v praktickém výcviku se pracovalo pouze se stávajícími předlohami. Hračkářská škola se ve svém vývoji dostala o krok dál až pod vedením nového ředitele Alwina Seiferta. Ten svůj úřad nastoupil v roce 1914 a žáky učil smyslu pro čistou, solidní práci a dobrý vkus. Důležité pro něj bylo nejen přisvojení řemeslných technik, ale i oživení vynalézavého ducha předků.
V následujících letech zaznamenala škola takový nával zájemců, že nastaly problémy v chodu výuky. K efektivnějšímu a individuálnějšímu zprostřed-kování učební látky se příliš velké třídy musely rozdělit. Škola přijala i nové učitele a zavedla také hodiny malování hraček.
Mimořádná zásluha Alwina Seiferta spočívá ve vyhledávání, oživování a dalším vývoji původního svébytného charakteru seiffenského lidového umění. Jeho specialitami byly obzvláště mešní lucerny, vykružování dřevěných profilovaných prstenců a vyřezá-vání stromků z hoblin. Ty pak genero-váním nových, sériově realizovatelných modelů zaznamenaly velké oživení. V roce 1920 nastoupil na místo učitele kreslení Max Schanz a převzal postupně organizaci provozu školy. V roce 1935 byl jmenován jejím ředitelem.
Max Schanz se věnoval především vývoji nových produktů. Byl si vědom nejisté situace výrobců hraček v porovnání s potřebnou technizací a racionalizací a snažil se proti tomu působit návrhy jednoduchých, avšak výrazově působivých a technologicky proveditelných hraček.
Schanz jednou prohlásil: „… práce starými postupy a způsoby je neúnosná a znamenala by další setrvání v chudobě a nouzi. Sociální stabilita je důležitější, než jakákoliv nostalgie! Dobrých výsledků lze dosáhnout také díky moderním výrobním prostředkům“. 115
Absolventi jeho školy byli vybaveni praktickými tvůrčími, technologickými a ekonomickými znalostmi a dovednostmi. Odborně zaměřené učební osnovy zahrnovaly následující před-měty: teoretickou odbornou nauku, kreslení od ruky, nauku o lidovém umění, odborné kreslení, techniky zdobení, grafický design, vedení knih, malování hraček, práci se stroji, soustružení, vyřezávání, kalkulace a účtování nákladů.
Díky jeho intenzivnímu úsilí bylo povolání výrobce hraček v roce 1936 povýšeno na řemeslný a učební obor. V roce 1942 byla seiffenská „Hračkářská a řemeslná škola“ klasifikována jako státní výuková dílna. To znamená, že poskytovala jak odborné tak i povinné učňovské vzdělání.
Protože měli výrobci hraček i nadále málo práce a nízké příjmy, zasazoval se Max Schanz významně i v oblasti reklamy. Působil v reklamních výbo-rech, jako např. v registrovaném spolku Sdružení pro reklamu dřevozpracujícího a hračkářského průmyslu v regionu Schwartenberg (Werbeverband für das Holz– und Spielzeuggewerbe im Schwartenberggebiet e.V.), založeném v roce 1934 a prokázal také nápaditost a schopnosti pro organizaci a realizaci veletrhů, putovních výstav a průvodů. Velice úspěšná bývala i jím insceno-vaná divadelní představení v seiffenském amfiteátru.
Vrcholnou událostí v historii odborné školy byla účast na Německé vánoční výstavě v Berlíně v prosinci roku 1935, kde vzbudila velký dojem čtyřmetrovým Vánočním mužem na hrací skříňce.
Schanz usiloval dlouhé roky o stálou reklamní výstavu hraček v Seiffenu, která byla nakonec zahájena 23.5.1936. Ta neměla ani tolik vyzdvihnout staré tradice, jako spíš pomáhat současnému řemeslu. Její uspořádání, návrhy plakátů a loga ležely v odpovědnosti školy.
V době hospodářské krize měla sociální podpoře potřebných sloužit i výroba různých dřevěných odznaků. V letech 1934 až 1943 byly v tomto rámci zadány několikamilionové zakázky na odznaky pro organizaci WHW „Dílo zimní pomoci“ („Winterhilfswerk“) a KDF „Radostí k síle“ („Kraft durch Freude“), na kterých se velkou měrou podílela i seiffenská Hračkářská škola.
Max Schanz udržoval provoz školy až do posledních dní druhé světové války a po jejím konci se pak zasazoval za zachování konceptu osnov a tradice své školy. V létě roku 1945 vypracoval nové učební plány a v říjnu byl provoz školy pod jeho vedením znovu zahájen. O několik týdnů později Schanz svůj úřad opustil a jeho následníkem se stal Heinz Eichler.
Vzdělání a průběh výuky navazovaly na metody předválečné doby. Státní orgány, odpovědné za oblast kultury, si i přes špatnou hospodářskou situaci byly vědomy významu seiffenské Odborné hračkářské školy, protože její absolventi měli svým uměním obohatit nabídku na trhu. Přesto však v roce 1951 hrozilo její zavření, přičemž tu významnou roli sehrály finanční problémy.
Hračkářská škola byla pod novým jménem „Kolektivní výuková dílna Seiffen“ („Gemeinschaftslehrwerkstatt Seiffen“) následně integrována do národního podniku Seiffenské hračky (Seiffener Spielwaren) a v roce 1966 do národního podniku VERO Olbernhau.
Teoretická příprava budoucích „odborných pracovníků pro výrobu dřevěných hraček“ probíhala na Všeobecném učilišti (Allgemeine Berufsschule) v Neuhausenu a praktický výcvik se konal v seiffenské výukové dílně.
Až do šedesátých let odpovídal vzdělávací koncept požadavkům bývalé odborné školy. Příprava na povolání se však stávala stále více součástí podnikové výroby a učební osnovy byly přizpůsobovány výrobním plánům závodu. Žádnou výjimkou tak nebyla ani výroba zakázek na několik tisíc kusů. Praktický výcvik balancoval v tuto dobu mezi plněním plánů, zprostředkováním rozsáhlých odbor-ných dovedností a zachováním krušnohorských tradic.
Společenské změny v letech 1989 a 1990 vzbudily mezi výrobci hraček a komunálními politiky naději na oživení Seiffenské hračkářské školy podle vzoru Schanzeho vzdělávacího institutu.
1.7.1990 se zřizovatelem budovy a školy stala obec. Stávající učni bývalých státních podniků dostali možnost, dokončit svůj obor v rámci mimopodnikových vzdělávacích opatření. Po nabytí platnosti Spolkového zákona o odborné přípravě na povolání Spolkové republiky Německo však povolání výrobce dřevěných hraček s krušnohorských rázem již nebylo uznávaným výučním oborem. Obhájci tohoto řemesla však věděli, že kvalitu výrobků může nastálo zajistit pouze dobře vzdělaný odborný dorost a vsadili tak vše na vypracování učebního konceptu, snoubícího krušnohorskou tradici výrobků lidového umění s požadavky tržního hospodářství. Důležitou roli při tom sehrálo zajištění vhodných a potřebných předloh, modelů a výrobků pro toto odborné řemeslné vzdělání.
Úsilí zaznamenalo úspěch již koncem roku 1991. Povolání krušnohorského výrobce dřevěných hraček bylo zaneseno do Registru řemeslníků (Handwerksrolle) Spolkové republiky Německo. Ve stejném roce se zřizovatelem školy stalo Sdružení odborné přípravy na povolání, zapsaný spolek (Berufs-bildungsverein Annaberg e.V.).
Nová produktivní výuka vznikla obzvláště díky Prof. Gerdovi Kadenovi v těsné spolupráci se Západosaskou vysokou školou Cvikov (Westsächsische Hochschule Zwickau), Fakultou užitého umění ve Schneebergu, a v roce 1992 byla dokonce vyznamenána „Saskou státní cenou pro design“ („Sächsischer Staatspreis für Design“).
K zajištění prvních potřebných staveb-ních a finančních podmínek pro realizaci tohoto odborného vzdělání bylo v roce 1995 investováno 600.000 DM. V letech 1997/98 pak následovala rozsáhlá rekonstrukce budovy, financo-vaná z grantu Svobodného státu Sasko a prostředků EU. Renovací prošel celý areál: učebny, kabinet informatiky, truhlárna, malířská třída, dílny, soustružna, výstavní prostor, sociální zařízení a. d. 9.10.1998 pak mohla být pedagogům a učňům předána téměř úplně nová škola. Rekonstrukce byla důležitým krokem k definitivnímu uznání a zachování tohoto tradičního krušnohorského povolání.
Teoretická výuka výrobců hraček a soustružníků probíhá ve škole. Praktický výcvik se v rámci kombinované odborné výchovy realizuje pod režií Sdružení krušnohorských uměleckých řemeslníků a výrobců hraček, zapsaného spolku (Verband Erzgebirgischer Kunsthandwerker und Spielzeugher-steller e.V.), kde své znalosti a dovednosti zprostředkovávají zkušení řemeslní mistři.
Své profesi se tu od roku 1995 vyučilo 365 hračkářů a hračkářek. Ve stávajícím školním roce 2019/2020 je ve třech ročnících zapsáno celkem 33 učňů. 118 Z tohoto velkého počtu má odvětví výroby hraček jistě velkou radost, protože bojuje s akutním nedostatkem kvalifikovaných pracov-níků.
(Catrin Tolksdorf-Bilz/ Ingrid Dlouhá)