Nejstarší sklářské hutě se nacházely hluboko v lesích a tím pádem daleko od nejbližších osad. Skláři proto přebývali v jejich bezprostřední blízkosti – alespoň v letních měsících, kdy se na pecích pracovalo. To dokládají i fragmenty domácí keramiky z areálu bývalé hutě Frauenbach I. Z období založení sklářské hutě Heidelbach je znám jenom její majitel. Ten míchal podle tajných receptur sklářský kmen, foukal sklenice a dohlížel na celý výrobní proces. Kromě toho spolupracoval minimálně se třemi nebo čtyřmi skláři i v jiných oblastech činnosti, jako je kácení dřeva, pálení popela či hrnčířství a byl integrován ve všech výrobních procesech.
Nejpozději po vydání Purschensteinského lesního řádu (Purschen-steiner Holzordnung) v roce 1588 zde vznikla sklářská huť Heidelbach. Vedle ní si v Seiffenu postavili své domky i skláři. Sklářský mistr Nicol Preußler od této doby obýval seiffenský dědičný soud, jelikož byl místním rychtářem a měl tak v obci důležité postavení. Po něm tento úřad zastávalo ještě několik sklářů. Teprve v roce 1680 jej v osobě důlního dozorce Hanse Langerera převzal zástupce havířů.
V matriční knize byl kromě významných osobností panství, jako faráři, rychtáři a výběrčí daní, již v roce 1601 uveden Nicol Preußler s povoláním „huťmistr“. A v roce 1614 jsou zde zmíněni i obyčejní skláři. Hornická povolání nalezneme až později – v roce 1624 dozorce v pince (Pingensteiger) a dokonce až v roce 1644 důlní tovaryš (Berggesell). Jak výkon úřadu rychtáře, tak i dřívější zmínka sklářů v ma-tričních knihách dokládají, že skláři byli do poloviny 17. století v Seiffenu sociálně nejsilnější profesní skupinou.
K nápravě obrovských škod způsobených 30letou válkou bylo zapotřebí i hodně skla. Huťmistr Nicol Preußler tedy starou sklářskou huť rozšířil a v bezprostřední blízkosti postavil ještě jednu další. Jelikož šly obchody velice dobře, z čehož profitovali i skláři a pracovníci ve vedlejších odvětvích, mohl si postavit reprezentativní dvoupodlažní obytný dům se šesti jizbami.
Poté co nová sklářská huť a několik dalších budov v roce 1714 lehly popelem, koupil celý areál bývalý ředitel Manufaktury na výrobu porcelánu v Míšni (Porzellanmanufaktur Meißen), důlní a dvorní rada Michael Nehmitz. Již v roce 1722 jej za 11.000 tolarů prodal své ženě Dorothee Sophii rozené Lichtwerové. Ta huť vedla s vel-kým podnikatelským duchem, přesta-věla ji na sklárnu. Ona sama požívala v Drážďanech velké vážnosti.
U původních sklářských profesních označení, jako výrobce dutého skla (Glasmacher), výrobce plochého skla (Scheibenmacher) nebo i výrobce skle-něných závitů (Schraubenmacher), nebyly patrné žádné společenské roz-díly. To se ale změnilo ve 2. polovině 17. století, když se sklářské činnosti postupně specializovaly. Malíři skla (Glasmaler) a řezači skla (Glasschneider), kteří zpočátku pracovali ve sklář-ských hutích, začali v této době svou práci vykonávat ve vlastním domě a měli podstatně vyšší výdělek než skláři u pece. Malíř skla Thomas Hetze tak po své smrti v roce 1662 zanechal kostelu v Neuhausenu 50 tolarů na kalich, 100 tolarů na zvon a kostelu v Seiffenu 20 tolarů na skleněné lustry.
Ze sklářské hutě Heidelbach pocházeli Caspar, Wolf, Georg a Paul Schindlerovi, patřící k nejdříve doloženým řezačům skla. První záznam o tomto povolání nalezneme v Drážďanech v roce 1610 u Caspara a Wolfa. Zatímco Caspar zde obdržel titul dvorního řezače skla, Wolf se v roce 1628 vrátil zpět do Heidelbachu. V Čechách a v Sasku měl pro řezání skla velký význam obzvláště Georg Schindler. 46 V roce 1610 odešel do Prahy, kde spolupracoval s dvorním řezačem skla českého krále Casparem Lehmannem. Poté pracoval v Jablonci a v roce 1628 odešel do Drážďan, kde působil jako řezač skla a obchodník se sklem. Paul Schindler také nejprve pracoval v Drážďanech, od roku 1633 pak v Holstein-Gottropu a později přesídlil do Kodaně. 47
Mezi vystěhovalci z Čech usazenými v Heidelbachu byli také vynikající malíři a řezači skla. Mnozí pak přešli asi za lepším výdělkem do Brühleho sklářské manufaktury v Drážďanech (Brühl’sche Glasmanufaktur). Malíři skla malovali i porcelán pro Míšeňskou porcelánku.
V areálu sklářské hutě Heidelbach se v roce 1722 nacházelo dvanáct staveb. Největším objektem byl raně barokní panský dům, kde sídlil správce. Ve druhém panském domě, na jehož základech byl později postaven hostinec, bydlela rodina huťmistra. V objektu byla také umístěna varna potaše. Protože se jednalo o velice zapáchající proces, byla později přemístěna do samostatné budovy. Malý obytný dům, pojmenovaný podle skláře Markerta „Markerthäusel“, měl v přízemí dvě jizby. V každé z nich se nacházela kamna se železnou nádobou (kotlem na vodu), s plechovou troubou, zápecím a stěnovou lavicí. Dřevěné schody vedly do podkroví, kde byly dvě komůrky.48 Zde přebývali skláři s rodinami, kteří na huti pracovali často jen krátkou dobu. Kromě laboratoře, pekárny a mlékárny tu byly chlévy pro krávy a stáje pro koně. U zvířat se vždy nacházela i lůžka pro děvečky a čeledíny.
Všichni zaměstnanci bydlící v areálu hutě platili huťmistrovi úroky a ten je zas odváděl majiteli panství. Ve sklářské huti však pracovalo i mnoho sklářů, jejichž rodiny bydlely v Seiffenu a Heidelbachu již po mnoho generací. Ti odváděli úroky vrchnosti sami. Skláři vlastnící pozemek, na kterém stál jejich dům, museli hradit dědičný úrok (Erbzins). Někteří kromě toho platili i pastevní úrok (Hutweidenzins), což poukazuje na nějaké malé hospodářství. Jiní zase podléhali přádelnímu úroku (Spinnzins). Jelikož se ve sklářské huti pracovalo často nepravidelně, museli skláři k zajištění obživy vykonávat ještě i jinou činnost, většinou zemědělskou.
Matriční knihy ale svědčí i o tom, že si skláři kvůli své chudobě nemohli dovolit svatbu nebo byli pohřbeni bez smutečního obřadu. Kolem roku 1770 se poprvé objevilo povolání „sklářský dělník“ („Glasarbeiter“). Sklář jako takový tedy už nebyl v o něco vyšší společenské vrstvě, ale stal se z něj obyčejný námezdně pracující člověk.
Kromě prací u pece a v dalším zpracování byly ve sklářské huti potřebné i jiné činnosti. První odborník, kterého zdroje kromě huťmistra zmiňují, byl popelář. Ten vybíral jinak nevyužitelné dřevo – pařezy a staré stromy – a pálil je na popel. Tuto zvláštní odpovědnost výslovně zdůrazňuje kontrakt z roku 1611, ve kterém se píše, že pálení popela smějí provádět jen osoby znalé své povinnosti “… které se v popelaření dobře vyznají … aby se zabránilo všelijakým škodám”. Sklářský mistr odváděl vrchnosti úrok z pálení popela a také ručil osobně za škody na lesích, které při tom vznikly. Dalším důležitým povoláním ve sklářské huti byl topič, který zde neměl jen topit, ale musel ji dlouhou dobu udržovat na konstantní teplotě. Popelář a topič bydleli rovněž ve vlastních domcích. Jejich kmotrovství u samotného huťmistra naznačuje, že v obci nepatřili k nejchudší vrstvě.
Kromě těchto povolání pracovaly ve sklářské huti jako vazačky (Ein-binderinnen) také ženy, které balily hotové výrobky do slámy. Jako nosiči (Einträger) zde pracovaly i děti. Ty nosily ještě horké skleněné produkty k chladicí peci. V pramenech však bývají uváděny jen zřídka. V matriční knize nalezneme jen zmínku o jedné kuchařce pracující v huti kolem roku 1820. Na konci 18. století však ženy působily i jako obchodnice se sklem. Buď provozovaly podomní obchod, nebo své zboží prodávaly na trhu ve Freibergu.
Skláři byli svobodní lidé, kteří až do 17. století nepatřili mezi chudé společenské vrstvy a bydleli většinou v Seiffenu, Heidelbergu, ale i Oberseiffenbachu a Hoře Sv. Kateřiny. Ale i oni pak stále více chudli. Aby svou rodinu uživili i v době, kdy huť nebyla v provozu, museli často přijmout ještě jinou práci. V některých obdobích pracovala sklářská huť jen devět týdnů v roce. Na konci 18. století a pak, když sklářská pec zhasla v roce 1826 na vždy, přešla část z nich k soustružení.
(Albrecht Kirsche/Ingrid Dlouhá)