Seiffenské zákoutí (Seiffener Winkel), zahrnující dnes obec Deutschneudorf s místními částmi Oberlochmühle, Brüderwiese a Deutscheinsiedel a obec Seiffen s místními částmi Oberseiffenbach a Niederseiffenbach, Heidelberg a Steinhübel, leží téměř na hřebeni Krušných hor ve výšce 600 až 800 m n. m. Na severu je ohraničeno řekou Fláje (Flöha) a hraničním potokem Svídnice (Schwei-nitz), který zde odděluje Českou republiku od Saska.
Na tomto malém území se hodně lidí už velmi brzy živilo nezemědělskými činnostmi. Skláři zde podle archeologických nálezů působili již od konce 12. století. Horníci začali zakládat rýžoviště cínu o něco později, což bylo poprvé písemně doloženo v roce 1324. 34 V polovině 17. století k nim přibyli i soustružníci, kteří jsou aktivní do dneška. Tyto profesní skupiny byly a jsou stále začleněny do místních komunit, kam patřili mezi jinými rolníci, povozníci, dřevorubci, tkalci, cínaři, punčocháři, koželuzi a obchodníci. Toto pojednání se však věnuje otázce, v jaké sociální situaci se zde nacházeli skláři, havíři a soustružníci. Sledované období sahá od začátků osidlování kolem roku 1200 až k industrializaci výroby hraček kolem roku 1900.
Území pozdějšího Seiffenského zákoutí protínala již ve 12. století „Stará cesta do Čech“, nazývaná také „Stará solná stezka“, vedoucí z Halle na Saale přes Saydu do Mostu. K osidlování, podporovaném rovněž cisterciáky z nedalekého kláštera v Oseku, začalo docházet kolem roku 1200. Česká cesta, tehdy asi jediný průsmyk na tomto území, vedla první osadníky přímo do Seiffenského zákoutí.
Na začátku museli pokácet les, pokrývající toto území a další části Krušnohoří. K tomu se využívaly i sklářské hutě. Zatím nejstarší doloženou sklářskou hutí v Krušných horách a v celém Sasku je Frauenbach I ve stejnojmenném údolí u obce Neuhausen, datovaná na období kolem roku 1200. Sklářská huť Frauenbach II a sklářská huť Glashütte na seiffenském vršku Ahornberg zahájily svou činnosti o něco později. Výroba skla tu tedy patří k nejranějším nezemědělským hospodářským činnostem.
Hornictví je poprvé doloženo v listinách z roku 1324 zmínkou o „Cynsifen“. 34 Jestli se již jednalo o název osady nebo pouze o označení rýžoviště cínu (Zinnseife), zůstává otevřeno. Podle této první listinné zmínky však hornická tržní obec Sei-ffen dostala své jméno. Z vývoje v Sei-ffenském zákoutí vyplývá, že krušnohorské hornictví sklářské hutě nevy-tlačilo, nýbrž je z důvodu stále potřebné selekce dřeva pouze decimovalo a umožnilo jim zaujmout pevné místo. Obě odvětví existovala vedle sebe po celá staletí. Jen v samotném Seiffenském zákoutí působilo přes 600 let více než deset sklářských hutí (obr. 31), ležících vždy v bezprostřední blízkosti dolů. I sklářská huť Heidelbacher Glashütte, provozovaná v letech 1488 až 1826 a přiléhající k Seiffenu, se nacházela v těsném sousedství důlních děl a souvisejících provozů – cínových hutí a stoup. Kromě jednoduchého zeleného lesního (potašového) skla vyráběla rovněž ploché sklo a pro vyšší nároky i duté sklo. Své výrobky dodávala do okolí, například do zámku Purschenstein, sídla panského rodu ze Schönbergu. Hlavní odběratelé pocházeli z Anna-bergu, Marienbergu, Freibergu a Drážďan – včetně drážďanského dvora. 35 Když v roce 1826 nesměla huť Heidelbach pobírat dřevo z Čech, jelikož hrozilo, že by to způsobilo zvýšení již ujednané ceny za tuto surovinu, potřebnou pro zajištění obyvatel a dolů, musela svou výrobu zastavit. Výroba skla tak z východního Krušnohoří zmizela na vždy.
Při rýžování cínu se hlína obsahující rudu házela do koryta řeky. Hrázemi z větví se snižovala rychlost proudu a těžké cínové krupky se usazovaly na dně, zatímco lehčí hlušina hrází proplula. Takto vyrýžované valounky cínu se pak dále zpracovávaly. V potoku Seifenbach se cín rýžoval zhruba do roku 1780. V hlubinných dolech, zřizovaných kolem roku 1460, se také těžil převážně cín, ale i železo a měď. Zdejší doly provozovali zpočátku hlavně jejich majitelé. V 30leté válce bylo mnoho důlních zařízení zničeno a těžba silně poklesla. Brzy na to se však hodně obyvatel k hornictví zase vrátilo a již v roce 1686 byl pro Seiffen a Heidelberg vydán první Horní řád. Kolem roku 1600 zřídilo panství ze Schönbergu v Seiffenu na Purschensteinu Horní úřad, který byl se svými pouhými třemi úředníky nejmenší v celém Sasku. V Seiffenu dosáhla těžba cínu svého vrcholu v roce 1725, kdy bylo vydolováno více než 400 centů. Potom sice došlo ještě k nějakým novým otvírkám, vedeným hlavně těžařstvy. Ty však nebyly velmi úspěšné. Seiffenské hornictví tak v roce 1849 dospělo ke svému konci – výjimku tvořilo několik pokusů společnosti „Wismut“ po 2. světové válce.
Soustružníci tvoří „nejmladší“ ze tří zde pojednávaných profesí. Odkud a kdy se do Seiffenu dostal první soustružník, není známo. Možná bychom ho nalezli mezi vystěhovalci, kteří byli po 30leté válce kvůli své evangelické víře vyhnáni z Čech a usadili se také v Seiffenu. První písemné zmínky o třech soustružnících jsou z roku 1650. Jejich hlavními výrobky byly tehdy předměty k užívání, jako vřetena, talíře, mísy apod. Hračky nevyráběli – jedině snad pro vlastní děti. Do roku 1700 se počet soustružníků zvýšil na deset. S narůstající těžbou cínu v seiffenských dolech pak více soustružníků zase přešlo k povolání horníka, takže v roce 1734 působil v Seiffenu jenom jeden. „Obrovská zakázka“ na výrobu 30.000 talířů pro barokní slavnost s názvem „Zeithainský tábor rozkoše a radosti“ („Zeithainer Lustlager“) v roce 1730 proto nebyla realizována v Seiffenu, ale v Neuwernsdorfu. Kolem roku 1760 získal heidelberský obchodník Christian Friedrich Hiemann na Lipském veletrhu další velké objednávky 36 a to především na hračky, ze kterých se díky hromadné výrobě stalo hračkářské zboží. Na soustružny tehdy bylo přestavěno take mnoho stoup na potoce Seifenbach, což přivítalo i panstvo. Když se pak v dolech začalo zase více fárat, tak se k dřívějšímu povolání horníka ale už nikdo nevracel.
Díky „rekvalifikaci“ soustružníků, bo-hatství lesa, přestavbě stoup a odvaze obchodníka Hiemanna se soustružení dřeva a výroba hraček již pevně etablovaly. Jediní, kteří vesnici opouštěli, byli obchodníci/nákladníci. Znali dobře trh a místním soustružníkům sháněli zakázky. Často jim také dodávali potřebný materiál a za dodané zboží hned platili. A od tohoto „předložení peněz“ (Verlegen) dostal nákladník (Verleger) své jméno.
Soustružníci byli tehdy na nákladnících silně závislí. Saský kurfiřt schválil profesi nákladníka v roce 1767. Rozvoj soustružení dřeva a výroby hraček byl možný díky nákladníkům působícím po celém světě. To při svém porovnání českého a saského hračkářského prů-myslu potvrdil i vídeňský obchodník Franz Frankl, který uvedl, že “… mezi pravým břehem (Sasko) a levým břehem (Čechy) Svídnice (Schweinitz) převládají velké rozdíly v kvalitě soustružení, v inovacích výrobků a v pestrosti výrobní nabídky. Na vině jsou výhradně čeští nákladníci, kteří se nepokoušejí prodávat zboží v Zahra-ničí.” 37
Pro prodej hraček bylo obzvláště příznivé období biedermeieru, usilující o měšťanskou kulturu. V roce 1843 však saská vláda dostala informace, že se v Nordhausenu objevily krušnohorské hračky, natřené jedovatými barvami jako měděnka a běloba olovnatá. Nákladníci ani soustružníci jejich používání nepopřeli, protože jedině s nimi bylo možné dosáhnout brilantnosti, požadované obzvláště v Anglii, Francii a v USA. Používání jedovatých barev bylo sice okamžitě zakázáno, ale důvěryhodnost těchto hraček v celém Sasku silně utrpěla a výroba se nacházela před zánikem. Nákladník Gottlieb Friedrich Hiemann navrhl, pokrýt vrstvu barvy uzavíracím nátěrem terpentýnu. Toto řešení ve svém posudku pozitivně vyhodnotil i profesor chemie Wilhelm August Lampadius z Báňské akademie Freiberg, který kromě toho doporučil, aby hračky byly ještě potaženy lihovým lakem. 38 Tito dva muži tehdy zachránili výrobu dřevěných hraček v celém Sasku.
Nejpozději s příchodem vánočních figurek (anděl 1836, dýmající panáček – kouřník 1848, louskáček 1861 atd.) se soustružníci začali stále více specializovat. K zaměření jednotlivých obcí ale došlo pravděpodobně už předtím. Hallbach se tak orientoval na výrobu Noemových arch, Rothenthal na kuželovité hračky, Seiffen na jemnější obručová zvířátka („Reifenvieh“) a Deutscheinsiedel na větší nazývaná „Einsiedler Vieh“. První německou továrnu na výrobu hraček (obr. 40) založil v roce 1850 Samuel Friedrich Fischer v Oberseiffenbachu. Poté ho následovalo ještě mnoho podnikavých soustružníků, kteří svou dílnu proměnili na továrnu. V poslední čtvrtině 19. století se však krušnohorský hračkářský průmysl opět dostal do hluboké krize, která těžce postihla především soustružníky. Byla způsobena zdražením dřeva, nástupem plechových hraček z Norimberku, novou konkurencí z Japonska a souvisejícím tlakem na ceny nákladníků.15 Výroba dřevěných obručí (Reifen-drehen) 39, která vznikla v roce 1780 a byla důležitým pilířem proměny Seiffenského zákoutí do soustružnické a hračkářské lokality, tak z obcí Neuhausen, Dittersbach a Deutschneudorf zcela zmizela. V roce 1904 se soustružníci dřevěných profilovaných prstenců snažili zabránit tomu, aby se jejich umění vyučovalo na odborné škole. Obávali se přílišného rozšíření svého řemesla, označovaného jako „koruna místního průmyslu“. Jejich protesty vyvolaly bouřlivé diskuze o výrobním procesu. Jeden úředník z hejtmanského úřadu v Saydě zpochybnil ekonomickou opodstatněnost soustružení dřevěných prstenců, což odůvodnil následovně: “Soustružení obručí sice umožňuje výrobu velkého počtu kusů, ale má enormní spotřebu dřeva. Na soustruhu se navíc vyrábí především malá zvířata všeho druhu, pušky, paže a nohy pro vojáčky, apod. Tato výroba je chrakteristická tím, že vysoustružená zvířata mají jen velice přibližné tvary. Při tom všem se jedná o hromadnou produkci té nejnižší kva-lity. Pásová a lupenková pila umožňují lepší ztvárnění. Na to však Ministerstvo vnitra odpovědělo, že …. oživení a pod-pora tohoto způsobu práce mají pro krušnohorský hračkářský průmysl velký význam a jsou proto chvályhodné.” 41 Zastoupení freiberského hejtmanského úřadu v Saydě, kam obec Seiffen tehdy spadala, navrhlo “mírné vylepšení uměleckého vzhledu”, umožňující vznik “opravdového lidového umění v malém.” 42 U krušnohorských hraček se tak zrodila kategorie „lidového umění“ 44, podporovaná především “Saským zemským svazem na ochranu vlasti (Landesverein Sächsischer Heimatschutz)”. Kromě vánočních, kulturních a užitných předmětů se v Seiffenském zákoutí až do 1. světové války prosazovaly stále více i miniatury.
Umělci a umělečtí pedagogové m. j. z Drážďan a Mnichova se již před rokem 1900 zabývali návrhy kvalitních miniaturních hraček, které měly být protipólem průmyslové produkce. Miniatury se zpočátku vyráběly v dílnách Hellerauer Werkstätten Dresden, v Zschopau a Großolbersdorfu. Kolem roku 1900 přešlo hodně zemí, mezi nimi i USA, z hodnotových cel na hmotnostní. To vyvolalo zvýšení zájmu o miniatury. Kolem roku 1905 navrhl Seiffenský nákladník Heinrich Emil Langer podle vzoru drážďanské školy poštovní kočár, který nechal i vyrábět. Touto miniaturizací byl vytvořen základ “Seiffenského lidového umění”, které produkovalo široký sortiment až do osmdesátých let minulého století. Na základě velké poptávky byla v této době navýšena i výroba vánočních a velikonočních předmětů. Miniaturní hračky se však vyrábějí do dneška.
(Albrecht Kirsche/Ingrid Dlouhá)