V následujícím textu chceme poskytnout nahlédnutí do historie pěstování a zpracování lnu ve středním Krušnohoří. Průběh celého procesu od vysetí, přes spředení až po tkaní představil Prof. Wilhelm Walther (1826 – 1913), tvůrce drážďanského nástěnného reliéfu Průvod knížat (Fürstenzug), ve svém tematickém souboru „Odkud pochází to krásné bílé plátno? odpovědi písmem a obrazem.“ („Woher kommt die schöne weisse Leinwand? in Schrift und Bildern beantwortet.“) s 22 doposud nezveřejněnými kresbami tužkou. Toto dílo, z něhož zde představíme 14 obrázků, pochází z pozůstalosti vlastivědného badatele Johannese Eichhorna (1904 – 1993)1, jenž měl pro Seiffen a Krušné hory velký význam.
Relativně rovné půdy pocházející z povrchových zvětralin, na kterých se ostatním tržním plodinám příliš nedaří, mohou při dobrých srážkových poměrech nabídnout lnu příznivé vegetační podmínky V Sasku tyto předpoklady plnily především východní a střední Krušné hory. Jako len se označuje rostlina a z ní vyráběné vlákno. Tkanina se nazývá plátno, říká se jí také lajntuch, cajk, kment, kanafas, grádl, atd. Činnosti související s pěstováním a zpracováním lnu zde mají velmi dlouhou tradici, ale v literatuře pojednávající o středním Krušnohoří jim v posledních 90. letech nebyla věnována téměř žádná pozornost. Tkalci lnu měli velký význam také pro Seiffen, jelikož se po zániku tohoto řemesla z mnoha z nich stali výrobci hraček.
Od semínka k obláči
Výsev
Poté, co se půda orbou a uvláčením nakypřila a urovnala, začalo se od 100. dne roku, tedy kolem 9. dubna, s výsevem. Rolníci k tomu používali rozsívku z plátna, kterou měli zavěšenou přes rameno kolem krku. Lněná semínka z ní po poli rozhazovali rukou.
Pletí
Když len dosáhl výšky 5 cm, pustily se ženy a děti do opatrného odstraňováním plevele. Při práci postupovaly proti větru, aby se rostlinky mohly zase rychle napřímit. Byla to velmi namáhavá a bolestivá činnost, jak je patrné u protahující se ženy.
Trhání
Po dalších 100 dnech pak kolem 20. července následovala sklizeň. Stonky se rukama opatrně vytrhávaly (vyškubávaly) po hrstech ze země a ve snopcích kladly křížem na zem, aby se nepocuchaly. Několikrát se ještě obracely a k rychlejšímu usušení a dozrání semen se pak opřely o konstrukci z dřevěných tyčí.
Svážení
Nakonec se len svážel na velkém žebřiňáku do chalup.
Od rostliny k vláknu
Odsemeňování
Vysušené lodyhy lnu bylo třeba zbavit semen. K tomu sloužil drhlen, nacházející se obvykle ve stodole. Jednalo se v podstatě o prkno, opatřené velkými, ostrými hroty. Otloukáním a protahováním svazků se od stonků odtrhovaly paličky a postranní výhonky (obr. 6). Tobolky se vymlátily a semínka mohla být následující rok použita k výsevu nebo se odvezla do olejného mlýna, kde se z nich vylisoval lněný olej.
Rosení
Stonky bez tobolek se v tenkých snopcích ještě rozložily do řídkých řádků na louku k rosení. Působení noční rosy a denního slunečního světla vyvolalo uvnitř stvolů biologické procesy a postupné tlení, které však bylo do určité míry žádoucí. Přirozenou cestou tak totiž došlo k rozkladu dřeně a rostlinného lepidla (pektinu), držícího lodyhu pohromadě. To při dalším zpracování umožnilo snazší rozrušení rostlinné vazby mezi vláknem a tvrdou dřevitou částí a jeho uvolnění . Po zhruba dvou- až pětitýdenním sušení se len ještě vypral a znovu usušil.
Sušení
Sušení lnu probíhalo na velkých vytápěných zděných pecích ve speciálních sušárnách, kterým se říkalo pazderny a tírny. K odvrácení nebezpečí přeskočení ničivého ohně se tyto domky vždy stavěly osamoceně a trochu stranou od hlavního stavení. Dobře usušené stonky pak ženy lámaly na trdlici (neboli mědlici či lamačce)
Lámání
Len lámaly ženy na trdlici (měďlici), což byla v podstatě dřevěná koza, na které se nacházela dřevěná páka s ozubem. Ten při stisknutí rukojeti zapadl mezi dvě podélné bočnice. Snopek se přes ně pokládal příčně a pákou se lámal – většinou tak sedmkrát. Uvolněná dřevitá dužina (pazdeří) spadla na zem a zůstala jen cenná vlákna. Toto vzniklé dřevnaté lýko však ke zpracování ještě nebylo vhodné. Len se musel nejprve vyčesat
Vochlování
K vyčesání lnu sloužila česlice (vochle nebo hachle), což byla dřevěná destička osázená jemnými drátěnými ostny. Vlákna se tímto hřebenem protahovala, čímž se ještě jednou urovnávala a čistila. Při tom se od dlouhých cenných vláken oddělila i ta zacuchaná a potrhaná krátká (koudel). Koudel našla uplatnění například při utěsňování vodovodního potrubí. Dlouhá vlákna se pak spojila do tak zvaných hrstí, ze kterých se upletl pramínek.
Z několika pramínků se nakonec vytvořily svazky (zvané obláče, žemně nebo sčes), které hospodář buď prodal nebo hospodyně v zimě dále zpracovávala na přízi. Někteří rolníci měli i vlastní tkalcovský stav a vyráběli si potřebné lněné plátno sami.
Od vlákna k plátnu
Při předení se vlákna lnu zkrucovala do příze a to buď ručně pomocí vřetánka a nebo šlapacího kolovratu. Ruční varianta předení s vřetenem je starší, ale provozovala se až do začátku 20. století, protože byla nezávislá na místě a mohla se provádět třeba i při pasení koz. Modernější forma předení na kolovratu byla již podstatně efektivnější.
Příprava vláken na předení
Při obou způsobech se vyčesaný len nasadil na tyčovitou přeslici. Předtím se však vlákna musela ještě připravit. Aby se při předení zabránilo nepořádku, bylo pro přadlenu praktické, když si k práci oblékla dlouhou sukni či zástěru nebo si alespoň položila přes kolena utěrku. Ze svazku vyčesaného, do zimy skladovaného lnu nejprve odebrala několik copů a rozpletla je. Konce vláken svázala na jedné straně pevně dohromady. Tento konec si pak pomocí dlouhé šňůry přivázala k pasu, svazek si vsedě vzala na klín a položila jej na levé koleno. Palcem a ukazováčkem z něj vytáhla pramínek vláken a odložila ho na pravé koleno. Další pramínek položila vlevo vedle něj a následující zase o kousek dál vlevo. Takto pokračovala tak dlouho, dokud neměla rozložený celý vějíř. Potom postupovala druhým směrem zleva doprava a přes první vějíř rozložila další. Když takto postupně rozprostřela celé předivo, vzala si přeslici, což byla jednoduchá, různě dlouhá žebrovaná tyčka ze dřeva, a položila ji na pravou hranu vějíře, špičkou směrem ke svému tělu. Přestřihla šňůrku, která do té doby držela vlákna pohromadě a celý vějíř na přeslici nabalila. Horní konec česance na ní přitáhla pevněji, než ten spodní. Po dokončení uvázala kolem špičky tyčky stuhu a několikrát ji vedla křížem po nabaleném vlákně směrem dolů a nakonec ji upevnila.
Ruční vřeteno
Při ručním předení se přeslice držela v jedné ruce a druhou rukou se roztáčelo vřetánko. To se skládalo ze soustružené dřevěné tyčky různé délky a skleněného či hliněného přeslenu. Ten sloužil jako setrvačník a udržoval vřeteno v pohybu. Přadlena nejprve vzala kousek již upředené příze ze svého vřetene mezi palec a ukazováček a kroucením je spojila s vlákny vytaženými z přediva. Zatímco její levá ruka držela přeslici a současně dvěma prsty zachycovala vytvořené spojení, točila její druhá ruka vřetenem a vytvářela tak ve vlákně pnutí. To se však nesmělo přenést do chomáče surových vláken na přeslici, jelikož by se pak už nedala vytáhnout a vznikl by pevně utažený chuchvalec. Proto bylo nutné dodržovat dané pořadí pracovních kroků. Teprve když vlákno dosáhlo otáčením vřetene dostatečného pnutí, neboli „zákrutu“, uvolnila stisk prstů levé ruky a současně z česance lnu vytahovala další vlákna. Zákrut vlákna na vřetenu se nyní přenesl na vytažená vlákna. Ta se tím zakroutila tak pevně, že se již nedala snadno přetrhnout. Poté, co se pnutí uvolnilo, obnovila přadlena stisk prstů levé ruky a vřeteno postrčením opět roztočila. Když upředené vlákno dosáhnulo takové
Kolovrat
Jednodušší a především plynulejší byla výroba příze na kolovratu poháněném nohou. Pohyb pedálu se přenášel na klikovou hřídel s hnacím kolem a přes něj pak na vřeteno, na které se navíjelo zakroucené vlákno. Přeslice s vyčesaným lnem se nasadila na kolovrat a přadlena tak měla obě ruce volné k vytahování vláken. Když bylo vřeteno plné, tak se vlákno navíjelo na motovidlo, neboli moták. To zabránilo jeho zauzlování nebo zacuchání.
Motovidlo
Z vřetene se příze pomocí jiného motovidla převíjela na cívku. S předením se začínalo většinou v týdnu před 1. adventem a trvalo často až do postní noc.
Tkaní
Když bylo vlákno spředeno, následovala příprava tkalcovského stavu. Na osnovní vratidlo se navinuly osnovní nitě, spojené se spodním návojem, na který se navíjelo plátno. K utkání sukna běžné šířky se muselo založit 600 niti. Při tkaní se člunek s cívkou prohazoval trojúhelníkovou mezerou (prošlupem), která vznikala střídavým zvedáním a spouštěním nitěnek s upevněnými nitěmi. Vazby tkaniny tkadlec utahoval (přibíjel nitě útku k osnově) tkalcovským hřebenem (paprskem).
Bělení
Hotové plátno se olemovalo, rozložilo na louce a několikrát po sobě kropilo. Díky chemickým procesům, vyvolaným v rostlinách působením slunečního zářením a vody, se původně šedavá látka vybělila. Nakonec se složila.