Slovenští drotáři a pastičkáři
Německé označení dráteníka „Rastel-binder“ nemá s krušnohorským poj-mem „Rastel“, což znamená „zbyte-ček“, nic společného. I když by se toto vysvětlení nabízelo, protože jestli tito vandrovní řemeslníci něco uměli, tak to bylo spojování střípků rozbitého nádobí. Mnohá hospodyňka z nich určitě měla radost.
Pojem „Rastel“ pochází z bývalé podunajské monarchie Rakouska-Uherska a znamená drátěné pletivo. „Rastelbinder“ a „Drahtbinder“ ozna-čují tedy dráteníka. Drátenictví vzniklo již v polovině 16. století na území dnešního západního Slovenska. Rolníci, sídlící ve zdejších hornatých krajích, byli tehdy nevolníky maďarské feudální šlechty, která je chránila před Turky. Chudá půda však dávala jen nepatrnou úrodu. Sklizeň stačila s bídou na pokrytí požado-vaných dávek z výnosů pro panstvo, natož potom k uživení rodiny. Vynalézaví chasníci tak z nouze přišli na řemeslo, které bylo prospěšné všem a mohli je vykonávat kdekoliv. Před 500 lety bylo téměř veškeré náčiní a nádobí chudých lidí ze dřeva. Kameninové nebo keramické předměty byly cenné a vzácné a proto se opatro-valy jako oko v hlavě. Když se nějaká takováto nádoba rozbila, mohl ji dráteník ještě opravit. Poškozený džbán slepil škrobovým lepidlem, tedy směsí mouky a vody a následně pevně stáhl drátěným pletivem, tak aby z něj neunikla ani kapka vody.
Nádobu mohl kolem praskliny také proděravět šídlem a pak sešít spojkou z drátu, jako by to byly kousky látky nebo kůže. Říkalo se tomu „hafto-vání“. Ke stabilizaci a na ochranu proti dalším nárazům pak celou nádobu ještě opletl drátěnou sítí.
Dráteník toho však uměl ještě víc: Z drátů vyráběl kuchyňské náčiní, jako podložky pod hrnce a žehličky, mřížky na chladnutí koláčů, naběračky, met-ličky na sníh, věšáky, struhadla, košíky a ještě mnoho dalšího. Před užaslýma očima dětí zhotovoval hračky a pro dospělé ptačí klece a šperkovnice. Největší zájem však byl o pasti na myši. Podle požadavků zákazníků vytvářel buď klasické sklapovací, nebo i domečkové drátěné pasti v mnoha různých rafinovaných provedeních na odchyt živých myší.
Nepracoval ale jen s drátem. Díry na hrncích utěsňoval i plechem a nýtky nebo někdy měnil celá dna, jestliže se dlouhým používáním na kamnech už prodřela.
Slovenští rolničtí synkové si tak mohli jednoduchými prostředky, nějakým tím drátem, kleštěmi, možná i kladi-vem a několika nýtky, na vandru přivydělat trochu peněz. Když skončila těžká práce na poli, obilí bylo vyseté nebo když se sklizeň nacházela už pod střechou, zvládaly to ženy v hospo-dářství chvíli i bez jejich pomoci.
Dráteníci obcházeli nejprve jen sousední vesnice. Zanedlouho jich ale byly už stovky, takže museli za obživou putovat stále dál a dál. Na svých cestách táhli i Krušnými horami a pak ještě víc na sever. Někteří dráteníci si doma zřídili malé dílny a mohli své zboží vyrábět v nich, což je ušetřilo potulného života. Až do druhé poloviny 19. byly výrobky z drátu tak oblíbené, že pro stále více se zvětšující trh vyráběly i manufaktury a fabriky např. v Sankt Petěrburgu, Budapešti, Berlíně, Vídni a Americe.
Během času ale všechny formy drátenictví začaly ustupovat a na začátku druhé světové války toto řemeslo ve své původní formě nakonec pomalu upadlo v zapomnění.
Paralelně k drátenickému řemeslu se však vyvíjela i jeho umělecká a deko-rativní forma, která je Slovensku stále ještě velmi oceňovaná. Uplatňuje se například u velikonočních vajíček, která se oplétají jemnou sítí z drátků. Takto zdobené kraslice byly kdysi považovány za mistrovské kusy učňů při zkouškách. Dnes jsou symbolem procitající identity Slováků, kteří si chtějí nově připomenout téměř zapo-menuté tradice umění dráteníků. (ctb)