Foto: Dt. Fotothek

Foto: Dt. Fotothek

Fatzeři – muzikanti z Krušných hor

Po ukončení těžby nastala v Krušných horách bída a bylo těžké najít si novou práci. Určitou kompenzaci umožnilo paličkování krajek, výdělky však byly velmi nejisté. Lidé tak sháněli ještě další zdroje obživy. V Krušných horách mělo dlouholetou tradici muzi-círování a hodně zdejších obyvatel hrálo na různé nástroje a tak koncem 18. století začali hudebníci dávat dohromady první kapely a vydělávat si na chleba hraním v cizině. Těmto krušnohorským muzikantům se říkalo „fatzeři“ (něm. „Fatzer“).

Hudebníci, často pobývající ve vzdálených zemích, spolu chtěli mluvit tak, aby jim místní obyvatelé nerozuměli a nevěděli, jaké mají starosti, potíže či úmysly. Tak tedy vznikla „řeč fatzerů“ (fatzen znamená v podstatě škádlit, dobírat si nebo posmívat se), která vlastně nebyla jiným jazykem, používala jen odlišná slova. Některá pocházela z krušno-horského dialektu, jiná ze střední horní němčiny a občas bylo něco odvozeno i z cizích jazyků.

Fatzerské kapely hrávaly zpočátku na poutích nebo koncertech v Německu a Uhrách. Někteří hudebníci vystu-povali i individuálně jako pouliční muzikanti. Z tohoto potulného hraní se ale rychle začalo vyvíjet nové hospodářské odvětví, představující dobrý zdroj příjmů. Několik kronikářů uvádí jako místo jeho vzniku bývalé hornické město Přísečnice (dříve Preßnitz). Jeho starosta Ignaz Walter, který zde působil v letech 1776 až 1792, byl velkým příznivcem hry na harfu. Zdejší truhláři stavěli tak zvanou háčkovou harfu, které se také říkalo Česká harfa.

V 19. století s ní jezdily po světě hlavně dívky a ženy. Mnohé z nich se na cesty vydávaly již v jedenácti nebo dvanácti letech, přičemž si svou harfu nesly na zádech. „Přísečnické harfe-nistky“ nebo i smíšené skupiny byly uznávány jako vynikající Přísečnické hudební kapely. Jejich stopy nalezne-me na Balkáně, v Moskvě nebo i San Franciscu. V roce 1813 hrála jedna před císařem Františkem II. Rakous-kým, ruským carem Alexandrem I. a pruským králem Fridrichem Vilé-mem III. Hudebníci si své koncerty zajišťovali přes agenty a po roce 1830 se už pořádaly „organizované“ cesty celou Evropou, později dokonce až do Káhiry, Indie, Číny, Japonska a Severní Ameriky. Záznamy z příseč-nické pasové kontroly vypovídají, že v roce 1834 cestovalo po světě 16 harfenistek z města a okolí. V období kolem roku 1860 bylo jen ze samotné Přísečnice uděleno více než 300 cestovních povolení, která se vztaho-vala na pět až šest osob.

Muzicírováním si hlavně v zimních měsících vydělávalo na chleba i mno-ho obyvatel z osady Ryžovna (do r. 1948 Sejfy, něm. Seifen) u Božího Daru/Gottesgab. Kdy to tu začalo, není známo. Je však doloženo, že v roce 1840 vystupoval kapelník Josef Lind-ner se svými dvěma syny, zetěm a dal-šími hudebníky v Astrachani na Volze. Tehdy tu vypukla cholera, které on a oba synové podlehli. Předpokládá se, že tento region byl díky dobrým vzta-hům se zdejšími povolžskými Němci pro muzikanty výnosným cílem.

Hudební vzdělání poskytovali většinou zkušení muzikanti, vyučující často bezplatně. Velkou měrou zde v letech 1850 až 1883 přispěl i ryžovenský kantor Schubert, který dával hodiny dětem za dostupné ceny. Kolem roku 1890 čítala obec Ryžovna 550 obyvatel, ze kterých více než stovka uměla dobře hrát na jeden nebo více nástrojů.

Ještě krátce před první světovou válkou vyráželo do světa asi 10 muzik s 6 až 10 členy. Aby si navzájem nekonkurovaly, měla každá z nich své dané území. Kapela Kosmase Kreißla jezdila do Ruska, kapela bratří Hahnů do Horního a Dolního Slezska, kapela bratří Schneppů a Faßmannů působila hlavně v Západním Prusku, Josef Schmiedel vystupoval se svou kapelou v Braniborsku a ka-pela Josefa Krause koncertovala v Pomořanech a na Rujáně.

Téměř každá kapela si vedla deník, tak zvanou „maršrútu“ („Marsch Route“). Do ní si zapisovala všechna města a místa, kterými prošla, kde vystupovala a co za to obdržela. Dochovala se i „kniha jízd“ Porkertovy kapely, jež hostovala v Pruském království. Ze záznamů vyplývá, že na svou zimní túru na přelomu let 1850/51 vyrazila z Ryžovny 24. září 1850 a cesta ji zavedla až do Východního Pruska. Zde za jedno vystoupení na venkově dostávala od necelého tolaru až pět tolarů. Na velkých bálech a ve městech si mohla vydělat deset až patnáct tolarů. Když se 11. května vrátila zpět do své domovské obce, měla nahospodařeno 540,43 tolarů. Výdaje kapely však zaznamenány nebyly.

Na veletrhu ve Frankfurtu nad Mohanem vystupovala po roce 1900 „Hornická kapela“, skládající se z muzikantů několika obcí. V roce 1904 byla v oleji zvěčněna na plátně a obraz tehdy visel delší dobu na frankfurtské radnici.

Vypuknutí první světové války hudební vandrování zastavilo a hodně muzikantů bylo odvedeno do armády. Tradice fatzerských kapel tak skončila. Řada ryžovenských hudebníků navštěvovala hudební školu a někteří z nich dokonce Pražskou konzervatoř. Ti pak nacházeli dobré pracovní příležitosti v cizině i bez vandrování s potulnými muzikanty. Tři synové ředitele školy a kantora Schuberta hráli v Městském orchestru Essenu. Albin Hahn byl prvním koncertním mistrem Karlovarského lázeňského orchestru a pak královským dvorním kapelníkem v Bukurešti. Wilhelm Schnepp byl varhaníkem v Lovosicích, Eduard Lenhard působil v orchestru štýrského města Cillc a Albin Geier, synovec dvorního kapelníka Hahna, byl delší dobu kapelníkem v Berlíně a Petrohradu. Úspěšní byli i dva absolventi Pražské konzervatoře. Ernst Kraus se stal sbormistrem Pražské židovské obce a Jovita Richter ředitelem Hudební školy v Přísečnici. (A.K.)