Foto: Matthias Kaden

Foto: Deutsche Fotothek

Foto: Deutsche Fotothek

Hornická bratrstva – podpora v nouzi

Zájmy všech větších profesních skupin zastupují v současnosti jejich odborové organizace. Kořeny nejsilnějších své-pomocných podpůrných společenství, odborového spolku kovodělníků popř. horníků, sahají až do pozdního středověku.  

Ve druhé polovině 14. století se v krušnohorských dolech začala za účelem vzájemné podpory horníků v mezních životních situacích zakládat hor-nická bratrstva. Byly to stavovské a náboženské spolky, které uctívaly svatého ochránce (patrona) a v koste-lech a kaplích udržovaly vlastní oltáře.  

Bratrstvo vyžadovalo od svých členů počestný, křesťanský život. Ti mu platili příspěvky na údržbu oltářů (svíčky, svícny, kalichy) a na zapla-cení kněze. Peníze ale sloužily především k podpoře havířů při nemoci a invaliditě a k zaopatření sirotků a vdov a úhradě nákladů na pohřeb v případě jejich smrti.  

Hornické bratrstvo v Seiffenu získalo pevnou formu až na začátku 18. století. Toto pozdní založení bylo pravdě-podobně zapříčiněno dlouho přetrvá-vající samostatnou těžbou, kdy horníci pracovali sami na sebe a nezávisle na sobě. Technické problémy je později donutily ke spolupráci, což v nich probudilo smysl pro soudržnost a sounáležitost.  

V roce 1703 podepsalo 34 osob řád bratrstva a v roce 1716 pak dalších 22. Hornické bratrstvo v Seiffenu se staralo nejprve o záležitosti související s pohřbem, hlavní kvartální schůzi při postní noci a vyúčtování před otevřenou bratrskou pokladnou.  

Řád hornického bratrstva požadoval křesťanský život. Každodenní práce havíře začínala vždy nejprve pobož-ností s modlitbou a zpěvem. 

Asi první kostel byl v Seiffenu postaven v roce 1570. V roce 1775 se však nacházel v tak dezolátním stavu, že bylo třeba postavit nový, který byl vysvěcen v roce 1779. 

Zdejší občané však museli až do roku 1833 jezdit na bohoslužby do Neu-hausenu, protože v seiffenském kostele se mše celebrovaly jen jednou za čtvrt roku. 

Pohřby se tu však konaly a ceremonie se Seiffenským pohřebním bratrstvem (Seiffener Begräbnisbrüderschaft) byly pravděpodobně velice působivou událostí. 

Jelikož obsah řádu bratrstva vypovídá o tehdejším sociálním chování a jeho žádoucích směrech vývoje, bylo by dobré, některé pasáže představit: 

Každý rok o postní noci jest na rychtě nebo nějakém jiném libovolném místě držeti hlavní kvartál  a složiti účty za příjmy a výdaje bratrstva.

Pro tento kvartál neboli „suchou“ schůzi platila přísná pravidla chování:

Tak bylo před a během jídla zakázáno „pití tabáku“  („Tobaktrinken“).

Při otevřené pokladně a před jídlem byla také zapovězena jakákoliv hra. Koféřovati a hráti bylo možné jen při družném posezení s povolením perk-mistra nebo představeného bratrstva [Bergälteste], ale nesmělo se hráti o peníze. Nepřípustné bylo také šířiti lži o druhých a zahrnovati je urážlivými jmény.

Články 14 až 24 se zabývají hlavním účelem řádu bratrstva, důstojným pohřbem havířů a jejich rodinných příslušníků:“Když člen bratrstva zesne, jest nutno, aby ho na poslední pouti doprovodili všichni osobně, poctivě a křesťansky oděni v kabátcích anebo vyslali poctivou osobu.2

Stejné právo bratrského pohřbu měly i vdovy havířů a nesezdané děti.

Členové bratrstva odění v černých kabátcích a smutečním flóru měli podle stanoveného pořadí pronést i smuteční řeč.

I nošení zesnulých prováděli ve stanoveném pořadí členové bratrstva, tuto službu měli pouze oni.  Členové společenství a bratrstva šli ve smuteč-ním průvodu hned za truchlícími pozůstalými ve stanoveném pořadí vždy „dva a dva“ a to důstojnou chůzí a ne v neuspořádaných skupinách, vždy v křesťanské počestnosti, mrav-nosti a zdržení se všelijakého tlachání a  smíchu.

Jak bylo stanoveno již v roce 1686, mohli být za patřičný poplatek bratrstvem ke hrobu neseni i nečlenové. Když na šlechtickém dvoře Purschenstein došlo k úmrtí a obřadu se měli zúčastnit členové bratrstva ve smutečním oděvu nebo v hornické kytli, tak odměna, kterou za to dostali, šla do bratrské pokladny. Každý havíř měl povinnost pořídit si hornickou kytli a nosit ji na oslavy spolu se světlem. Pořízení smutečních kabátců se mělo hradit z majetku bratrstva.

“Potřeby pro poslední cestu jest obřadníkovi, pronášejícím za bratrstvo smuteční řeč, pokaždé zas vrátiti.” Jednalo se o rubáš, cínové tabulky na rakev a kříž na rakev s  Kristovým tělem (Sargauflegekreuz). 

Smuteční plášť nebo jiné bratrstvu náležející potřeby nebo nádoby se pod trestem vyloučení nesměly vzít domů, ale musely se uchovávat v horním úřadu nebo dědičném soudu.

Ve slavnostním tónu je pojat článek 25. řádu: “Tímto řádem, poručeným toliko pro Boží slávu, křesťanskou počestnost a blaho hornické osady Seiffen, jest rychtovati zatím dosti nekalé způsoby a všelijaké neroven-stvie. Všichni členové bratrstva slibují rukú dáním a podepsániem  jeho zachování. Pakliže někdo proti všemu očekávání tento dobře míněný řád přestúpí, budiž pokárán spravedlivým trestem.”

Vedle pečeti Horního úřadu se nacházejí podpisy 34 členů. Nejprve podepsal perkmistr Georg Michael a hned za ním 1. starší bratrstva Christoph Olbricht, který tehdy patřil k nejbohatším občanům Seiffenu.

Zůstalo zachováno několik výkazů nákladů za hornické hodokvasy: v roce 1704 bylo pro 35 havířů nakoupeno 36 liber hovězího masa, 31 liber telecího masa, k tomu za 17 grošů a 6 feniků chléb a za 3 groše žemle. V roce 1709 jsou navíc uvedeny ještě 4 konvice pálenky a různé přísady jako šafrán, sůl, sýr, vejce, kdoule, ocet  a muškátový květ a v roce 1711 také jeden sud piva za 1 tolar a 18 grošů. Hodokvasy byly, jak se zdá, vždy mimořádnými událostmi, protože každodenní strava havířů tak vydatná nebyla. Horníci se však neshromaž-ďovali jen při pohřbech nebo slavnostech. V roce 1714 společně protestovali proti faráři a prosazované povinnosti nosit hábit (Habitzwang).

Hornický kroj, tak jak byl obvyklý v jiných oblastech, se v Seiffenu nikdy nezavedl. Tyto uniformy, které se nosily na setkáních bratrstva a při různých společenských příležitostech, by znamenaly dodatečné a neúnosné náklady. 

Se zánikem hornictví v seiffenském revíru a zrušením zdejšího Horního úřadu v roce 1849 asi skončila i činnost Hornického bratrstva. 

Asi 120 let po ukončení těžby v Seiffenu se několik zájemců vydalo po stopách její minulosti. Byla založena skupina hornických badatelů, která při stavebních pracích v roce 1987 objevila starou dědičnou štolu „Segen-Gottes“. 

Tento hornický památník byl později zpřístupněn návštěvníkům. Tam dole ve štole vzklíčila také myšlenka na založení bratrstva. 

25 členů hornického bratrstva vystou-pilo ve svých historických krojích poprvé 29. srpna 1991. Bratrstvo má mezitím 70 členů, kteří prezentují  Seiffen po celém Německu a i v zahraničí. (ctb)