Rohovina kopyta neustále roste, stejně jako lidské nehty. Rychlost růstu je u každého koně jiná a závisí na jeho výživě, zdravotním stavu, stáří a také ročních obdobích. Zatěžováním kopyta se jeho rohovina opotřebovává různou měrou, podle toho, na jakém typu půdy a jak intenzivně se kůň pohybuje. V ideálním případě by dorůstala stejným tempem, jakým ubývá – to se ale stává málokdy. Pokud je otěr rohoviny větší než růst, je třeba kopyto nějak chránit. Roste-li ale rychleji, než se stihne opotřebovat, kopyto pak přeroste. To způsobuje problémy obzvláště u koňů s chybným postojem, protože si kopyta často ochodí jednostranně.
Pro dlouhodobé zdraví koně je mimo jiné důležité, aby měl pokud možno správné sáňkové zaoblení hrotu kopyta a postoj špičky kopyta. Síla by přes klouby měla procházet vždy svisle, protože vertikálně stojící podpěra může absorbovat větší zatížení, než nakloněná. Aby se zabránilo rozdílnému namáhání kopyt, šlach, kostí a kloubů, musí být celé kopyto při došlapu zatěžováno rovnoměrně. Nesprávné rozložení hmotnosti způsobí časem problémy nejen s kopytem samotným, ale později celému tělu. Tito koně pak trpí nesouměrným svalovým zatížením a jejich organizmus se příliš rychle opotřebuje. To jde ruku v ruce s různými následnými poruchami pohybového aparátu, které mohou vést i k pádům. Sem patří například klopýtání, zkrácené kroky, nedošlapování končetin pod těžiště, potíže při obratech atd.
Kůň s takovými křivými, nesprávně zatíženými kopyty by v přírodě chodil dlouho. Je-li ale lidmi aktivován intenzivněji, kopyto se vždy opotřebuje rychleji, než stihne dorůst. Takoví koně potřebují podkování. V závislosti na rychlosti dorůstání rohoviny kopyta a jeho zatížení potřebuje kůň nové podkovy každých šest až deset týdnů. V případě různých ortopedických problémů a nemocí jsou k léčebné korekci potřebné speciální podkovy a časové intervaly k jejich výměně musejí být kratší.
Dobrý podkovář by se před vlastním okováním měl se svým pacientem nejprve pečlivě seznámit. To znamená, prohlédnout si důkladně stavbu jeho těla a stav kopyta, vyhodnotit postoj a pohyb končetin, tvar a strukturu nohy a kopyta a zjistit případné poško-zení kopyta, nárůst rohoviny a průběh osy prstu. Důležité je vyhodnotit i tvar, délku, usazení a opotřebení staré podkovy a rozmístění jejích otvorů. Nové okování tak může lépe přizpůsobit zjištěným okolnostem. Stejně, jako když vesnický obuvník dříve uchovával kopyta nohou každého ze svých zákazníků a měl tak podchycené jejich specifické para-metry, schraňoval údaje o svých čtyřnohých klientech jistě i vesnický kovář. A na základě neobvykle silného opotřebení sejmuté podkovy tak například přišel na to, že se stav koně změnil. To mohlo poukazovat na změny v konstituci, postoji nebo chůzi koně. O nápravu takového stavu se pak mohl pokusit okutím speciálně upravenou podkovou. V tomto smyslu je podkovář také jakýmsi ortopedem.
Pro majitele koně je důležité, aby své zvíře vodil do kovárny v pravidelných intervalech, a to i když podkovy stále ještě pevně sedí a zatím se neuvolnily. Protože čím déle se kůň nepřeková, o to déle si zvyká na přirozený nerovný růst kopyt nebo nerovnoměrné opotřebení a o to náročnější je pak následně potřebné přeorientování.
Pokud se podkova před stanoveným termínem překování uvolní nebo se dokonce na kopytu posune, musí z něj co nejrychleji dolů. Volná podkova totiž hodně koní znervózňuje. A může dojít i k tomu, že se podkova otočí, kůň šlápne na čapku a poraní se o ni. Hrozí rovněž odštípnutí části kopytní stěny. Velkou výhodou pro tyto případy je, když chovatel koně zná úkony potřebné k odstranění takové podkovy. Veterináři doporučují, zabalit kopyto bez podkovy do doby návštěvy kováře do nějakého obvazového materiálu a tak provizorně vyrovnat výškový rozdíl vůči ostatním kopytům.
Silně znečištěnou podkovu podkovář nejprve očistí tvrdým kartáčem. Zanýtované konce všech hřebů (podkováků) se pak rovným sekáčem na rohovinu opatrně napřímí nebo úplně urazí. Po otevření nýtů se podkova dá sejmout dvěma způsoby: jednodušší variantou je odstranění podkováků jednotlivě. Při tomto postupu však musejí být ještě dobře viditelné a uchopitelné kleštěmi. K jejich povytažení se snímacími kleštěmi střídavě uchopí levý a pravý konec ramene podkovy a zvedá se od kopyta směrem ke špičce. Po uvolnění podkováků se podkova kladívkem při-klepne zase zpět na kopyto a vysunuté hřeby se mohou kleštěmi na vytaho-vání podkováků chytnout za hlavy a vytáhnout, přičemž se postupuje opět od konců ramen podkovy. Když jsou všechny podkováky venku, podkova odpadne nebo se může sundat snímacími kleštěmi.
Jsou-li u starších podkov hlavy podkováků příliš ochozené a nedají se už uchopit, musí se podkova nazdvihnout včetně nich. Za tím účelem se střídavě uchopí levý a pravý konec ramene podkovy a uvolňuje se ke špičce kopyta. Kleště se při tom pákovitě pohybují ve směru podkovy, nikoli směrem ke kopytu, aby nedošlo k poškození jeho stěny. K zamezení natažení nebo zkroucení kopyta je kovář podepře svým levým stehnem. Když je podkova dostatečně uvolněná, může se nakonec sejmout spolu s podkováky.
Po sejmutí podkovy kovář chodidlo očistí, celé kopyto překontroluje z hlediska nápadných poranění nebo onemocnění a vyhodnotí stav staré podkovy. Po posouzení osy spěnky a prstu rozhodne, kde a kolik přebytečné a odumřelé rohoviny odstraní. V tomto okamžiku může u nezdravého kopyta také reagovat na škodlivé změny a případnou nemoc potlačit nebo vyléčit a zvířeti ulevit. Kopytním nožem pak odřízne měkčí rohovinu a tvrdé části odstraní rovným sekáčem na rohovinu a dřevěnou paličkou. Podkovonosný okraj nakonec srovná rašplí. Ostrouháním rohoviny může vyrovnat i zjištěné nerovnosti na chodidlu.
Podkova se pak zkušebně přikládá na spodní stranu kopyta a kladivem se na kovadlině upravuje tak, aby se v šířce a tvaru přesně přizpůsobila kopytu. Po dotvarování se pak rozžhaví a připasuje na kopyto. Tak zvaným připálením se odstraní i případné drobné nerovnosti na podkovonosném okraji. Na kopytu se kromě toho na místech, kde jsou otvory pro podkováky, vytvoří malé otisky. Na těch pak kovář překontroluje pozdější situování hřebů. Podle otisku kopyta na chodidlové ploše podkovy je vidět, jestli podkova není příliš úzká nebo široká. Kůň při tak zvaném připálení necítí žádnou bolest. U některých zvířat však mohou syčení a stoupající dým vyvolat leknutí a obranné reakce. Proto se musejí dobře držet.
Když byla podkova dotvarována a dokonale padne, může se po vychladnutí přibít. Předtím se do kopyta okrajem kopytní rašple udělá malá drážka, do které se později dají konce podkováků zapustit. Hřeby se do podkovy zatloukají tak, aby zhruba jedna třetina délky vyšla ze stěny, takže hrot by měl nad okrajem vystupovat asi 2-3 cm. Konce vyčnívající z vnější stěny kopyta se uštípou a ponechají se malé nýty, které se ohnou a zaklepají. Nakonec se vnější strana kopyta a zaklepané hřeby orašplují a tak se odstraní všechny vyčnívající ostré hrany a výběžky. (ctb)