Foto: Dt. Fotothek

Foto: Dt. Fotothek

K historii tkaní lnu ve středním Krušnohoří

Tkaní lněných pláten, nejpůvodnější ze všech tkalcovských umění, vzkvétalo již ve starém Egyptě. V Německu je provozovaly srbské a germánské kmeny.  V roce 1149 patřili tkalci lnu v Kolíně nad Rýnem k nejzámožnějším měšťanům, kteří se dokonce ucházeli   o úřad starosty.

To se však během času postupně měnilo. Tito řemeslníci nakonec ztratili zcela na vážnosti, byli dokonce považováni za bezectné a žádné cechy nechtěly brát jejich děti do učení. Jedním důvodem byla chudoba, druhým požadavek cechů, „že ni rodiče, ni učedníci nesmějí býti poddanými nevolníky.“ Jelikož mohli tkalci lněného plátna své řemeslo vykonávat volně, pracovalo mnoho z nich na venkově. Platili gruntovnímu pánovi daně, vykonávali robotu a byli tak považováni za nesvobodné. Tato „úhona na cti“ se přenesla i na městská tkalcovská společenství. Již v roce 1456 požadoval kurfiřt Bedřich Dobromyslný (Friedrich der Sanftmütige) pod pohrůžkou trestem, aby byli všichni tkalci lnu považováni za rovnoprávné řemeslníky. Uznání jeho požadavku všemi cechy  se však táhlo až do 18. století. Tímto zavržením byla postižena hlavně města Zöblitz, Marienberg, Lengefeld a Sayda.  Grun-tovní pán z Purschensteinu a Saydy, Heinrich von Schönberg, proto nechal v roce 1448  založit Cech tkalců lněného plátna a listinou pro ně stanovil hlavně pravidla chování. Museli tak například jmenovat dva vrchní mistry, kteří směli jednat se starostou.  Chtěl-li být nějaký tkadlec lnu do cechu přijat, musel zaplatit rundu piv. Na  schůzky, tak zvané ranní rozmluvy, se nesměly přinášet žádné zbraně a ani nože. Kdo se  dostavil pozdě, tedy až poté, co dohořela první svíčka, musel za trest přinést dvě libry vosku na výrobu nových.

V roce 1574 měl Cech tkalců lněného plátna obce Großhartmannsdorf do-konce trhové právo ve Freibergu. Pěstování lnu zde bylo obzvláště rozšířené a tkalcovství představovalo hlavní zdroj obživy. V roce 1589 vznikl Cech tkalců lněného plátna i v Lengefeldu. Toto řemeslo zde bylo asi nejsilnější. Zatímco v obcích středního Krušnohoří zaniklo již v polovině 19. století, působilo v Lengefeldu kolem roku 1900 ještě 264 tkalců.

Rozpory mezi stavovskými městskými tkalci a venkovskými tkalci, pracující-mi levněji, byly tehdy na denním pořádku. V roce 1594 provedli tkalci města Marienberg u venkovských tkalců v Lauterbachu domovní prohlíd-ky a zabavili jim všechny hotové výrobky. Sice k tomu byli oprávněni, ale postupovali údajně velice „nepří-stojně“, na což si postižení řemeslníci stěžovali u kurfiřta.

V Olbernhau byl Cech tkalců lněných, bavlněných a polovlněných  pláten“ za-ložen v roce 1765 a v roce 1789 v něm bylo zaregistrováno již  28 mistrů a 12 tovaryšů. V roce 1848 to bylo sice již jen 12 mistrů, ale spolu s necechovní-mi tkalci ze sousedních obcí Klein- a  Niederneuschönberg jich bylo pořád ještě 200. V roce 1889 se však žádný len již nepěstoval a tak se ani ne-předlo a ladem zůstaly stát i tkalcovské stavy.

V roce 1661 platilo roční poplatek z tkalcovského stavu neboli tkalcovský úrok pouhých pět městských tkalců lnu cechu města Sayda. Kolem roku 1700 pracoval v Ullersdorfu jeden, v Ein-siedelu, Friedebachu, Dittersbachu a Heidelbergu po dvou, v Cämmerswalde pět, v Seiffenu a Saydě po šesti a v Neuhausenu 13 tkalců lnu, odvá-dějících panstvu tkalcovský úrok. Vy-ráběli lněná plátna a sukna, sloužící jak vlastní potřebě na výrobu oděvů, tak k úhradě daní panstvu a nebo k prodeji. Velkou část příze jim dodávali především podruzi, tedy lidé, kteří u chalupy provozovali také malé hospodářství. Ti panstvu platili rovněž „úrok z předení“.

Utkané plátno se samozřejmě muselo ještě vybělit. Město Saská Kamenice (Chemnitz) mělo až do 19. století tzv. „bělicí právo“ a vybíralo od tkalců za tento úkon příslušný poplatek. V 16. století dostával kurfiřt dokonce desátek z bělení. Své tkaniny si směli nechat bělit pouze v Saské Kamenici také krušnohorští tkalci. Ti se ale mnohdy snažili tuto povinnost obejít, plátno pašovali do Čech a dávali je bělit tam, což však vrchnost přísně trestala. Po zrušení bělicího práva si tkalci mohli své výrobky už bělit sami. K tomu využívali příhodnou lokalitu u obce Oberseiffenbach, které se proto říkalo „Wildsbacher Stücken“.

Po zániku dolování si nové zdroje obživy museli hledat i obyvatelé sousedních českých obcí. Jednou takovou možností bylo tkaní lněného plátna, které bylo silně zastoupené především v Nové Vsi v Horách. V Hoře Svaté Kateřiny si většina lidí  na chleba vydělávala zase punčochář-ským řemeslem. Rozšířené tu bylo rovněž paličkování krajek, výroba po-zamentů a vyšívání tylových látek skleněnými a kovovými perličkami. Pro všechna tato řemesla bylo Sasko důležitým trhem. Po jeho vstupu do Německého celního spolku (Deut-scher Zollverein) v roce 1833 však bylo třeba platit clo, čímž se zboží prodražilo  a vykonávaná řemesla se již nevyplatila. Mnoho lidí tak přišlo o živobytí, muselo se poohlédnout po něčem jiném a stali se z nich výrobci hraček. Přesto byl v roce 1848 v Hoře Svaté Kateřiny založen Tkalcovský cech.

Po vstupu do Německého celního spolku došlo v Sasku k intenzivnímu zakládání nových spřádacích mlýnů, což mělo v Krušných horách za následek zánik domácké výroby lněné příze a tkaní plátna.

Po vzniku syntetických vláken a zintenzivnění dovozu cenově výhodnější bavlny začalo pěstování lnu ještě více ustupovat, až pak v sedmdesátých letech zaniklo docela.(A.K.)