V převážné části domácností v Krušných horách bývalo oblečení a jiných textilních výrobků jen poskrovnu. Rodiny si sice často pěstovaly svůj len a zpracovávaly jej na přízi a plátno. Ty však byly téměř vždy určeny hlavně k prodeji nebo směně za potraviny. Co se týká ošacení, měli všichni v podstatě jen to nejnutnější a to se také velmi pečlivě udržovalo a spíš kartáčovalo, než pralo, což bylo šetrnější. Malé dírky se látaly a zašívaly, na větší se přidělávaly záplaty. Mnohdy pak jedna překrývala druhou. Děti v rodině nosily oblečení, které zdědily po svých starších sourozencích. A jestlipak dostávali alespoň ti nejstarší nové kousky? Asi moc ne. Matka spíš vytáhla z truhly nějaké své vlastní šatičky, protože když mohly ještě posloužit, bylo by mrhání je nepoužít. Lidé byli chudí a neznali žádnou „nejnovější módu“. To byla vymoženost bohatších vrstev.
V nemajetných rodinách šily šatstvo pro celou rodinu většinou samy hospodyňky. K tomu potřebné znalosti a dovednosti si osvojily už v dětství a určitě měly často příležitost je prakticky využít. Při tom většinou postupovaly podle jednoduchého střihu: Jako předloha posloužilo nějaké starší oblečení, kde se jen přezkoušely jeho míry a velikost. Bylo to opravdové umění, protože matka mívala často k dispozici jen několik zbytků různých látek, ze kterých pak musela vytvořit nový oděv. Proto bylo třeba pracovat velice pečlivě a šít, sestavovat, kombinovat a obrubovat tak dlouho, dokud nevzniklo odolné a praktické ošacení, které muselo vydržet ještě mnoho let.
Muži a ženy měli svrchní oděv ušitý většinou z „véby“ [německy „Web“], což byla hustá, pevná, velice odolná tkanina, často tmavomodré barvy. Pod ním nosili spodní prádlo utkané z jemnějšího lnu. K práci na poli jim stačily staré hadry, protože se v nich celý dlouhý den stejně museli jen plazit po kolenou. A při tom je ještě mohl kdykoliv překvapit déšť. Takže se dbalo především na to, aby šatstvo bylo odolné a udrželo teplo. V horkých letních dnech lněné plátno zase pro změnu příjemně chladilo.
Tehdejší oblečení mužů se skládalo z dlouhého spodního oděvu (dnes se tomu říká nátělník), haleny a přiléha-vých lněných kalhot. Punčochy nebo ovinovačky byly vyrobeny z vlny a boty nebo holínky z kůže.
Horníci nosili kvůli své práci na kolenou kožené nákoleníky a také koženou zástěru zvanou „kůže pod zadek“ [německy „Arschleder“], na které se v šikmých šachtách klouzali do hlubin. Plstěné čapky a klobouky je ve štolách chránily před úrazy hlavy. Museli pracovat i ve vlhkém prostředí a ze všech stran pronikající důlní voda způsobovala, že mívali oblečení a boty často promočené.
Ženy bývaly oděné do sukně z barevné, pruhované látky, se zástěrou a živůtkem a na hlavách nosily šátky. Děti chodily oblečené stejně jako jejich rodiče, jen velikost byla o něco menší. Nemluvňata a batolata měla jen svrchní oděv a pod ním nic. Tak alespoň nevznikaly žádné pleny na praní.
Pletly se také vlněné vesty, prádlové kabátky, dlouhé punčochy, čepice, rukavice, šály a plédy. (ctb)