Již na počátku 17. století se do Heidelbachu přistěhoval řemeslník Hiemann, výrobce skleněných tabulí. Hiemannovi pracovali ve sklárně jako skláři a noční topiči, ale také jako slévači cínu, obuvníci a soustružníci. Johann Adam Hiemann (1713 – 1782) byl velmi váženým soustružníkem. U příležitosti převzetí panství Purschenstein Adamem Rudolfem ze Schön-bergu v roce 1772 se o jeho příchodu píše takto: „Nakonec byli ředitelem soudu vpuštěni dva zástupci továrny provozující umělecké řezbářství v Heydelbergu nesoucí název „Johann Adam Heimann und Sohn“, kteří Jeho Excelenci předali umělecky soustruže-ný pohár s nápisem „Vivat Rudolph“ na soustruženém talíři ze dřeva. 156
V tomto citátu se sice nezmiňuje obchod, ale jmenovaný syn, byl to Friedrich Christoph Hiemann, již byl uveden jako kupec a obchodník. Zemřel dne 14.10.1773 v Amsterodamu, z čehož lze usuzovat, že Hiemann již provozoval rozsáhlé obchodní aktivity. Tyto aktivity převzal Christian Friedrich Hiemann, který svůj profesní život zahájil při vojenské službě a docílil tak různých privilegií, díky kterým po ukončení výkonu služby mohl svobodně obchodovat. Z této firmy v Seiffenu vybudoval v té době nejvýznamnější nákladnictví. Carl August Engelhardt v roce 1804 píše: „Soustružníci se jen zřídkakdy zabývají prodejem zboží. Někteří nosí své zboží do obce Grünhainichen, většina z nich dodává zboží týdně překupníkům Hiemannovi, Augustinovi a Einhornovi, kteří je vyplácejí v hotovosti. První z nich se vypracoval a celou rodinu díky své podnikavosti a vynalézavosti mimořádně povznesl. Největšího odbytu zboží dosáhl do Ruska, Pruska, Francie, Španělska, Portugalska a Východní Indie apod. Soustružníkům platí týdně 1.000 tolarů a na požádání jim za práci poskytuje materiál. Obchoduje také s vínem, suknem apod. a díky svým rozsáhlým vztahům a činnostem soustružníkům zajišťuje stále nové modely nebo je sám vynalézá a vylepšuje. Výrobcům dodává i barvy.“ 154 Již v roce 1788 s Hiemannovým nákladnictvím navá-zala obchodní vztah firma Förster & Günter z Norimberka, který přetrval až do roku 1844. 155 Každých 14 dní, v létě i v zimě, odcházely dva velké nákladní vozy se zbožím vyrobeným ze dřeva do Norimberka a do Lipska. Od roku 1789 je firemní koresponden-ce podepisována „Hiemann a syn“. Syn byl Samuel Friedrich Hiemann, který roku 1819 koupil sklárnu v Heidelbachu, aby mohl vyrábět sklo do svých hraček, třeba skleněné tabule pro nábytek pro panenky. Ceník obsahoval např. položku: „Č. 39 Dům se skleněnými okny“. Dům, ve kterém bydlel a provozoval nákladnictví se nachází na dohled sklárny a jistě nechal vyrábět i sklo, které kombinoval s dřevěnými hračkami. 1. března 1820 Samuel Friedrich nákladnictví ze zdravotních důvodů předal svému teprve čtrnáctiletému synovi Augustovi Ferdinandovi, který obchod vedl společně se svou matkou.
Původní majitel firmy ještě v témže roce zemřel. Johann Friedrich Hiemann, který jak je výše popsáno, díky svým vědomostem a dobrým obchodním vztahům kolem roku 1840 uchránil krušnohorskou výrobu hraček před zánikem. Hiemannům se také říkalo „bohatí Hiemannovi“. Měli dokonce privilegium být pochováni vedle své firemní budovy. (Hrob je patrný ještě dnes.) Nákladnictví Hiemann ukončilo svou činnost pravděpodobně kolem roku 1850.
Přímo na rozcestí v Seiffenu ještě dnes stojí hezký dům nákladnické firmy C.G. Einhorn založené v roce 1825. Firma byla roku 1872 přemístěna do Olbernhau a spojila se s tamním nákladnictvím Emil Rudolf & synové.
Taktéž kolem roku 1800 bylo založeno nákladnictví Augustin v obci Deutscheinsiedel. Augustin se velmi snažil o nákup zboží od českých soustružníků a často se musel potýkat s nesnázemi pramenícími z rychle se měnících celních předpisů. Během „krize barev“ v roce 1840 zmínil, že nechápe obavy související s jedovatými barvami. Zná prý tolik lidí, kteří takové barvy používají už 60 let a nestalo se, aby z tohoto důvodu onemocněli.
Willi Einhorn byl vlastně zemědělcem, jehož statek se nacházel v lokalitě Seiffner Grund. Nákladnickou činnost provozoval v letech 1872 až 1911 zřejmě jako další zdroj příjmů. Jeho obchodní činnost ale byla velmi skromná. Ve své účetní knize uvádí pouze 31 obchodních případů v hodnotě celkem 1288 tolarů. Jako zákazníci jsou tu uvedeni obchodník z Grünhainichenu Carl Friedrich Einhorn, C.G. Richter, Oscar Wagner, Oswald Wagner, z Berlína August Weiße a Heinrich Müller. Einhorn dodával vesnice, statky, zvířata, domácí náčiní, jezdce na koních, pouzdra na pera (penály), hrací skříňky, nábytek a další. Jeho podnětná účetní kniha se zachovala a je uložena v archivu muzea hraček v Seiffenu.
K nejvýznamnějším nákladnictvím obchodujícím s hračkami patřila firma H.E. Langer. Pravděpodobně na začátku 17. století do Seiffenu přijel Kaspar Langer z obce Pretschendorf. Stejně jako on, který tu pracoval jako štajgr v pince, i jeho potomci pracovali v Seiffenu v hornictví. Byli taviči stříbra, vlastnili doly nebo byli štajgry. August Ferdinand Langer (1841 – 1926) platil za velmi svědomitého soustružníka, který své zboží na různých trzích také sám prodával. V roce 1880 založil nákladnictví, firmu na obchod s dřevěným a proutě-ným zbožím a s hračkami, kterou roku 1903 převzal jeho syn Heinrich Emil Langer (1871 – 1949) a dál ji provozoval pod názvem „H.E. Langer Seiffen“. Již před delším časem se architekti a etnografové především z Drážďan a Mnichova zaobírali otázkou, jak by mohly být hračky lépe uzpůsobené z pedagogického hlediska a navrhli hračky miniaturní, které nechali vyrobit v Drážďanech. Ve stejné době některé země, byly mezi nimi i Spojené státy, změnily celní podmínky pro hračky do té míry, že výši cla při dovozu neurčovala cena zboží, nýbrž jeho hmotnost. Jistě také na radu Prof. Oskara Seyfferta, etnografa z Drážďan, který častěji v Seiffenu pobýval, uvedl „Heinrich Emil Langer roku 1905 na trh první seiffenskou miniaturu. Prvním před-mětem byl 5 cm vysoký a 6 cm dlouhý poštovní kočár.“ Ve stejném roce vznikla první scéna v krabičce od sirek: „Krušnohorská selská světnice s lavicí u kamen“ a vláček v krabičce jako: „The smallest train in the world“. H. E. Langer zůstal nejjem-nějším miniaturám věrný a exportoval je do mnoha zemí světa. Po svém boku měl nejlepší výrobce hraček – Louise Hiemanna a Paula Arthura Gläßera. Mnoho výrobků si nechal patentovat 157 Při Krušnohorské výstavě v roce 1912 byla firma po zásluze vyznamenána „stříbrnou medailí“. Firma nikdy nenakupovala zboží od českých výrobců, neboť neodpovídalo jejím požadavkům na kvalitu. Obchody šly ve 30. a 40. letech velmi dobře. Po válce však především pro svobodné obchodníky nastala těžká doba. Nákladnictví po smrti H.E. Langera převzal jeho syn Kurt, které je vedl až do jeho zrušení v roce 1962.
Obchodník Wilhelm Friedrich Hetze (1837 – 1923) založil v Seiffenu nákladnictví v roce 1866, které později pod svým jménem dál vedl jeho syn Max Hetze. Rodina Hetze sídlila v Seiffenu již před rokem 1545 a zabývala se sklářstvím a především soustružnictvím. První písemná zmínka o soustružnících v Seiffenu, kterými byli Elias I. Hetze, Georg Froß a Georg Hetze, pochází z roku 1650. Elias I. Hetze také platil daň za průtok vody a to nasvědčuje tomu, že svůj soustruh poháněl silou vody. Christian Heinrich Hetze se podílel na stavbě seiffenského kostela jako zedník, pracoval ale také jako soustružník. Gotthelf Friedrich Hetze v 1. polovině 19. století coby „podkovář a puškař“ také brousil nářadí seiffenským horníkům. Jeho syn Wilhelm Ferdinand Hetze byl u příležitosti sňatku s Augustou Zschaschlerovou v roce 1863 poprvé označen jako obchodník s hračkami. To sice znamená, že hračky byly významnou součástí jeho obchodní činnosti, převažující úlohu však hrály předměty denní potřeby na venkově a v domácnosti jako například hrábě, kosy a košťata, mísy, talíře a lžíce. Wilhelm Friedrich Hetze jezdil na mnoho trhů, také na jarmark v Burgstädtu, na koňský trh do Lorenzkirchu nad Labem a na drážďanský Striezelmarkt. Cesta s trakařem do Drážďan mu trvala dva dny. Jeho největším prodejním úspěchem v Drážďanech mělo být, že nějakému angličanovi prodal tři chrastící figurky za celkem 30 feniků. Po požáru v roce 1870 znovu opravil malý dům 22, ve kterém zpočátku bydlely dvě rodiny, a využíval jej také jako sklad zboží. Do okamžiku stržení domu, který byl znovu postaven v seiffenském Muzeu pod širým nebem (Freilichtmuseum), byl název „Viehstube = místnost pro zvířata“ interpretován jako místnost v podkroví používaná jako sklad. V roce 1900 byl nový obytný a firemní dům zdobený secesními prvky na protilehlém pozemku 23 připraven k nastěhování. K domu patřila velká přístavba, která sloužila pro skladování zboží. Tento prostor ale nebyl postačující a proto na všech schodech až nahoru do podkroví stály krabice se zbožím, často s těžkým zbožím jakým byly např. káči na hraní. Toto zatížení zapříčinilo nutnost opravy štítu střechy po pouhých 60ti letech. Wilhelm Ferdinand Hetze měl ještě v roce 1920 stánek s hračkami na jarmarku v Burgstädtu.
Jeho syn Max Hetze (1866 – 1947) ohlásil živnost se svým jménem v roce 1904. I on však navštěvoval pouze jarmarky a ve svém nákladnictví prodával především předměty denní potřeby a v malém množství. Jeho dcera Johanne (1891 – 1976) se v roce 1911 provdala za obchodníka Georga Kirsche (1885 – 1961) pocházejícího z Burgstädtu, kde jeho otec provozoval obchod s textilním zbožím. Georg se tam v jednom textilním podniku vyučil obchodníkem a od roku 1905 pracoval v nákladnictví „Otto Scheibners Nachfolger“ (Pokračovatelé Otto Scheibnera) v Olbernhau. Pro tuto firmu pracoval často v zahraničí, přičemž pro své cesty vlakem směl využívat jen vozy 1.třídy, neboť tam také mohl natrefit na potenciální zákazníky. Skutečně se setkal se švýcarským obchodníkem Dreyfußem ze Štrasburku, se kterým měl velmi dobré vztahy až do roku 1939. V Olbernhau vešel do povědomí díky Johanně Hetzeové (1891 – 1976), dceři seiffenského nákladníka Maxe Hetze. Sňatkem v roce 1911 se Georg v tomto podniku stal prokuristou. Okamžitě zaměstnal tři pracovníky a byl tím obchodníkem, který z malého obchodu vybudoval světoznámý podnik. Společ-ně se svým berlínským zástupcem S. Strengerem měl již v roce 1916 zákazníky v Anglii, ve Švýcarsku, v Dánsku a Holandsku a také v Jižní Americe, Spojených státech, Kanadě a v dalších zemích. Ze začátku provozoval v době veletrhu v Lipsku jen malý „stánek“ v pasáži Mädlerpas-sage, již od roku 1913 svou kolekci prezentoval ve veletržním domě Petershof. V letech 1916 až 1918 se na válečnou službu nastěhoval do Pirny, i v tomto období ale zvládal vystavovat své zboží při každém veletrhu v Lipsku. Za tím účelem připevnil mnoho exponátů na lepenkové desky a umístil k nim štítky s číslem výrobku, prodejní cenou a dvěma až třema písmeny, která nákladníkovi poskyto-vala informaci o nejnižší ceně, pod kterou již nemohl jít, pokud na prodeji chtěl vydělat. Tato cena musela samozřejmě zůstat zákazníkovi utajena. Nákladník si tedy vymyslel umělé slovo zahrnující deset různých písmen, např. „Manchoster“. Bylo-li na štítku napsáno „GMi“, vyčetl z toho, že jej daný výrobek stojí 1 marku. Většinou to byly ceny za tucet, kopu nebo veletucet. Po první světové válce byla na tuzemském i zahraničním trhu poptávka po potřebách pro kuchyň a domácnost jako například po kved-lačkách, válečcích na nudle, stojáncích na květiny, kaktusy a šicí potřeby. Obchod se spotřebními předměty toho druhu vyrovnával příjem nákladníka a celé řady výrobců v době nízké poptávky po hračkách. Silně narůstající export v době inflace významně přispíval k vyrovnání ztrát, neboť zahraniční zákazníci za zboží platili v librách nebo dolarech. Prodej byl posílen díky početným obchodním zástupcům v Drážďanech (Staudinger), Berlíně (S. Strenger), ale také v Mann-heimu, Mnichově, Vratislavi (Wroclaw) a v holandském městě Zwolle pro seiffenskou firmu pracovali další obchodníci. Nejdůležitějším zástupcem však byl Gustav Burmeester, který provozoval pobočku nedaleko ham-burského přístavu. Tato lokalita byla důležitá pro obchod se zákazníky ze Skandinávie a severního Německa a především z Ameriky, kteří v tomto přístavu přistávali. Mohli zboží nakupovat přímo tady bez nutnosti cestovat do Krušných hor. V roce 1929 mělo nákladnictví cca 210 zákazníků. K těm již dříve jmenovaným se řadili další důležití zákazníci z Japonska, Hongkongu, Austrálie a z dalších zemí. Přes Anglii putovalo zboží i do kolonií. Zboží prostřednictvím tištěných ceníků se propagovalo již od roku 1915. V roce 1930 byl vydán katalog obsahující mnoho miniatur. V roce 1935 inzeroval Georg Kirsche v tehdy celosvětově nejvýznamnějších hospo-dářských novinách EWZ – „Europäische Wirtschaftszeitung“ – Evropské hospo-dářské noviny. Přišly mu zprávy z několika zemí, také z Moskvy, hlavního města Ruska.
Stejně jako mnoho dalších obchodníků, také Georg Kirsche věděl, že důležitým předpokladem pro dobré obchodní příležitosti je členství ve spolcích. Byl tedy členem Živnostenského a pěveckého spolku v Seiffenu, ve spolku kuželkářském, cyklistickém, chovatelů drůbeže a krušnohorském, a také byl střeleckým králem seiffenského střeleckého spolku. Jako nadšený automobilista byl také členem spolku ADAC a všem svým zaměstnancům hradil poplatek na získání řidičského oprávnění, aby v případě nemoci nebo nepřítomnosti řidičů, event. v případě vojenské služby, kdykoli bylo ve firmě dost řidičů. V roce 1934 Georg Kirsche, stejně jako mnoho „vedoucích podniků“, vstoupil do NSDAP. V roce 1936 se ale nezdařil pokus převézt neproclené zboží z Čech přes hranici. Bezprostředním následkem bylo okamžité vyloučení ze strany. Samozřejmě to s sebou neslo nepříjemnosti, ale nejpozději v roce 1945 se vyloučení ukázalo jako velmi významné, protože mnoho ředitelů podniků, kteří v té době byli členy této strany, se dostalo do sovětských lágrů. Prostřednictvím nákladníků se ve 30tých letech zprostředkovávala výroba WHW-, KdF- a dalších značek výrobcům. Hlavním organizátorem byl Max Schanz, ředitel odborné školy v Seiffenu, z pověření Spolku na propagaci dřevozpracujícího a hrač-kářského průmyslu na území Schwartenbergu („Werbeverband für das Holz- und Spielwarengewerbe im Schwartenberggebiet e.V.“). Nákladníci ručili za kvalitu zboží, balení a včasnou expedici. Výrobci dostávali až 15 marek za 1000 kusů, nákladník dostával ¼ až ¾ říšského feniku za kus.
Podle dochovaných informací si Georg Kirsche přál, aby miniaturní vozidla taky dobře jezdila a cínová kolečka nechal nahradit kvalitními kolečky ze dřeva nebo hmoty. Se soustružníkem Richardem Langerem údajně vyřešil i nepříjemnou skutečnost, kdy myši okusovaly části figurek zhotovených z těsta tak, že soustružník od té doby ruce i nohy figurek soustružil ze dřeva.
Pro Georgova syna Rudiho (1916 – 2009) se plánovalo, že absolvuje obchodní praxi v Anglii. V roce 1937 ale musel nastoupit pracovní službu v Říši a následně hned do Wehrmachtu.
Již v roce 1925 Georg Kirsche v rámci nákladnictví otevřel také obchod s textilním zbožím. Po válce až do roku 1984 vedla firmu dcera Edith Kirsche.
V roce 1938 byla ke skladu přistavena rozsáhlá budova. V přízemí se nacházela velká vzorkovna nákladnictví, která byla zároveň prodejním místem pro maloobchodní prodej. Firma Max Hetze byla nákladnictvím, později velkoobchodem provozujícím rovněž maloobchodní prodej.
V roce 1940 koupil Georg Kirsche sousední dům, zemědělskou usedlost od Williho Einhorna. Kromě rozšíření pozemku v blízkosti nákladnictví to byly především velké louky, ze kterých sklízel mnoho sena, které potřeboval jako obalový materiál pro zásilky. Zatímco Georgovi synové Rudi a Horst museli narukovat do války, ani jeho dcery Susanne, Lore a Edith nesměly v otcově podniku působit, musely pracovat ve zbrojařském podniku a Georg tedy vedl firmu sám. Vždy v pátek projížděl trasu Deutscheinsiedel, Heidelberg a Seiffen a v sobotu Olbernhau, Hallbach, Hora Svaté Kateřiny a Nová Ves v Horách a svážel zboží. Zboží mu vozilo už jen pět dodavatelů. Od 15. června 1943 se podle usnesení vlády hračky už vyrábět nesměly. Výjimku tvořily hračky určené na export a pro armádu. Toto nařízení postihlo všechny nákladníky a obchodníky s hračkami velmi tvrdě. Soustružníci museli pracovat ve firmách určených pro vyzbrojování armády. Opakovaně projevoval obavu, že bude muset firmu uzavřít a také nastoupit vojenskou službu. V dopisu z 15. září 1944 psal svým synům: „Stange Walter s průstřelem plic už také zase rukuje. Byl téměř mrtev a je už zase na řadě. Na nás všechny do 60 ještě dojde. Dojde až na posledního, možná ale dříve na nepřítele. Počítá se s květnem 1945.“ 161
Hračky se exportovaly až do konce války, větší várky švýcarské firmě vyrábějící čokoládu „Lindt und Sprüngli“. I přes to se obchod stále více přesouvá do oblasti spotřebního zboží, ačkoli i to mohlo být určeno jen lidem postiženým bombardováním. Pokud k výrobě byly potřeba výrobky z kovu, jako např. hřebíky, drát nebo plech, museli za ně zákazníci poskytnout protihodnotu formou „známek na kov“. V roce 1944 obchodník z Kolína poslal dotaz, jestli mu Georg Kirsche může dodat 2000 kusů ramínek na šaty, na což tento odpověděl souhlasně. Obchodník musel zajistit potvrzení od tamního úřadu, že to zboží bude určeno pro občany, jejichž byty byly poškozeny při bombardování a kromě toho bylo třeba zajistit odpovídající množství „známek na kov“, neboť pro výrobu ramínek se používal drát. Potvrzení a „známky na kov“ obchodník poslal Georgovi Kirschemu, který poté nechal ramínka vyrobit a poslal je do Kolína.
Po válce bylo potřeba především spotřební zboží, což bylo pro firmu tak výhodné, že v roce 1936 Georg napsal svému synovi Rudimu, aby se co možno nejdříve vrátil domů. Francouzi však nejdříve propustili válečné zajatce do Západního Německa, Rudi se tedy vrátil až v polovině roku 1946. To bylo už po odsunu soustružníků z české části Krušných hor a noví majitelé do Saska nesměli dodávat. Mnoho zákazníků z celého Německa a ze zahraničí psalo do firmy a prosilo o dodávky zboží. Zima na přelomu let 1947/1948 byla kvůli velmi nízkým teplotám nazývána také „ledovou zimou“. Rudi Kirsche se dozvěděl, že pokud se brzy nepodaří zajistit materiál na topení, bude se muset zavřít škola i obecní úřad. Jen díky jeho obchodním kontaktům o několik dní později na nádraží v Niederlochmühle dorazil vagón nalože-ný uhlím. Rudi Kirsche řekl: „Půl vagónu uhlí je určeno pro školu, čtvrtina nákladu obci a čtvrtinu si vezmu já“: Tato čtvrtina vagónu uhlí, kterou si ponechal, sloužila jako otop firmě, která tenkrát zaměstnávala 12 osob, obyvatelům nákladnictví a oby-vatelům obytných domů v blízkém okolí.
Zboží se mimo jiné exportovalo také do Švédska a Dánska. Z důvodu měnové reformy v Západním Německu obchod s těmito zeměmi zcela odpadl. Poslední dodávka do zahraničí se uskutečnila v roce 1950. Firma ale i přes to vystavovala na veletrhu Petershof v Lipsku. V roce 1954 ale přišel náhle zákaz vystavovat, neboť na veletrh mohly jen firmy provozující export. Návštěvy veletrhu ale ani tak nebyly zrušeny. Od té doby byly do roku 1967 najímány nevyužité obchodní a obytné prostory v centru Lipska. Od vynuceného ukončení exportní činnosti dodávala firma své zboží obchodním domům, velkoobchodům až po obchody s kancelářskými potřebami výhradně na území NDR. Po smrti nákladníka Georga Kirsche v roce 1961 převzal vedení firmy jeho nejstarší syn.
Podle mínění jednoho sovětského vědce v oblasti hospodářských věd, který ve firmě pobýval kolem roku 1970, měla firma Max Hetze být jedinou firmou v celém východním bloku, která jako podnik v soukromém vlastnictví provozovala velko i maloobchod. Stát ale velmi brzy určil, že soukromý velkoobchod nemůže být předmětem dědictví.
Ačkoli až do konce 60tých let byly k dispozici také dobré krušnohorské výrobky, soukromý podnik jich později dostával čím dál méně. Ale také státní obchody zesílenou měrou sténaly kvůli zužující se nabídce, neboť se stále víc rozmáhal export. Obchod Max Hetze tedy častěji nakupoval zboží v pohoří Rhön a v Durinsku. Součástí bylo i mnoho výrobků z plastu. Rudi Kirsche i přesto dál radil mnohým výrobcům v Seiffenu a v okolí.
K dostání už nebyly ani svítící oblouky. Rudi Kirsche dostal kolem roku 1980 nápad tuto tradici znovu oživit. V obci Beyerfeld v Krušných horách našel kovozpracující podnik, kde se mu podařilo přesvědčit vedoucí pracovníky vyrábět černé svítící oblouky s různými motivy z kovu. V prvním roce zobchodoval Rudi Kirsche sám několik tisíc oblouků. Když Rudi Kirsche dospěl do důchodového věku, předal maloobchod své snaše Bärbel Kirsche. Rudi Kirsche si ponechal velkoobchod. V roce 1984 ale zásilkovou činnost ukončil. V roce 2015 byla činnost firmy Max Hetze ukončena jednou provždy.
Rudi Kirsche měl ještě mnoho nákladnických nápadů. Jako poslední výrobek vytvořil nákladníka Ferdinanda Hetze v krabičce od zápalek. Tyto nakupoval ve výrobně zápalek Riesa, potisk zajišťovala tiskárna v Seiffenu, figurku včetně trakaře vyrábělo několik výrobců hraček. Rudi Kirsche byl posledním nákladníkem v Krušných horách.
(Na památku mého otce, Dr. Albrechta Kirscheho)
(Albrecht Kirsche/Luise Zelenková)