Technický proces výroby skla

Výroba skla měla pro Krušné hory velký význam hlavně ve středověku. Ale jak tu mezi lety 1200 až 1890 vlastně probíhala? Sklo bylo po bronzu druhou nejstarší surovinou, jakou lidstvo umělo vyrábět. Neskládá se však z krystalů, jako třeba kovy, ale jde o ztuhlou kapalinu, jako led. Vzniká za velkého žáru. K co nejlepšímu využití tohoto materiálu jsou samozřejmě potřebné speciální pece. Ty si až do 16. století stavěli skelníci neboli skláři sami z přírodního kamene, který byl k dispozici v blízkém okolí. Některé z těchto pecí měly tři komory – topnou, tavnou a chladicí. Stávaly většinou uprostřed hustého lesa, protože se vytápěly suchým dřevem. V topeništi sklářské pece, tedy v tavné komoře, byly umístěny žáruvzdorné keramické nádoby, tak zvané sklářské pánve. Do těch se dával sklářský kmen, což byla směs sypkých až zrnitých surovin, která se při rozžhavení roztavila do husté kapaliny, připomínající svou konzistencí med. Vsázku sklářského kmene si skláři připravovali předem. Její hlavní součást tvořil písek. V Krušných horách to byl většinou hezký bílý křemen, který pocházel také z nepříliš velké vzdálenosti.  Z křemene pak roztavením vzniká sklo. Aby sklo zůstalo pevné i po ztuhnutí, přidávají se do kmene stabilizující látky, jako třeba vápenec. V Krušných horách to byla ale spíš potaš, které se říkalo i flus nebo salajka (uhličitan draselný). Ta se vyráběla z dřevěného popela. Většinou se používaly bukové kmeny, které se někdy pálily i nastojato. Popel se k tomu účelu prosel a několikrát za sebou louhoval vodou, která se nakonec nechala odpařit. Ze dvou kubických metrů dřeva bylo možné získat cca 1 kg potaše. Sklářská směs křemičitých písků a potaše by se však roztavila až při teplotě 1700 až 2000 °C. Ke snížení tohoto bodu tavení na asi 1450 °C a tím pádem i k redukci spotřeby palivového dříví se do směsi přidával ještě popel. Po usušení a roztavení vsázky v peci získali skláři tehdy většinou jen do zelena zabarvené sklo, tak zvané lesní. Toto způsobovaly oxidy železa, obsažené ve sklářských píscích. Zelené sklo se mohlo odbarvit nebo obarvit přidáním dalších látek do kmene. Tak například zlato dodalo sklu rubínově červenou barvu, kobalt je obarvil na tmavě modrou, mangan způsobil fialové odstíny, měď vyvolala červené nebo světle modré zbarvení a přidáním kostní moučky vzniklo opálové, mléčné sklo. Takových receptur exis-tovaly spousty a jejich přesné složení znali většinou jen sklářští mistři. Nejvíce potřebnou surovinou však bylo dřevo. K výrobě jednoho kilogra-mu skla ho muselo být asi 2400 kg. Z toho se 97 % (2328 kg) spálilo při výrobě popela a jen pouhá 3 % (72 kg) se využila k vlastnímu vytápění pece. 

Krušnohorské sklárny byly sice velkými žrouty dřeva, ale nebyly nikdy ničiteli lesa. Zřizovaly se uprostřed hustých hvozdů právě kvůli své velké spotřebě této suroviny. Zanechávaly za sebou totiž velké holiny, na kterých se mohli usazovat noví osadníci a za-kládat tu své vesnice. 

Zpět k výrobě skla: Skláři nyní měli v peci roztavenou skelnou hmotu. Na návarek sklářské píšťaly nabrali ze vsázky potřebné množství skloviny a vyfoukali z ní bublinu, tak zvanou baňku, kterou pak dále tvarovali. Při výrobě jednoduchého dutého skla pak tuto baňku během foukání šikovně otáčeli a nakláněli a pomocí sklářské-ho náčiní ji mohli také různě formovat a tvarovat. Ke zhotovení složitějších, kvalitnějších a hlavně stejných pohárů foukali sklovinu do forem, vyrobených většinou ze dřeva, keramiky nebo kovu.

Čerstvě vyfoukané výrobky byly ještě horké a musely se proto nechat  hodně pomalu chladnout, protože jinak by mohlo ve skle dojít k pnutí a popras-kání. Z toho důvodu se dávaly na několik hodin do chladicí pece. Po dosažení normální teploty pak byly hotové a mohly se zabalit a jít do prodeje.

Hezké staré kresby sklářských hutí nalezneme v díle „Dvanáct knih o hornictví a hutnictví“ („De re metallica libri XII“) Jiřího (Georgia) Agricoly. Tento renesanční génius se narodil v roce 1494 v saském městečku Glauchau a zemřel v roce 1555 v Saské Kamenici/ Chemnitz. Byl významným německým báňským učencem, mineralogem, humanistou, lékárníkem v Jáchymově/Joachimsthal, starostou v Saské Kamenici, lékařem a filosofem. Výrazných výsledků dosáhl i v dalších vědeckých oborech. Samozřejmě hodně cestoval a při tom také navštěvoval italský ostrov sklářů Murano v Benátské laguně, na kterém se odpradávna vyrábělo vynika-jící sklo. Nakreslil sklářskou huť, která byla v jeho knize zpodobněna jako dřevořez.

(Albrecht Kirsche/Ingrid Dlouhá)